CESTA ČASEM @kasparek

STRUČNÉ DĚJINY DOHLEDU

Dnes už neodmyslitelné metody sledování obyvatel jsou moderní záležitost: kdybychom éru mezi vynálezem písma a dneškem smrskli do čtyřiadvaceti hodin, pasy by se objevily po deváté večer a rodná čísla čtvrt hodiny před půlnocí. MICHAL KAŠPÁREK

1414 První zmínky o cestovních dokumentech najdeme už ve Starém zákoně: „Jestliže to král uzná za vhodné, nechť jsou mi dány doporučující listy pro místodržitele v Zaeufratí, aby mi poskytli doprovod, dokud nepřijdu do Judska,“ škemrá Nehemjáš ve stejnojmenné knize. Až do začátku patnáctého století šlo ale vždycky o ad hoc listiny, které králové vydávali nebo nevydávali podle toho, jak se jim chtělo. Teprve na začátku patnáctého století schvaluje anglický parlament Safe Conducts Act, který předepisuje podobu předchůdců dnešních cestovních pasů i pravidla jejich vydávání.

16

1791 Anglický filozof Jeremy Bentham představuje návrh vězení pojmenovaný panoptikon. Jak překlad z latiny napovídá, na všechny (pan-) vězně v celách vyskládaných do kruhu by v něm pohodlně viděl (-optikon) jediný bachař usazený v centrální strážní boudě. Samozřejmě, že by nezvládl kontrolovat všechny najednou – vtip měl být v tom, že by si žádný vězeň nikdy nemohl být jistý, že zrovna nekouká na něj, a tak by preventivně celou dobu sekal latinu. Podle Benthamova modelu vyrostlo jen několik málo kriminálů, nejslavnějším je Presidio Modelo ze dvacátých let na Kubě. Ve filozofických spisech druhé poloviny dvacátého století ale panoptikon znovu ožívá jako metafora nonstop hrozby kontroly, visící nad každým členem moderní společnosti. Je vymrňující si zákazník jen další protivný blb, nebo hodnotitel z centrály? Nikdy si nemůžete být jistí.