Z herny v přízemí zní sborové cédééefgéáhácé. Mladším, čtyřletým dětem z Vějíře zrovna začala hodina hudebky. Lektorka Karolína Galbavá rozdá housle, děti si je zručně usadí pod bradu a podle pokynů drnkají na struny. O patro výš, v hlavní třídě s tabulí, katedrou a lavicemi, mezitím skupina předškoláků vybarvuje obrázky s ovocem. Na dalšího žáka kladenského Vějíře narazíme za dveřmi s nápisem Individuální výuka. „Každé z dětí potřebuje pomoct s něčím jiným, řada z nich má logopedické vady. Učitelky si je proto v průběhu dne berou stranou a pilují, co je potřeba,“ vysvětluje Jiří Čížek, zatímco nás netradiční školkou provádí.

CHYBA V SYSTÉMU Právě Jiří Čížek s manželkou Ivanou před třemi lety Vějíř založil. Od roku 2007 Čížkovi společně podnikají v rodinné firmě PentaGen. Do Česka dovážejí zdravotnické přístroje pro laboratorní diagnostiku nebo asistovanou reprodukci. Díky prosperujícímu byznysu a především chuti obou manželů pomáhat se dnes můžeme potkat ve Vějíři. „Nejrůznějším neziskovkám jsme přispívali vždycky, úzce jsme spolupracovali například s Člověkem v tísni. Když ale člověk dlouhodobě sleduje nějaké snažení, všimne si řady věcí, které ve vzdělávacím systému chybí.“ Postupně v nich proto zrála myšlenka na vlastní projekt. „Chtěli jsme přijít s něčím, co bude mít maximální efekt. Díky Vějíři teď můžeme během relativně krátké doby ovlivnit osud dětí na celý život,“ věří Jiří Čížek. Zřídit pří-

pravku pro předškoláky ze sociálně znevýhodněných rodin je napadlo nad články o dětech romských emigrantů, které v cizině bez větších problémů absolvují běžné školy. „Vrtalo nám hlavou, proč u nás často končí ve speciálních školách, když jinde nemají problém. Došlo nám, že chyba nejspíš nebude v dětech, ale v systému.“

ROMSKÉ DĚTI NA PRAKTICKÝCH ŠKOLÁCH Česko v minulých letech opakovaně čelilo kritice za nadměrné zařazování romských dětí do praktických škol. Praktické, dříve zvláštní školy jsou primárně pro děti s lehkým mentálním postižením. Evropský soud pro lidská práva označil v roce 2007 tento přístup za diskriminační. Podobná výtka přišla o osm let později také od Rady Evropy. Podle Zprávy o stavu lidských práv v Česku za rok 2016 (jde o poslední dostupný dokument) přetrvává diskriminace romských dětí ve vzdělání i nadále. Ačkoli už tak často nedochází k jejich přesouvání do praktických škol, jsou oddělené prostorově: ve výhradně romských třídách, nebo dokonce školách.

Na příkladu z ciziny viděli, že se děti během jednoho roku přípravného kurzu poperou s cizím jazykem a zároveň získají návyky pro zvládnutí školní docházky. Na stejný princip proto vsadili i v Česku. Dva roky rozmýšleli, jak konkrétně by měla jejich přípravka vypadat, následoval nábor pedagogů a posléze i dětí. „Dřív jsme rodiče objížděli

s letáčky, dnes k nám díky dobrým referencím vodí děti sami.“ Prvních pětadvacet dětí nastoupilo do Vějíře v roce 2015. Tehdy ještě do pronajatých prostor. Dům poblíž kladenského náměstí, kde Vějíř působí dnes, Čížkovi koupili a zrekonstruovali až v roce 2017. Dnes ho navštěvuje pětatřicet dětí, převážně romského původu. „Nejčastěji jde o děti z místních ubytoven, službu ale využívají i matky samoživitelky, které mají problém pracovat a zároveň se starat o děti,“ vypočítává Jiří Čížek.

DOHNAT TO Zatímco na začátku působení Vějíře byl poslední rok školky dobrovolný, dnes ho musí předškoláci absolvovat povinně. Podle Jiřího Čížka ale běžné školky potřebám dětí ze sociálně vyloučených lokalit vyhoví jen těžko. „Většina dětí, které jdou do klasických školek, má určitou výbavu z domova, a proto není potřeba se jim tolik věnovat. Naše přípravka je oproti tomu mnohem intenzivnější,“ vysvětluje. Jedním dechem dodává, že na vině rozhodně není nižší inteligence dětí z Vějíře. Jen je nikdo nenaučil, co je potřeba. „V porovnání s dětmi, kterým se rodiče věnují, je vidět opravdu neuvěřitelný rozdíl. Když k nám přicházejí, nepoznají rozdíl mezi čtvercem a trojúhelníkem. Když před ně položíme obrázkovou knížku, nedokážou pojmenovat, co vidí. Doma totiž knížky nemají. Romské rodiny zkrátka tráví čas s dětmi jinak. Nechceme hodnotit, jestli dobře, nebo špatně. Český vzdělávací systém nicméně počítá s tím, že prvňáci podobné věci znají.“ 47