Z herny v přízemí zní sborové

cédééefgéáhácé. Mladším, čtyřletým

dětem z Vějíře zrovna začala hodina hudebky. Lektorka Karolína

Galbavá rozdá housle, děti si je

zručně usadí pod bradu a podle

pokynů drnkají na struny. O patro

výš, v hlavní třídě s tabulí, katedrou a lavicemi, mezitím skupina

předškoláků vybarvuje obrázky

s ovocem. Na dalšího žáka kladenského Vějíře narazíme za dveřmi

s nápisem Individuální výuka. „Každé z dětí potřebuje pomoct s něčím

jiným, řada z nich má logopedické

vady. Učitelky si je proto v průběhu dne berou stranou a pilují, co

je potřeba,“ vysvětluje Jiří Čížek,

zatímco nás netradiční školkou

provádí.

CHYBA V SYSTÉMU

Právě Jiří Čížek s manželkou Ivanou před třemi lety Vějíř založil.

Od roku 2007 Čížkovi společně

podnikají v rodinné firmě PentaGen. Do Česka dovážejí zdravotnické přístroje pro laboratorní

diagnostiku nebo asistovanou

reprodukci. Díky prosperujícímu

byznysu a především chuti obou

manželů pomáhat se dnes můžeme potkat ve Vějíři. „Nejrůznějším neziskovkám jsme přispívali

vždycky, úzce jsme spolupracovali například s Člověkem v tísni. Když ale člověk dlouhodobě

sleduje nějaké snažení, všimne si

řady věcí, které ve vzdělávacím

systému chybí.“

Postupně v nich proto zrála myšlenka na vlastní projekt. „Chtěli

jsme přijít s něčím, co bude mít

maximální efekt. Díky Vějíři teď

můžeme během relativně krátké

doby ovlivnit osud dětí na celý

život,“ věří Jiří Čížek. Zřídit pří-

pravku pro předškoláky ze sociálně

znevýhodněných rodin je napadlo

nad články o dětech romských emigrantů, které v cizině bez větších

problémů absolvují běžné školy.

„Vrtalo nám hlavou, proč u nás

často končí ve speciálních školách,

když jinde nemají problém. Došlo

nám, že chyba nejspíš nebude v dětech, ale v systému.“

ROMSKÉ DĚTI

NA PRAKTICKÝCH

ŠKOLÁCH

Česko v minulých letech opakovaně čelilo kritice za nadměrné

zařazování romských dětí

do praktických škol. Praktické,

dříve zvláštní školy jsou primárně pro děti s lehkým mentálním

postižením. Evropský soud pro

lidská práva označil v roce 2007

tento přístup za diskriminační.

Podobná výtka přišla o osm let

později také od Rady Evropy.

Podle Zprávy o stavu lidských

práv v Česku za rok 2016 (jde

o poslední dostupný dokument)

přetrvává diskriminace romských

dětí ve vzdělání i nadále. Ačkoli

už tak často nedochází k jejich

přesouvání do praktických škol,

jsou oddělené prostorově: ve výhradně romských třídách, nebo

dokonce školách.

Na příkladu z ciziny viděli, že se

děti během jednoho roku přípravného kurzu poperou s cizím jazykem a zároveň získají návyky pro

zvládnutí školní docházky. Na stejný princip proto vsadili i v Česku.

Dva roky rozmýšleli, jak konkrétně

by měla jejich přípravka vypadat,

následoval nábor pedagogů a posléze i dětí. „Dřív jsme rodiče objížděli

s letáčky, dnes k nám díky dobrým

referencím vodí děti sami.“

Prvních pětadvacet dětí nastoupilo do Vějíře v roce 2015. Tehdy

ještě do pronajatých prostor. Dům

poblíž kladenského náměstí, kde

Vějíř působí dnes, Čížkovi koupili

a zrekonstruovali až v roce 2017.

Dnes ho navštěvuje pětatřicet

dětí, převážně romského původu.

„Nejčastěji jde o děti z místních

ubytoven, službu ale využívají

i matky samoživitelky, které mají

problém pracovat a zároveň se starat o děti,“ vypočítává Jiří Čížek.

DOHNAT TO

Zatímco na začátku působení Vějíře

byl poslední rok školky dobrovolný,

dnes ho musí předškoláci absolvovat povinně. Podle Jiřího Čížka

ale běžné školky potřebám dětí ze

sociálně vyloučených lokalit vyhoví

jen těžko. „Většina dětí, které jdou

do klasických školek, má určitou

výbavu z domova, a proto není

potřeba se jim tolik věnovat. Naše

přípravka je oproti tomu mnohem

intenzivnější,“ vysvětluje.

Jedním dechem dodává, že na vině

rozhodně není nižší inteligence

dětí z Vějíře. Jen je nikdo nenaučil, co je potřeba. „V porovnání

s dětmi, kterým se rodiče věnují, je

vidět opravdu neuvěřitelný rozdíl.

Když k nám přicházejí, nepoznají

rozdíl mezi čtvercem a trojúhelníkem. Když před ně položíme

obrázkovou knížku, nedokážou

pojmenovat, co vidí. Doma totiž

knížky nemají. Romské rodiny

zkrátka tráví čas s dětmi jinak.

Nechceme hodnotit, jestli dobře,

nebo špatně. Český vzdělávací

systém nicméně počítá s tím, že

prvňáci podobné věci znají.“

47