ROZHOVOR @Lenislavka

avenger. Hrdinové jsou naši pacienti, lidé žijící v nepředstavitelných

podmínkách, naši místní spolupracovníci. Já jsem jenom člověk, co

miluje svoji práci. Moc se mi líbí

motto: Do your best and fuck the rest.

Tolik k tématu hrdinství.

TOMÁŠ ŠEBEK DÁVÁ

NA FACEBOOKU NA ODIV:

a) telecí jazyk na cizrně

v hipsterském podniku,

b) žlučníkové kameny.

ty přízemní záležitosti, jako aby

bylo z čeho poplatit hypotéku. Ale

snažím se nepodléhat iracionálním

strachům. A jeden svůj strach jsem

vzal doslova útokem.

Který?

Hrozně jsem se bál lítání, až panicky. Už jen představa, že sednu

do letadla, neuvidím na pilota,

nebudu vědět, jestli ráno třeba

nepožil nebo se večer nepohádal

s partnerkou, mi naháněla hrůzu.

S tou hrůzou jsem třeba ještě letěl

na svou první misi na Haiti. A pak

jsem si řekl, že na to půjdu jinak.

Sedl jsem za knipl a vylétal si licenci

soukromého pilota. Výšek už se nebojím. Lítání, když pilotuje někdo

jiný, se bojím dál, ale už to dokážu

zvládnout.

Lékaře bez hranic vnímá veřejnost jako hrdiny bez bázně

a hany. Tuším, že mi budete

„hrdinství“ vyvracet, ale stejně

to zkusím: necítil jste se někdy

hrdinsky?

Ne. Fakt ne. Nejsem hrdina. A myslím to vážně. A ani mezi Lékaři

bez hranic nehledejte typ hrdiny

34

Dobře. Tak jinak. Kdy cítíte uspokojení ze své vlastní práce?

Když se pacient uzdraví. To je moje

největší satisfakce, pak pocítím

vnitřní klid. Připouštím i kus profesní pýchy. Zároveň je to zodpovědnost, vnímám ji mnohem silněji,

čím jsem starší. Když mi pacienti

přinášejí po výkonu kafe nebo láhev,

říkám: „Teta, to si nedělejte škodu,

mně úplně stačí, že jste se zahojila.“

A myslím to naprosto vážně. Kafe

dávám sestřičkám a špiritus naleju

do ostřikovačů, protože jsem abstinent. Ale ten pocit z dobře vykonané práce zůstává. Naopak mě zneklidňuje všechno, co vede opačným

směrem od pacientova zdraví.

Medicína není matematika, ne

všechno lze spočítat, ne všechno se

chová podle předem definovaných

zákonů. Ani mě tolik nezneklidňuje, že se něco nepodaří, ale fakt mě

trápí, když se stav pacienta zhoršuje.

Tuším nejstarší ze tří neurochirurgů

Benešů nedávno někde řekl, že největší statečnost chirurga není v tom,

že operuje dál a dál, ale že umí říct:

Stačí, dál to nejde. Zastavit se. Jsme

smrtelní. Takže hrdina je vlastně

smířený pacient a smířený lékař.

Vy jste abstinent? Dospělé rozhodnutí, nebo jste nikdy nepil?

Lidi si myslí, že jsem vyléčený

alkoholik, protože jinak to v Česku

nefunguje, ale já jsem fakt nikdy

nepil, nechutná mi to. Pivo vůbec.

I když mám sen, že bych chtěl mít

pivovar, protože mě zajímá technologie výroby. Těch sto šedesát litrů

piva, jedenáct litrů vína a litr a půl

špiritusu ze statistiky průměrného

Čecha včetně nemluvňat za mě

musí vypít někdo jiný.

Autorka je novinářka na volné noze, píše

rozhovory s osobnostmi napříč obory,

slabost má zejména pro vědu. Získala

Novinářskou cenu za rok 2017, v červnu

jí vyšla knížka Trojboj s draky.

TOMÁŠ ŠEBEK

Narodil se 25. března 1977 v Praze. Vystudoval 1. lékařskou fakultu

Univerzity Karlovy a v roce 2002

nastoupil jako všeobecný chirurg

do Nemocnice Hořovice. V roce

2004 založil společnost provozující

odborný portál proLékaře.cz a telemedicínský projekt zaměřený

na lékařské poradenství uLékaře.cz.

V roce 2013 nastoupil do Nemocnice Na Františku v Praze, kde pracuje

na chirurgickém oddělení.

O svých zkušenostech z misí Lékařů bez hranic, na které odjíždí

od roku 2010, napsal knihy Mise Haiti, Mise Afghánistán a Africká zima.

Je ženatý a má tři děti: Kateřinu

(1997), Šimona (2000) a Adama

(2017).