podle rozsahu a rychlosti rady.

Dalším zdrojem je vlastní obchod,

například pro zaměstnavatele, kteří

chtějí svým lidem zajistit komplexní

péči jako benefit. Pak je to příjem

z reklamy. A investice. Sám jsem

do projektu vložil stovky tisíc. Je to

součást naplňování mé celoživotní

vize, a pokud se to nevrátí finančně, tak po mně aspoň zůstane v digitálním prostoru něco užitečného.

České kamenné zdravotnictví se

vrací do doby kamenné. Jsme

za bodem zlomu v úrovni dosud

špičkové lékařské péče a její dostupnosti, zejména v regionech.

Neexistuje funkční systém vzdělávání lékařů, neumíme se věnovat

mladým kolegům. Ti pak odcházejí

do zahraničí nebo do komerční

sféry a nenahrazují starší generaci,

Strach je všude stejný. Tak jako lidé.

Mám pocit, že ti, kteří žijí v nepředstavitelném, permanentním strachu

o svůj život a o život svých dětí třeba ve válečné zóně, si umějí leckdy

mnohem víc a líp vážit života, než

se to daří nám v mírových podmínkách. A strach na sále? Podle mě

nezáleží na velikosti poranění ani

vážnosti zdravotního problému,

Digitální pomníček?

Bacha, na pomníčky nejsem. Jen

chci dát lidem příležitost využívat

i jiné služby, než nabízí současný

systém, který je bohužel už za bodem zlomu. Naše zdravotnictví

je, co se týče technologií, strašně

zaostalé. Náš projekt je projevem

chuti to změnit. I s malými prostředky nám to hnutí odspodu dává

obrovskou sílu. Pacienti totiž hledají

alternativu.

A končí pak v rukách léčitelů.

A zejména těch, kteří vědomě zneužívají důvěru nemocného člověka.

My chceme, aby pacienti zůstali

na poli medicíny založené na vědeckých základech. Ale aby si mohli

dopřát ten luxus mít svého doktora

v kapse a aby lékaři měli ten luxus

potkat se se správným pacientem se

správnou diagnózou ve správnou

chvíli, neplýtvat časem ani silami

na pacientovi, který vlastně neví, co

hledá a jestli je na správné adrese.

Čekárny jsou plné lidí, z nichž

třetina má sedět úplně jinde, třetina

je nedovyšetřená a jen té zbývající

třetině může dotyčný doktor pomoct hned. Nechceme plné čekárny

a ordinace s vyčerpanými doktory.

Zmínil jste „bod zlomu“ českého

zdravotnictví. Co máte na mysli?

ČEKÁRNY JSOU PLNÉ LIDÍ,

Z NICHŽ TŘETINA MÁ SEDĚT ÚPLNĚ

JINDE, TŘETINA JE NEDOVYŠETŘENÁ

A JEN TÉ ZBÝVAJÍCÍ TŘETINĚ MŮŽE

DOKTOR POMOCT IHNED.

která vymírá. Už dlouho se mluví

o nedostatku zubařů a praktických

lékařů, ale tam zdaleka nekončíme.

A to už vůbec nemluvím o zdravotních sestrách, tam je situace

mnohem horší. Léta se říká, že je

české zdravotnictví v krizi – ale

ono na tom bylo ještě docela dobře, jen se nestaralo o svou vlastní

budoucnost. Teď se to zlomilo a už

se to začíná projevovat. Sestupujeme na úroveň jižní Evropy, přitom

jsme mohli být už na úrovni

Švýcarska. A tak se aspoň za sebe

a kolegy snažíme neplkat a něco

dělat.

každý strach je individuální. A individuálně musí přistupovat ke strachu pacienta i lékař, tady i na misi.

Drobný chirurgický zákrok zaníceného nehtu u palce na noze může

vyvolat stejnou emoci jako záchrana prostřelené plíce.

Pojďme se ještě chvíli vrátit

na skutečný operační sál. Zajímalo by mě, jak se liší strach lidí,

které operujete na misích, a těch

operovaných v zázemí dvou pražských nemocnic?

A vy míváte strach? Kdy?

Kdy je strach z operace „zdravý“

a kdy přehnaný až patologický?

Zdravý strach je takový, který si

dokážeme racionalizovat. Iracionální strach nebo panika je zhoubná.

A pokud panikaří chirurg, je to

katastrofa pro všechny.

Já se bojím furt, o všechny

a o všechno. Vážně. Takže vím,

o čem mluvím. Bojím se o děti,

o sebe, o pacienty, ale i o takové

33