podle rozsahu a rychlosti rady.
Dalším zdrojem je vlastní obchod,
například pro zaměstnavatele, kteří
chtějí svým lidem zajistit komplexní
péči jako benefit. Pak je to příjem
z reklamy. A investice. Sám jsem
do projektu vložil stovky tisíc. Je to
součást naplňování mé celoživotní
vize, a pokud se to nevrátí finančně, tak po mně aspoň zůstane v digitálním prostoru něco užitečného.
České kamenné zdravotnictví se
vrací do doby kamenné. Jsme
za bodem zlomu v úrovni dosud
špičkové lékařské péče a její dostupnosti, zejména v regionech.
Neexistuje funkční systém vzdělávání lékařů, neumíme se věnovat
mladým kolegům. Ti pak odcházejí
do zahraničí nebo do komerční
sféry a nenahrazují starší generaci,
Strach je všude stejný. Tak jako lidé.
Mám pocit, že ti, kteří žijí v nepředstavitelném, permanentním strachu
o svůj život a o život svých dětí třeba ve válečné zóně, si umějí leckdy
mnohem víc a líp vážit života, než
se to daří nám v mírových podmínkách. A strach na sále? Podle mě
nezáleží na velikosti poranění ani
vážnosti zdravotního problému,
Digitální pomníček?
Bacha, na pomníčky nejsem. Jen
chci dát lidem příležitost využívat
i jiné služby, než nabízí současný
systém, který je bohužel už za bodem zlomu. Naše zdravotnictví
je, co se týče technologií, strašně
zaostalé. Náš projekt je projevem
chuti to změnit. I s malými prostředky nám to hnutí odspodu dává
obrovskou sílu. Pacienti totiž hledají
alternativu.
A končí pak v rukách léčitelů.
A zejména těch, kteří vědomě zneužívají důvěru nemocného člověka.
My chceme, aby pacienti zůstali
na poli medicíny založené na vědeckých základech. Ale aby si mohli
dopřát ten luxus mít svého doktora
v kapse a aby lékaři měli ten luxus
potkat se se správným pacientem se
správnou diagnózou ve správnou
chvíli, neplýtvat časem ani silami
na pacientovi, který vlastně neví, co
hledá a jestli je na správné adrese.
Čekárny jsou plné lidí, z nichž
třetina má sedět úplně jinde, třetina
je nedovyšetřená a jen té zbývající
třetině může dotyčný doktor pomoct hned. Nechceme plné čekárny
a ordinace s vyčerpanými doktory.
Zmínil jste „bod zlomu“ českého
zdravotnictví. Co máte na mysli?
ČEKÁRNY JSOU PLNÉ LIDÍ,
Z NICHŽ TŘETINA MÁ SEDĚT ÚPLNĚ
JINDE, TŘETINA JE NEDOVYŠETŘENÁ
A JEN TÉ ZBÝVAJÍCÍ TŘETINĚ MŮŽE
DOKTOR POMOCT IHNED.
která vymírá. Už dlouho se mluví
o nedostatku zubařů a praktických
lékařů, ale tam zdaleka nekončíme.
A to už vůbec nemluvím o zdravotních sestrách, tam je situace
mnohem horší. Léta se říká, že je
české zdravotnictví v krizi – ale
ono na tom bylo ještě docela dobře, jen se nestaralo o svou vlastní
budoucnost. Teď se to zlomilo a už
se to začíná projevovat. Sestupujeme na úroveň jižní Evropy, přitom
jsme mohli být už na úrovni
Švýcarska. A tak se aspoň za sebe
a kolegy snažíme neplkat a něco
dělat.
každý strach je individuální. A individuálně musí přistupovat ke strachu pacienta i lékař, tady i na misi.
Drobný chirurgický zákrok zaníceného nehtu u palce na noze může
vyvolat stejnou emoci jako záchrana prostřelené plíce.
Pojďme se ještě chvíli vrátit
na skutečný operační sál. Zajímalo by mě, jak se liší strach lidí,
které operujete na misích, a těch
operovaných v zázemí dvou pražských nemocnic?
A vy míváte strach? Kdy?
Kdy je strach z operace „zdravý“
a kdy přehnaný až patologický?
Zdravý strach je takový, který si
dokážeme racionalizovat. Iracionální strach nebo panika je zhoubná.
A pokud panikaří chirurg, je to
katastrofa pro všechny.
Já se bojím furt, o všechny
a o všechno. Vážně. Takže vím,
o čem mluvím. Bojím se o děti,
o sebe, o pacienty, ale i o takové
33