KOMENTÁŘ

SELHÁNÍ ARBITRA? Podle finančního arbitra je smlouva o investičním životním pojištění neplatná, protože klient nesjednal pojistnou částku pro případ smrti, takže nedošlo k přenesení pojistného rizika na pojišťovnu. Dává to smysl? JAROSLAV VOSTATEK

Investiční životní pojištění není klasické pojištění pro případ smrti nebo dožití a ČNB v minulosti upozorňovala, že není pro každého. Navíc nejen u investičního životního pojištění platí, že je nevýhodné smlouvu předčasně vypovídat. Přesně to udělal klient v kauze investičního životního pojištění. Sjednal investičko na deset let s pojistným čtyřicet tisíc korun měsíčně. K tomu přidal vysoké jednorázové pojistné kolem milionu korun. Po třech letech si vše rozmyslel a domáhal se vrácení zaplaceného pojistného. Dostal jen odkupné a prodělal 2,4 milionu. Arbitr potvrdil správnost požadavku klienta. K diskuzi je samozřejmě výše poplatků v životním pojištění, ochranu spotřebitele má v popisu práce především Ministerstvo financí. Zamysleme se ale, zda může být neplatná smlouva o investičním ži-

votním pojištění jen proto, že klient neměl zájem o „připojištění“ pro případ smrti. Základní složka investičního životního pojištění je investiční produkt, zabalený jako pojistná smlouva. I toto „čisté“ investiční životní pojištění je ale v teorii považováno za životní pojištění, a to i v případě, že investiční riziko plně nese klient. Také klasické pojištění pro případ dožití a od něj odvozené důchodové pojištění obsahuje ustanovení o plnění v případě smrti pojištěného. U soukromého důchodového pojištění nikdo nepochybuje, že se jedná o plnokrevnou pojistnou smlouvu. Většinou ale obsahuje často využívanou opci jednorázového plnění místo výplaty důchodu a výsledkem je, že klientovi jsou vyplaceny „naspořené“ peníze, zpravidla obsahující i podíl na zisku, závislý na výsledcích hospodaření pojišťovny.

VŠECHNO JDE VYLEPŠIT V posledních desetiletích se životní a důchodové pojištění proměnilo. Místo dřívějších „dávkově definovaných“ penzijních plánů (kdy je sjednána výše důchodu či metoda jeho výpočtu) se většinou přešlo k „příspěvkově definovaným“ plánům. Ty končí naspořením prostředků na osobním penzijním účtu klientů s tím, že za tyto investiční úspory lze koupit doživotní důchod (anuitu) u pojišťovny. U těchto produktů nese investiční riziko primárně klient, nicméně lze sjednat i různé garance, invalidní důchody, pozůstalostní důchody apod. V některých zemích se do  zaměstnaneckých penzí či individuálních spořicích účtů zapojil stát, aby se snížila režie pojištění, spoření a investování – a zvýšily se tak výnosy pro klienty. Britská státní agentura National Savings & Investments poskytuje šest spořicích a investičních produktů na bázi státních dluhopisů. Prostředníci jsou v době e-shopů zbyteční.

JAROSLAV VOSTATEK Ekonom a vysokoškolský pedagog 57