ROZHOVOR @Lenislavka

avenger. Hrdinové jsou naši pacienti, lidé žijící v nepředstavitelných podmínkách, naši místní spolupracovníci. Já jsem jenom člověk, co miluje svoji práci. Moc se mi líbí motto: Do your best and fuck the rest. Tolik k tématu hrdinství.

TOMÁŠ ŠEBEK DÁVÁ NA FACEBOOKU NA ODIV: a) telecí jazyk na cizrně v hipsterském podniku, b) žlučníkové kameny.

ty přízemní záležitosti, jako aby bylo z čeho poplatit hypotéku. Ale snažím se nepodléhat iracionálním strachům. A jeden svůj strach jsem vzal doslova útokem. Který? Hrozně jsem se bál lítání, až panicky. Už jen představa, že sednu do letadla, neuvidím na pilota, nebudu vědět, jestli ráno třeba nepožil nebo se večer nepohádal s partnerkou, mi naháněla hrůzu. S tou hrůzou jsem třeba ještě letěl na svou první misi na Haiti. A pak jsem si řekl, že na to půjdu jinak. Sedl jsem za knipl a vylétal si licenci soukromého pilota. Výšek už se nebojím. Lítání, když pilotuje někdo jiný, se bojím dál, ale už to dokážu zvládnout. Lékaře bez hranic vnímá veřejnost jako hrdiny bez bázně a hany. Tuším, že mi budete „hrdinství“ vyvracet, ale stejně to zkusím: necítil jste se někdy hrdinsky? Ne. Fakt ne. Nejsem hrdina. A myslím to vážně. A ani mezi Lékaři bez hranic nehledejte typ hrdiny 34

Dobře. Tak jinak. Kdy cítíte uspokojení ze své vlastní práce? Když se pacient uzdraví. To je moje největší satisfakce, pak pocítím vnitřní klid. Připouštím i kus profesní pýchy. Zároveň je to zodpovědnost, vnímám ji mnohem silněji, čím jsem starší. Když mi pacienti přinášejí po výkonu kafe nebo láhev, říkám: „Teta, to si nedělejte škodu, mně úplně stačí, že jste se zahojila.“ A myslím to naprosto vážně. Kafe dávám sestřičkám a špiritus naleju do ostřikovačů, protože jsem abstinent. Ale ten pocit z dobře vykonané práce zůstává. Naopak mě zneklidňuje všechno, co vede opačným směrem od pacientova zdraví. Medicína není matematika, ne všechno lze spočítat, ne všechno se chová podle předem definovaných zákonů. Ani mě tolik nezneklidňuje, že se něco nepodaří, ale fakt mě trápí, když se stav pacienta zhoršuje. Tuším nejstarší ze tří neurochirurgů Benešů nedávno někde řekl, že největší statečnost chirurga není v tom, že operuje dál a dál, ale že umí říct: Stačí, dál to nejde. Zastavit se. Jsme smrtelní. Takže hrdina je vlastně smířený pacient a smířený lékař. Vy jste abstinent? Dospělé rozhodnutí, nebo jste nikdy nepil? Lidi si myslí, že jsem vyléčený alkoholik, protože jinak to v Česku nefunguje, ale já jsem fakt nikdy nepil, nechutná mi to. Pivo vůbec.

I když mám sen, že bych chtěl mít pivovar, protože mě zajímá technologie výroby. Těch sto šedesát litrů piva, jedenáct litrů vína a litr a půl špiritusu ze statistiky průměrného Čecha včetně nemluvňat za mě musí vypít někdo jiný. Autorka je novinářka na volné noze, píše rozhovory s osobnostmi napříč obory, slabost má zejména pro vědu. Získala Novinářskou cenu za rok 2017, v červnu jí vyšla knížka Trojboj s draky.

TOMÁŠ ŠEBEK Narodil se 25. března 1977 v Praze. Vystudoval 1. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy a v roce 2002 nastoupil jako všeobecný chirurg do Nemocnice Hořovice. V roce 2004 založil společnost provozující odborný portál proLékaře.cz a telemedicínský projekt zaměřený na lékařské poradenství uLékaře.cz. V roce 2013 nastoupil do Nemocnice Na Františku v Praze, kde pracuje na chirurgickém oddělení. O svých zkušenostech z misí Lékařů bez hranic, na které odjíždí od roku 2010, napsal knihy Mise Haiti, Mise Afghánistán a Africká zima. Je ženatý a má tři děti: Kateřinu (1997), Šimona (2000) a Adama (2017).