podle rozsahu a rychlosti rady. Dalším zdrojem je vlastní obchod, například pro zaměstnavatele, kteří chtějí svým lidem zajistit komplexní péči jako benefit. Pak je to příjem z reklamy. A investice. Sám jsem do projektu vložil stovky tisíc. Je to součást naplňování mé celoživotní vize, a pokud se to nevrátí finančně, tak po mně aspoň zůstane v digitálním prostoru něco užitečného.

České kamenné zdravotnictví se vrací do doby kamenné. Jsme za bodem zlomu v úrovni dosud špičkové lékařské péče a její dostupnosti, zejména v regionech. Neexistuje funkční systém vzdělávání lékařů, neumíme se věnovat mladým kolegům. Ti pak odcházejí do zahraničí nebo do komerční sféry a nenahrazují starší generaci,

Strach je všude stejný. Tak jako lidé. Mám pocit, že ti, kteří žijí v nepředstavitelném, permanentním strachu o svůj život a o život svých dětí třeba ve válečné zóně, si umějí leckdy mnohem víc a líp vážit života, než se to daří nám v mírových podmínkách. A strach na sále? Podle mě nezáleží na velikosti poranění ani vážnosti zdravotního problému,

Digitální pomníček? Bacha, na pomníčky nejsem. Jen chci dát lidem příležitost využívat i jiné služby, než nabízí současný systém, který je bohužel už za bodem zlomu. Naše zdravotnictví je, co se týče technologií, strašně zaostalé. Náš projekt je projevem chuti to změnit. I s malými prostředky nám to hnutí odspodu dává obrovskou sílu. Pacienti totiž hledají alternativu. A končí pak v rukách léčitelů. A zejména těch, kteří vědomě zneužívají důvěru nemocného člověka. My chceme, aby pacienti zůstali na poli medicíny založené na vědeckých základech. Ale aby si mohli dopřát ten luxus mít svého doktora v kapse a aby lékaři měli ten luxus potkat se se správným pacientem se správnou diagnózou ve správnou chvíli, neplýtvat časem ani silami na pacientovi, který vlastně neví, co hledá a jestli je na správné adrese. Čekárny jsou plné lidí, z nichž třetina má sedět úplně jinde, třetina je nedovyšetřená a jen té zbývající třetině může dotyčný doktor pomoct hned. Nechceme plné čekárny a ordinace s vyčerpanými doktory. Zmínil jste „bod zlomu“ českého zdravotnictví. Co máte na mysli?

ČEKÁRNY JSOU PLNÉ LIDÍ, Z NICHŽ TŘETINA MÁ SEDĚT ÚPLNĚ JINDE, TŘETINA JE NEDOVYŠETŘENÁ A JEN TÉ ZBÝVAJÍCÍ TŘETINĚ MŮŽE DOKTOR POMOCT IHNED.

která vymírá. Už dlouho se mluví o nedostatku zubařů a praktických lékařů, ale tam zdaleka nekončíme. A to už vůbec nemluvím o zdravotních sestrách, tam je situace mnohem horší. Léta se říká, že je české zdravotnictví v krizi – ale ono na tom bylo ještě docela dobře, jen se nestaralo o svou vlastní budoucnost. Teď se to zlomilo a už se to začíná projevovat. Sestupujeme na úroveň jižní Evropy, přitom jsme mohli být už na úrovni Švýcarska. A tak se aspoň za sebe a kolegy snažíme neplkat a něco dělat.

každý strach je individuální. A individuálně musí přistupovat ke strachu pacienta i lékař, tady i na misi. Drobný chirurgický zákrok zaníceného nehtu u palce na noze může vyvolat stejnou emoci jako záchrana prostřelené plíce.

Pojďme se ještě chvíli vrátit na skutečný operační sál. Zajímalo by mě, jak se liší strach lidí, které operujete na misích, a těch operovaných v zázemí dvou pražských nemocnic?

A vy míváte strach? Kdy?

Kdy je strach z operace „zdravý“ a kdy přehnaný až patologický? Zdravý strach je takový, který si dokážeme racionalizovat. Iracionální strach nebo panika je zhoubná. A pokud panikaří chirurg, je to katastrofa pro všechny.

Já se bojím furt, o všechny a o všechno. Vážně. Takže vím, o čem mluvím. Bojím se o děti, o sebe, o pacienty, ale i o takové 33