ROZHOVOR @Lenislavka
avenger. Hrdinové jsou naši pacienti, lidé žijící v nepředstavitelných
podmínkách, naši místní spolupracovníci. Já jsem jenom člověk, co
miluje svoji práci. Moc se mi líbí
motto: Do your best and fuck the rest.
Tolik k tématu hrdinství.
TOMÁŠ ŠEBEK DÁVÁ
NA FACEBOOKU NA ODIV:
a) telecí jazyk na cizrně
v hipsterském podniku,
b) žlučníkové kameny.
ty přízemní záležitosti, jako aby
bylo z čeho poplatit hypotéku. Ale
snažím se nepodléhat iracionálním
strachům. A jeden svůj strach jsem
vzal doslova útokem.
Který?
Hrozně jsem se bál lítání, až panicky. Už jen představa, že sednu
do letadla, neuvidím na pilota,
nebudu vědět, jestli ráno třeba
nepožil nebo se večer nepohádal
s partnerkou, mi naháněla hrůzu.
S tou hrůzou jsem třeba ještě letěl
na svou první misi na Haiti. A pak
jsem si řekl, že na to půjdu jinak.
Sedl jsem za knipl a vylétal si licenci
soukromého pilota. Výšek už se nebojím. Lítání, když pilotuje někdo
jiný, se bojím dál, ale už to dokážu
zvládnout.
Lékaře bez hranic vnímá veřejnost jako hrdiny bez bázně
a hany. Tuším, že mi budete
„hrdinství“ vyvracet, ale stejně
to zkusím: necítil jste se někdy
hrdinsky?
Ne. Fakt ne. Nejsem hrdina. A myslím to vážně. A ani mezi Lékaři
bez hranic nehledejte typ hrdiny
34
Dobře. Tak jinak. Kdy cítíte uspokojení ze své vlastní práce?
Když se pacient uzdraví. To je moje
největší satisfakce, pak pocítím
vnitřní klid. Připouštím i kus profesní pýchy. Zároveň je to zodpovědnost, vnímám ji mnohem silněji,
čím jsem starší. Když mi pacienti
přinášejí po výkonu kafe nebo láhev,
říkám: „Teta, to si nedělejte škodu,
mně úplně stačí, že jste se zahojila.“
A myslím to naprosto vážně. Kafe
dávám sestřičkám a špiritus naleju
do ostřikovačů, protože jsem abstinent. Ale ten pocit z dobře vykonané práce zůstává. Naopak mě zneklidňuje všechno, co vede opačným
směrem od pacientova zdraví.
Medicína není matematika, ne
všechno lze spočítat, ne všechno se
chová podle předem definovaných
zákonů. Ani mě tolik nezneklidňuje, že se něco nepodaří, ale fakt mě
trápí, když se stav pacienta zhoršuje.
Tuším nejstarší ze tří neurochirurgů
Benešů nedávno někde řekl, že největší statečnost chirurga není v tom,
že operuje dál a dál, ale že umí říct:
Stačí, dál to nejde. Zastavit se. Jsme
smrtelní. Takže hrdina je vlastně
smířený pacient a smířený lékař.
Vy jste abstinent? Dospělé rozhodnutí, nebo jste nikdy nepil?
Lidi si myslí, že jsem vyléčený
alkoholik, protože jinak to v Česku
nefunguje, ale já jsem fakt nikdy
nepil, nechutná mi to. Pivo vůbec.
I když mám sen, že bych chtěl mít
pivovar, protože mě zajímá technologie výroby. Těch sto šedesát litrů
piva, jedenáct litrů vína a litr a půl
špiritusu ze statistiky průměrného
Čecha včetně nemluvňat za mě
musí vypít někdo jiný.
Autorka je novinářka na volné noze, píše
rozhovory s osobnostmi napříč obory,
slabost má zejména pro vědu. Získala
Novinářskou cenu za rok 2017, v červnu
jí vyšla knížka Trojboj s draky.
TOMÁŠ ŠEBEK
Narodil se 25. března 1977 v Praze. Vystudoval 1. lékařskou fakultu
Univerzity Karlovy a v roce 2002
nastoupil jako všeobecný chirurg
do Nemocnice Hořovice. V roce
2004 založil společnost provozující
odborný portál proLékaře.cz a telemedicínský projekt zaměřený
na lékařské poradenství uLékaře.cz.
V roce 2013 nastoupil do Nemocnice Na Františku v Praze, kde pracuje
na chirurgickém oddělení.
O svých zkušenostech z misí Lékařů bez hranic, na které odjíždí
od roku 2010, napsal knihy Mise Haiti, Mise Afghánistán a Africká zima.
Je ženatý a má tři děti: Kateřinu
(1997), Šimona (2000) a Adama
(2017).