CESTA ČASEM @kasparek
STRUČNÉ
DĚJINY
DOHLEDU
Dnes už neodmyslitelné metody sledování obyvatel jsou
moderní záležitost: kdybychom éru mezi vynálezem písma
a dneškem smrskli do čtyřiadvaceti hodin, pasy by se objevily
po deváté večer a rodná čísla čtvrt hodiny před půlnocí.
MICHAL KAŠPÁREK
1414
První zmínky o cestovních dokumentech
najdeme už ve Starém zákoně: „Jestliže
to král uzná za vhodné, nechť jsou mi
dány doporučující listy pro místodržitele
v Zaeufratí, aby mi poskytli doprovod,
dokud nepřijdu do Judska,“ škemrá
Nehemjáš ve stejnojmenné knize. Až
do začátku patnáctého století šlo ale
vždycky o ad hoc listiny, které králové
vydávali nebo nevydávali podle toho,
jak se jim chtělo. Teprve na začátku
patnáctého století schvaluje anglický
parlament Safe Conducts Act, který
předepisuje podobu předchůdců
dnešních cestovních pasů i pravidla
jejich vydávání.
16
1791
Anglický filozof Jeremy Bentham představuje návrh vězení
pojmenovaný panoptikon. Jak překlad z latiny napovídá,
na všechny (pan-) vězně v celách vyskládaných do kruhu
by v něm pohodlně viděl (-optikon) jediný bachař usazený
v centrální strážní boudě. Samozřejmě, že by nezvládl
kontrolovat všechny najednou – vtip měl být v tom, že by
si žádný vězeň nikdy nemohl být jistý, že zrovna nekouká
na něj, a tak by preventivně celou dobu sekal latinu.
Podle Benthamova modelu vyrostlo jen několik málo
kriminálů, nejslavnějším je Presidio Modelo ze dvacátých let
na Kubě. Ve filozofických spisech druhé poloviny dvacátého
století ale panoptikon znovu ožívá jako metafora nonstop
hrozby kontroly, visící nad každým členem moderní
společnosti. Je vymrňující si zákazník jen další protivný blb,
nebo hodnotitel z centrály? Nikdy si nemůžete být jistí.