CESTA ČASEM @kasparek

STRUČNÉ

DĚJINY

DOHLEDU

Dnes už neodmyslitelné metody sledování obyvatel jsou

moderní záležitost: kdybychom éru mezi vynálezem písma

a dneškem smrskli do čtyřiadvaceti hodin, pasy by se objevily

po deváté večer a rodná čísla čtvrt hodiny před půlnocí.

MICHAL KAŠPÁREK

1414

První zmínky o cestovních dokumentech

najdeme už ve Starém zákoně: „Jestliže

to král uzná za vhodné, nechť jsou mi

dány doporučující listy pro místodržitele

v Zaeufratí, aby mi poskytli doprovod,

dokud nepřijdu do Judska,“ škemrá

Nehemjáš ve stejnojmenné knize. Až

do začátku patnáctého století šlo ale

vždycky o ad hoc listiny, které králové

vydávali nebo nevydávali podle toho,

jak se jim chtělo. Teprve na začátku

patnáctého století schvaluje anglický

parlament Safe Conducts Act, který

předepisuje podobu předchůdců

dnešních cestovních pasů i pravidla

jejich vydávání.

16

1791

Anglický filozof Jeremy Bentham představuje návrh vězení

pojmenovaný panoptikon. Jak překlad z latiny napovídá,

na všechny (pan-) vězně v celách vyskládaných do kruhu

by v něm pohodlně viděl (-optikon) jediný bachař usazený

v centrální strážní boudě. Samozřejmě, že by nezvládl

kontrolovat všechny najednou – vtip měl být v tom, že by

si žádný vězeň nikdy nemohl být jistý, že zrovna nekouká

na něj, a tak by preventivně celou dobu sekal latinu.

Podle Benthamova modelu vyrostlo jen několik málo

kriminálů, nejslavnějším je Presidio Modelo ze dvacátých let

na Kubě. Ve filozofických spisech druhé poloviny dvacátého

století ale panoptikon znovu ožívá jako metafora nonstop

hrozby kontroly, visící nad každým členem moderní

společnosti. Je vymrňující si zákazník jen další protivný blb,

nebo hodnotitel z centrály? Nikdy si nemůžete být jistí.