KOMENTÁŘ

SELHÁNÍ

ARBITRA?

Podle finančního arbitra je smlouva

o investičním životním pojištění neplatná,

protože klient nesjednal pojistnou částku

pro případ smrti, takže nedošlo k přenesení

pojistného rizika na pojišťovnu. Dává to smysl?

JAROSLAV VOSTATEK

Investiční životní pojištění není klasické pojištění pro případ smrti nebo

dožití a ČNB v minulosti upozorňovala, že není pro každého. Navíc

nejen u investičního životního pojištění platí, že je nevýhodné smlouvu

předčasně vypovídat.

Přesně to udělal klient v kauze

investičního životního pojištění.

Sjednal investičko na deset let s pojistným čtyřicet tisíc korun měsíčně.

K tomu přidal vysoké jednorázové

pojistné kolem milionu korun.

Po třech letech si vše rozmyslel a domáhal se vrácení zaplaceného pojistného. Dostal jen odkupné a prodělal

2,4 milionu. Arbitr potvrdil správnost požadavku klienta.

K diskuzi je samozřejmě výše poplatků v životním pojištění, ochranu spotřebitele má v popisu práce

především Ministerstvo financí.

Zamysleme se ale, zda může být

neplatná smlouva o investičním ži-

votním pojištění jen proto, že klient

neměl zájem o „připojištění“ pro

případ smrti.

Základní složka investičního životního pojištění je investiční produkt,

zabalený jako pojistná smlouva.

I toto „čisté“ investiční životní

pojištění je ale v teorii považováno

za životní pojištění, a to i v případě,

že investiční riziko plně nese klient.

Také klasické pojištění pro případ

dožití a od něj odvozené důchodové pojištění obsahuje ustanovení

o plnění v případě smrti pojištěného.

U soukromého důchodového pojištění nikdo nepochybuje, že se jedná

o plnokrevnou pojistnou smlouvu.

Většinou ale obsahuje často využívanou opci jednorázového plnění

místo výplaty důchodu a výsledkem

je, že klientovi jsou vyplaceny „naspořené“ peníze, zpravidla obsahující i podíl na zisku, závislý na výsledcích hospodaření pojišťovny.

VŠECHNO JDE VYLEPŠIT

V posledních desetiletích se životní

a důchodové pojištění proměnilo.

Místo dřívějších „dávkově definovaných“ penzijních plánů (kdy je sjednána výše důchodu či metoda jeho

výpočtu) se většinou přešlo k „příspěvkově definovaným“ plánům.

Ty končí naspořením prostředků

na osobním penzijním účtu klientů

s tím, že za tyto investiční úspory lze

koupit doživotní důchod (anuitu)

u pojišťovny.

U těchto produktů nese investiční

riziko primárně klient, nicméně lze

sjednat i různé garance, invalidní

důchody, pozůstalostní důchody

apod. V některých zemích se do 

zaměstnaneckých penzí či individuálních spořicích účtů zapojil stát,

aby se snížila režie pojištění,

spoření a investování – a zvýšily

se tak výnosy pro klienty. Britská

státní agentura National Savings

& Investments poskytuje šest spořicích a investičních produktů na bázi

státních dluhopisů. Prostředníci

jsou v době e-shopů zbyteční.

JAROSLAV

VOSTATEK

Ekonom a vysokoškolský pedagog

57