„Pokud si dneska někdo myslí, že se

postaví za pultík na veletrhu a po víkendu ho lidi zavalí objednávkami,

je naivní. Chceš uspět? Musíš být

vidět! Bez brandu dneska nejsi nic,“

vysvětluje mi Roman v rozpálené

hale letňanského výstaviště v poslední den veletrhu Wine Prague

2018. Kolem nás se k východu

potácejí bytosti znavené parnem

a degustačními vzorky. „Myslíš, že

si bude někdo z nich pamatovat, co

mu nejvíc chutnalo, a zítra si objedná pět kartonů?“ ptá se mě mladý

vinař z Hustopečí. Odpovídám, že

u některých návštěvníků jsem si docela jistý, že si nebudou pamatovat

ani cestu domů.

„Tak proč tu vlastně jsi?“ rýpnu si.

Roman odpoví otázkou, jestli jsem

viděl jeho stánek. „Jsem tam společně s dalšími Mladými vinaři. Máme

chillout zónu a místo pultíků a židlí

se u nás můžeš povalovat na sedacím pytli. Tohle si lidi zapamatují.

Prezentaci. Emoci. Zážitek. Až nás

příště potkají nebo uvidí na lístku

v restauraci, vzpomenou si. I proto

máme letos třikrát větší prostor než

loni,“ vypráví Roman.

A pak dodává, že je na veletrhu taky

proto, aby se potkal se spoustou

kamarádů, které už dlouho neviděl.

A popil s nimi. Po včerejšku ho bolí

hlava ještě teď, v šest večer. Táhli to

až do rána a neskončili nikde jinde

než ve slavné Bokovce. Vinárně

na pozapomenutém dvorku s pavlačí v Dlouhé ulici, u jejíhož vzniku

byli třeba Jan Hřebejk, Tono Stano

nebo Aleš Najbrt. Když s přáteli, tak

stylově. A nejen na veletrhu!

VINNÁ MODERNA

Podobný přístup k vínu jako Roman

má i dalších dvanáct nadšenců

a nadšenkyň, kteří společně založili

spolek Mladí vinaři. Ačkoliv jsou

z různých koutů Moravy, mají

stejnou představu o tom, kam by

mělo vinařství směřovat: pořádají

konference, zkoumají, jaké víno

chutná mladým, nebo ho v laboratoři rozkládají na molekuly a analyzují

jeho chemické vlastnosti. A experimentují. S odrůdami, výrobními

procesy a taky nádobami, ve kterých

víno zraje.

Nápady sbírají, kde se dá, většinou

ale v cizině – na zahraničních enologických vysokých školách nebo

ve velkých vinařských domech.

Postupně tak mění českou vinnou

kulturu. „Víno je náš život, naše práce i naše vášeň,“ říkají o sobě pyšně.

Jména jako Stávek nebo Fabig už

známá jsou, o dalších brzy uslyšíte.

„Když jsem v roce 2011 začínal,

vinná moderna v Česku neexistovala. Na etiketách jste tehdy našli

maximálně rozinky, kostelíčky

a vinohrady. Ideálně všechno dohromady a prohnané sépiovým filtrem,

aby výsledek působil maximálně

nostalgicky. A to není všechno, ona

tak většina vín i chutnala. Tradice je

důležitá, ale tohle byla prostě nuda,“

vzpomíná Roman.

Touhu dělat věci jinak u Romana

formovaly i dětské zážitky, kdy

musel jako malý kluk z klasické

vinařské rodiny každé prázdniny pomáhat babičce s dědou, kteří po revoluci vyráběli sudová vína. „Jelo se

čistě na kvantitu. Prarodičům to nezazlívám, tehdy to tak dělali všichni,

ale mně to nechutnalo. Ani víno, ani

práce. Byly to pro mě galeje.“

Naštěstí se ale věci daly do pohybu

– Češi začali bohatnout. A utrácet.

Z dobrých moravských vín se stal

vyhledávaný artikl, i když jsou, jak

připouští i Roman, kvůli vyšším nákladům na výrobu, menší produkci

a nižším dotacím dražší než stejně

dobrá vína ze zahraničí. „Češi jsou

patrioti a to je pro české i moravské víno strašně dobře,“ popisuje

Roman, co způsobilo, že si nakonec

svou cestu do vinohradu našel.

JEDNÉ VĚRNÝ BUDEŠ

Inovace, experimenty, video v Televizi Seznam, prvotřídní fotografie nebo

etiketa, na níž kromě jména Fabig,

edice, odrůdy a ročníku najdete jen

klubko zamotaného provázku… Jak

své produkty prezentovat, Roman

vymyšlené měl. Bez výborného

vína by mu ale byla i sebenápaditější prezentace po čase k ničemu.

Scházela tak už jen drobnost. Naučit

se prvotřídní víno vyrábět. Že dětské

brigády ve vinohradu nebudou

stačit, bylo Romanovi jasné, a tak

vyrazil na zkušenou do slavných

španělských vinařství Bodegas

Castaño a Bodegas Sierra Salinas.

„První, co jsem pochopil, když jsem

se ve Španělsku rozkoukal, bylo, že

u nás nikdy nebudeme určovat světové trendy. Jsme moc malí. A tak

jsem se díval, poslouchal a sháněl

informace. Technologicky jsou vinařské velmoci o parník před námi,“

říká Roman.

Podobné to bylo i později na Novém

Zélandu ve vinařství Roda McDonalda. Tam si ale uvědomil ještě

jednu zásadní věc, kterou v Česku

roky opomíjíme. Klíčem k úspěchu

na globálním trhu je specializace.

Zatímco moravští staromilci spoléhají na širokou plejádu odrůd, aby

si každý našel tu svou, Roman sází,

po vzoru novozélandských kolegů, na jedinou. Rozhodl se, že ho

slavným udělají Sauvignony. „Zatím

59