„Pokud si dneska někdo myslí, že se
postaví za pultík na veletrhu a po víkendu ho lidi zavalí objednávkami,
je naivní. Chceš uspět? Musíš být
vidět! Bez brandu dneska nejsi nic,“
vysvětluje mi Roman v rozpálené
hale letňanského výstaviště v poslední den veletrhu Wine Prague
2018. Kolem nás se k východu
potácejí bytosti znavené parnem
a degustačními vzorky. „Myslíš, že
si bude někdo z nich pamatovat, co
mu nejvíc chutnalo, a zítra si objedná pět kartonů?“ ptá se mě mladý
vinař z Hustopečí. Odpovídám, že
u některých návštěvníků jsem si docela jistý, že si nebudou pamatovat
ani cestu domů.
„Tak proč tu vlastně jsi?“ rýpnu si.
Roman odpoví otázkou, jestli jsem
viděl jeho stánek. „Jsem tam společně s dalšími Mladými vinaři. Máme
chillout zónu a místo pultíků a židlí
se u nás můžeš povalovat na sedacím pytli. Tohle si lidi zapamatují.
Prezentaci. Emoci. Zážitek. Až nás
příště potkají nebo uvidí na lístku
v restauraci, vzpomenou si. I proto
máme letos třikrát větší prostor než
loni,“ vypráví Roman.
A pak dodává, že je na veletrhu taky
proto, aby se potkal se spoustou
kamarádů, které už dlouho neviděl.
A popil s nimi. Po včerejšku ho bolí
hlava ještě teď, v šest večer. Táhli to
až do rána a neskončili nikde jinde
než ve slavné Bokovce. Vinárně
na pozapomenutém dvorku s pavlačí v Dlouhé ulici, u jejíhož vzniku
byli třeba Jan Hřebejk, Tono Stano
nebo Aleš Najbrt. Když s přáteli, tak
stylově. A nejen na veletrhu!
VINNÁ MODERNA
Podobný přístup k vínu jako Roman
má i dalších dvanáct nadšenců
a nadšenkyň, kteří společně založili
spolek Mladí vinaři. Ačkoliv jsou
z různých koutů Moravy, mají
stejnou představu o tom, kam by
mělo vinařství směřovat: pořádají
konference, zkoumají, jaké víno
chutná mladým, nebo ho v laboratoři rozkládají na molekuly a analyzují
jeho chemické vlastnosti. A experimentují. S odrůdami, výrobními
procesy a taky nádobami, ve kterých
víno zraje.
Nápady sbírají, kde se dá, většinou
ale v cizině – na zahraničních enologických vysokých školách nebo
ve velkých vinařských domech.
Postupně tak mění českou vinnou
kulturu. „Víno je náš život, naše práce i naše vášeň,“ říkají o sobě pyšně.
Jména jako Stávek nebo Fabig už
známá jsou, o dalších brzy uslyšíte.
„Když jsem v roce 2011 začínal,
vinná moderna v Česku neexistovala. Na etiketách jste tehdy našli
maximálně rozinky, kostelíčky
a vinohrady. Ideálně všechno dohromady a prohnané sépiovým filtrem,
aby výsledek působil maximálně
nostalgicky. A to není všechno, ona
tak většina vín i chutnala. Tradice je
důležitá, ale tohle byla prostě nuda,“
vzpomíná Roman.
Touhu dělat věci jinak u Romana
formovaly i dětské zážitky, kdy
musel jako malý kluk z klasické
vinařské rodiny každé prázdniny pomáhat babičce s dědou, kteří po revoluci vyráběli sudová vína. „Jelo se
čistě na kvantitu. Prarodičům to nezazlívám, tehdy to tak dělali všichni,
ale mně to nechutnalo. Ani víno, ani
práce. Byly to pro mě galeje.“
Naštěstí se ale věci daly do pohybu
– Češi začali bohatnout. A utrácet.
Z dobrých moravských vín se stal
vyhledávaný artikl, i když jsou, jak
připouští i Roman, kvůli vyšším nákladům na výrobu, menší produkci
a nižším dotacím dražší než stejně
dobrá vína ze zahraničí. „Češi jsou
patrioti a to je pro české i moravské víno strašně dobře,“ popisuje
Roman, co způsobilo, že si nakonec
svou cestu do vinohradu našel.
JEDNÉ VĚRNÝ BUDEŠ
Inovace, experimenty, video v Televizi Seznam, prvotřídní fotografie nebo
etiketa, na níž kromě jména Fabig,
edice, odrůdy a ročníku najdete jen
klubko zamotaného provázku… Jak
své produkty prezentovat, Roman
vymyšlené měl. Bez výborného
vína by mu ale byla i sebenápaditější prezentace po čase k ničemu.
Scházela tak už jen drobnost. Naučit
se prvotřídní víno vyrábět. Že dětské
brigády ve vinohradu nebudou
stačit, bylo Romanovi jasné, a tak
vyrazil na zkušenou do slavných
španělských vinařství Bodegas
Castaño a Bodegas Sierra Salinas.
„První, co jsem pochopil, když jsem
se ve Španělsku rozkoukal, bylo, že
u nás nikdy nebudeme určovat světové trendy. Jsme moc malí. A tak
jsem se díval, poslouchal a sháněl
informace. Technologicky jsou vinařské velmoci o parník před námi,“
říká Roman.
Podobné to bylo i později na Novém
Zélandu ve vinařství Roda McDonalda. Tam si ale uvědomil ještě
jednu zásadní věc, kterou v Česku
roky opomíjíme. Klíčem k úspěchu
na globálním trhu je specializace.
Zatímco moravští staromilci spoléhají na širokou plejádu odrůd, aby
si každý našel tu svou, Roman sází,
po vzoru novozélandských kolegů, na jedinou. Rozhodl se, že ho
slavným udělají Sauvignony. „Zatím
59