Přes štosy knih na dlouhém stole v její pracovně ji nejdřív vůbec není vidět. Když si stoupne, podám jí poslední číslo Finmagu. „Tam je ten rozhovor s Petrou Soukupovou, že? Četla jsem ho chvíli před tím, než jste se mi ozval. Koupila jsem si teď její poslední dvě knihy na dovolenou jako e-booky. Už od gymnázia čtu české autorky, protože jsou pro mě feministická témata důležitá.“ Tak mi něco doporučte. Zajímavá mi přijde Petra Hůlová. Podle mě není doceněná její nejlepší kniha Čechy, země zaslíbená. Pak samozřejmě Tereza Boučková. A Blanka Čechová, která napsala Totál Balkán o své misi právničky v Prištině. Pozítří se s ní uvidím, protože uvažuju o vydání sborníku Mužské právo. Hledal by odpověď na otázku, jestli jsou právní pravidla neutrální. Dopředu tuším, že nejsou. Některá ne. Mužům třeba nevyhovují pravidla o svěřování dětí po rozvodu. A naopak taková nutná obrana výborně sedí na rvačku dvou mužů večer v restauraci, ale mnohem hůř na situaci, kdy je žena dvacet let zavřená v bytě s o dost silnějším násilníkem. Její reakce pak může být neadekvátní, ale právo s tím nepočítá, protože nezná silnějšího a slabšího soupeře.

Zkusme to konkrétněji. Loni jste spolurozhodla o zapsání dvou mužů do rodného listu jejich společně vychovávaných dětí. Dá se říct, že vnímavost k problémům LGBT lidí lze načerpat z umění? Zrovna tohle rozhodnutí nebylo vedené pochopením pro lidi s menšinovou sexuální orientací, ale jednoznačně pohledem nejlepšího zájmu dítěte. Ústavní soud vůbec nemusel přihlížet k tomu, o jaké rodiče se jedná a jak to mají těžké. Pokud dítě vyrůstá v nějaké rodině a žádnou jinou nemá, tak je absolutně nezbytné, aby právní řád tu rodinu uznal, pokud je to jen trochu možné. K tomu beletrii nepotřebujete. Stačí nemít hluboce zakořeněné předsudky. Jste právě v půlce desetiletého mandátu. Bilancujete, co se zatím povedlo a co by se povést ještě mělo? Jako soudce si nemůžete dělat plány. Případy vám přináší náhoda a účastníci řízení. Každý den vám přijdou jeden dva spisy a ty vám můžou změnit priority. Pro tu práci je nejdůležitější soustředit se na přítomnost a být připravená na cokoliv. A přišel už moment, který vás zastihl nepřipravenou?

Ještě k té beletrii – pomáhají vám ty knihy nějak při práci soudkyně?

Asi ne. Případy, které mi přišly, ani situace, ve kterých jsem se ocitla, nebyly úplně nestandardní.

Ano. Literatura, novinařina i právo jsou podobné v tom, že se v nich vždycky zabýváte konkrétním lidským příběhem, ale přitom zobecňujete jeho důsledky.

Nežijeme ale v nestandardních časech? Na dohled z vaší pracovny se demonstruje za dodržování ústavních zvyklostí. Jak vám z toho je?

Pocházím z jiné generace než vy, tak se na to dívám trochu jinak. Právnický diplom mi dali komunisti, soudkyní mě jmenoval Václav Klaus, ústavní soudkyní Miloš Zeman. Polovinu života jsem prožila v nedemokratickém režimu. Že se v tom demokratickém mohou střídat vládnoucí lidé a někteří mi můžou být sympatičtí více a někteří méně, nevnímám jako tragédii, protože mám srovnání s tím, kdy to bylo opravdu zlé. Jedna moje studentka mi říkala: Špatné to bude, až nás budou na demonstracích zavírat. A já na to: Špatné to bude, až přestanete demonstrovat. Není tak strašné ztratit svobodu, jako touhu po svobodě. To je teprv průšvih. Další nestandardnost je, že mají ve Sněmovně poprvé většinu strany, které volají po přímé demokracii. Co si o ní myslíte? Sklízíme, co jsme zaseli. Z pohledu komparativního ústavního práva má Česká republika ve svém systému mimořádně málo prvků přímé demokracie. Místní referenda jsou podle mě spíš projevem práva na samosprávu. A kvůli tomu, že nemáme měkčí prvky přímé demokracie, se debata vyhrotila do toho, jestli máme mít referenda o zahraničněpolitických otázkách. Přijde mi mnohem užitečnější, jak to mají ve většině jiných evropských zemí. Používají měkčí prvky přímé demokracie, ale mnohem častěji: lidové iniciativy, konzultativní referenda… Podobné přídavné prvky velmi schvaluji. Považuji za velkou chybu, že jsme se tím tématem pětadvacet let nezabývali. 41