KOMENTÁŘ
SELHÁNÍ
ARBITRA?
Podle finančního arbitra je smlouva
o investičním životním pojištění neplatná,
protože klient nesjednal pojistnou částku
pro případ smrti, takže nedošlo k přenesení
pojistného rizika na pojišťovnu. Dává to smysl?
JAROSLAV VOSTATEK
Investiční životní pojištění není klasické pojištění pro případ smrti nebo
dožití a ČNB v minulosti upozorňovala, že není pro každého. Navíc
nejen u investičního životního pojištění platí, že je nevýhodné smlouvu
předčasně vypovídat.
Přesně to udělal klient v kauze
investičního životního pojištění.
Sjednal investičko na deset let s pojistným čtyřicet tisíc korun měsíčně.
K tomu přidal vysoké jednorázové
pojistné kolem milionu korun.
Po třech letech si vše rozmyslel a domáhal se vrácení zaplaceného pojistného. Dostal jen odkupné a prodělal
2,4 milionu. Arbitr potvrdil správnost požadavku klienta.
K diskuzi je samozřejmě výše poplatků v životním pojištění, ochranu spotřebitele má v popisu práce
především Ministerstvo financí.
Zamysleme se ale, zda může být
neplatná smlouva o investičním ži-
votním pojištění jen proto, že klient
neměl zájem o „připojištění“ pro
případ smrti.
Základní složka investičního životního pojištění je investiční produkt,
zabalený jako pojistná smlouva.
I toto „čisté“ investiční životní
pojištění je ale v teorii považováno
za životní pojištění, a to i v případě,
že investiční riziko plně nese klient.
Také klasické pojištění pro případ
dožití a od něj odvozené důchodové pojištění obsahuje ustanovení
o plnění v případě smrti pojištěného.
U soukromého důchodového pojištění nikdo nepochybuje, že se jedná
o plnokrevnou pojistnou smlouvu.
Většinou ale obsahuje často využívanou opci jednorázového plnění
místo výplaty důchodu a výsledkem
je, že klientovi jsou vyplaceny „naspořené“ peníze, zpravidla obsahující i podíl na zisku, závislý na výsledcích hospodaření pojišťovny.
VŠECHNO JDE VYLEPŠIT
V posledních desetiletích se životní
a důchodové pojištění proměnilo.
Místo dřívějších „dávkově definovaných“ penzijních plánů (kdy je sjednána výše důchodu či metoda jeho
výpočtu) se většinou přešlo k „příspěvkově definovaným“ plánům.
Ty končí naspořením prostředků
na osobním penzijním účtu klientů
s tím, že za tyto investiční úspory lze
koupit doživotní důchod (anuitu)
u pojišťovny.
U těchto produktů nese investiční
riziko primárně klient, nicméně lze
sjednat i různé garance, invalidní
důchody, pozůstalostní důchody
apod. V některých zemích se do
zaměstnaneckých penzí či individuálních spořicích účtů zapojil stát,
aby se snížila režie pojištění,
spoření a investování – a zvýšily
se tak výnosy pro klienty. Britská
státní agentura National Savings
& Investments poskytuje šest spořicích a investičních produktů na bázi
státních dluhopisů. Prostředníci
jsou v době e-shopů zbyteční.
JAROSLAV
VOSTATEK
Ekonom a vysokoškolský pedagog
57