Přes štosy knih na dlouhém stole
v její pracovně ji nejdřív vůbec
není vidět. Když si stoupne, podám
jí poslední číslo Finmagu. „Tam je
ten rozhovor s Petrou Soukupovou, že? Četla jsem ho chvíli před
tím, než jste se mi ozval. Koupila
jsem si teď její poslední dvě knihy
na dovolenou jako e-booky. Už
od gymnázia čtu české autorky,
protože jsou pro mě feministická
témata důležitá.“
Tak mi něco doporučte.
Zajímavá mi přijde Petra Hůlová. Podle mě není doceněná její
nejlepší kniha Čechy, země zaslíbená.
Pak samozřejmě Tereza Boučková.
A Blanka Čechová, která napsala
Totál Balkán o své misi právničky
v Prištině. Pozítří se s ní uvidím,
protože uvažuju o vydání sborníku
Mužské právo. Hledal by odpověď
na otázku, jestli jsou právní pravidla neutrální.
Dopředu tuším, že nejsou.
Některá ne. Mužům třeba nevyhovují pravidla o svěřování dětí
po rozvodu. A naopak taková nutná
obrana výborně sedí na rvačku
dvou mužů večer v restauraci, ale
mnohem hůř na situaci, kdy je žena
dvacet let zavřená v bytě s o dost
silnějším násilníkem. Její reakce
pak může být neadekvátní, ale
právo s tím nepočítá, protože nezná
silnějšího a slabšího soupeře.
Zkusme to konkrétněji. Loni jste
spolurozhodla o zapsání dvou
mužů do rodného listu jejich
společně vychovávaných dětí.
Dá se říct, že vnímavost k problémům LGBT lidí lze načerpat
z umění?
Zrovna tohle rozhodnutí nebylo
vedené pochopením pro lidi
s menšinovou sexuální orientací,
ale jednoznačně pohledem nejlepšího zájmu dítěte. Ústavní soud
vůbec nemusel přihlížet k tomu,
o jaké rodiče se jedná a jak to mají
těžké. Pokud dítě vyrůstá v nějaké
rodině a žádnou jinou nemá, tak
je absolutně nezbytné, aby právní
řád tu rodinu uznal, pokud je to
jen trochu možné. K tomu beletrii
nepotřebujete. Stačí nemít hluboce
zakořeněné předsudky.
Jste právě v půlce desetiletého
mandátu. Bilancujete, co se zatím
povedlo a co by se povést ještě
mělo?
Jako soudce si nemůžete dělat
plány. Případy vám přináší náhoda a účastníci řízení. Každý den
vám přijdou jeden dva spisy a ty
vám můžou změnit priority. Pro
tu práci je nejdůležitější soustředit
se na přítomnost a být připravená
na cokoliv.
A přišel už moment, který vás
zastihl nepřipravenou?
Ještě k té beletrii – pomáhají vám
ty knihy nějak při práci soudkyně?
Asi ne. Případy, které mi přišly, ani
situace, ve kterých jsem se ocitla,
nebyly úplně nestandardní.
Ano. Literatura, novinařina i právo
jsou podobné v tom, že se v nich
vždycky zabýváte konkrétním lidským příběhem, ale přitom zobecňujete jeho důsledky.
Nežijeme ale v nestandardních
časech? Na dohled z vaší pracovny
se demonstruje za dodržování
ústavních zvyklostí. Jak vám
z toho je?
Pocházím z jiné generace než vy,
tak se na to dívám trochu jinak.
Právnický diplom mi dali komunisti, soudkyní mě jmenoval Václav
Klaus, ústavní soudkyní Miloš Zeman. Polovinu života jsem prožila
v nedemokratickém režimu. Že
se v tom demokratickém mohou
střídat vládnoucí lidé a někteří mi
můžou být sympatičtí více a někteří méně, nevnímám jako tragédii,
protože mám srovnání s tím, kdy to
bylo opravdu zlé.
Jedna moje studentka mi říkala:
Špatné to bude, až nás budou
na demonstracích zavírat. A já
na to: Špatné to bude, až přestanete demonstrovat. Není tak strašné
ztratit svobodu, jako touhu po svobodě. To je teprv průšvih.
Další nestandardnost je, že mají
ve Sněmovně poprvé většinu
strany, které volají po přímé demokracii. Co si o ní myslíte?
Sklízíme, co jsme zaseli. Z pohledu
komparativního ústavního práva
má Česká republika ve svém
systému mimořádně málo prvků
přímé demokracie. Místní referenda
jsou podle mě spíš projevem práva
na samosprávu. A kvůli tomu, že
nemáme měkčí prvky přímé demokracie, se debata vyhrotila do toho,
jestli máme mít referenda o zahraničněpolitických otázkách.
Přijde mi mnohem užitečnější, jak
to mají ve většině jiných evropských zemí. Používají měkčí prvky
přímé demokracie, ale mnohem
častěji: lidové iniciativy, konzultativní referenda… Podobné
přídavné prvky velmi schvaluji.
Považuji za velkou chybu, že jsme
se tím tématem pětadvacet let
nezabývali.
41