„Pokud si dneska někdo myslí, že se postaví za pultík na veletrhu a po víkendu ho lidi zavalí objednávkami, je naivní. Chceš uspět? Musíš být vidět! Bez brandu dneska nejsi nic,“ vysvětluje mi Roman v rozpálené hale letňanského výstaviště v poslední den veletrhu Wine Prague 2018. Kolem nás se k východu potácejí bytosti znavené parnem a degustačními vzorky. „Myslíš, že si bude někdo z nich pamatovat, co mu nejvíc chutnalo, a zítra si objedná pět kartonů?“ ptá se mě mladý vinař z Hustopečí. Odpovídám, že u některých návštěvníků jsem si docela jistý, že si nebudou pamatovat ani cestu domů. „Tak proč tu vlastně jsi?“ rýpnu si. Roman odpoví otázkou, jestli jsem viděl jeho stánek. „Jsem tam společně s dalšími Mladými vinaři. Máme chillout zónu a místo pultíků a židlí se u nás můžeš povalovat na sedacím pytli. Tohle si lidi zapamatují. Prezentaci. Emoci. Zážitek. Až nás příště potkají nebo uvidí na lístku v restauraci, vzpomenou si. I proto máme letos třikrát větší prostor než loni,“ vypráví Roman. A pak dodává, že je na veletrhu taky proto, aby se potkal se spoustou kamarádů, které už dlouho neviděl. A popil s nimi. Po včerejšku ho bolí hlava ještě teď, v šest večer. Táhli to až do rána a neskončili nikde jinde než ve slavné Bokovce. Vinárně na pozapomenutém dvorku s pavlačí v Dlouhé ulici, u jejíhož vzniku byli třeba Jan Hřebejk, Tono Stano nebo Aleš Najbrt. Když s přáteli, tak stylově. A nejen na veletrhu!

VINNÁ MODERNA Podobný přístup k vínu jako Roman má i dalších dvanáct nadšenců

a nadšenkyň, kteří společně založili spolek Mladí vinaři. Ačkoliv jsou z různých koutů Moravy, mají stejnou představu o tom, kam by mělo vinařství směřovat: pořádají konference, zkoumají, jaké víno chutná mladým, nebo ho v laboratoři rozkládají na molekuly a analyzují jeho chemické vlastnosti. A experimentují. S odrůdami, výrobními procesy a taky nádobami, ve kterých víno zraje. Nápady sbírají, kde se dá, většinou ale v cizině – na zahraničních enologických vysokých školách nebo ve velkých vinařských domech. Postupně tak mění českou vinnou kulturu. „Víno je náš život, naše práce i naše vášeň,“ říkají o sobě pyšně. Jména jako Stávek nebo Fabig už známá jsou, o dalších brzy uslyšíte. „Když jsem v roce 2011 začínal, vinná moderna v Česku neexistovala. Na etiketách jste tehdy našli maximálně rozinky, kostelíčky a vinohrady. Ideálně všechno dohromady a prohnané sépiovým filtrem, aby výsledek působil maximálně nostalgicky. A to není všechno, ona tak většina vín i chutnala. Tradice je důležitá, ale tohle byla prostě nuda,“ vzpomíná Roman. Touhu dělat věci jinak u Romana formovaly i dětské zážitky, kdy musel jako malý kluk z klasické vinařské rodiny každé prázdniny pomáhat babičce s dědou, kteří po revoluci vyráběli sudová vína. „Jelo se čistě na kvantitu. Prarodičům to nezazlívám, tehdy to tak dělali všichni, ale mně to nechutnalo. Ani víno, ani práce. Byly to pro mě galeje.“ Naštěstí se ale věci daly do pohybu – Češi začali bohatnout. A utrácet. Z dobrých moravských vín se stal vyhledávaný artikl, i když jsou, jak

připouští i Roman, kvůli vyšším nákladům na výrobu, menší produkci a nižším dotacím dražší než stejně dobrá vína ze zahraničí. „Češi jsou patrioti a to je pro české i moravské víno strašně dobře,“ popisuje Roman, co způsobilo, že si nakonec svou cestu do vinohradu našel.

JEDNÉ VĚRNÝ BUDEŠ Inovace, experimenty, video v Televizi Seznam, prvotřídní fotografie nebo etiketa, na níž kromě jména Fabig, edice, odrůdy a ročníku najdete jen klubko zamotaného provázku… Jak své produkty prezentovat, Roman vymyšlené měl. Bez výborného vína by mu ale byla i sebenápaditější prezentace po čase k ničemu. Scházela tak už jen drobnost. Naučit se prvotřídní víno vyrábět. Že dětské brigády ve vinohradu nebudou stačit, bylo Romanovi jasné, a tak vyrazil na zkušenou do slavných španělských vinařství Bodegas Castaño a Bodegas Sierra Salinas. „První, co jsem pochopil, když jsem se ve Španělsku rozkoukal, bylo, že u nás nikdy nebudeme určovat světové trendy. Jsme moc malí. A tak jsem se díval, poslouchal a sháněl informace. Technologicky jsou vinařské velmoci o parník před námi,“ říká Roman. Podobné to bylo i později na Novém Zélandu ve vinařství Roda McDonalda. Tam si ale uvědomil ještě jednu zásadní věc, kterou v Česku roky opomíjíme. Klíčem k úspěchu na globálním trhu je specializace. Zatímco moravští staromilci spoléhají na širokou plejádu odrůd, aby si každý našel tu svou, Roman sází, po vzoru novozélandských kolegů, na jedinou. Rozhodl se, že ho slavným udělají Sauvignony. „Zatím 59