„Můžeš mi to prosímtě minority-reportovat na monitor?“ vybavují si se

smíchem moderátoři podcastu CNet

větu, která pronikla do běžných

konverzací. Vidět před šestnácti

lety Toma Cruise, jak pažemi rýsuje

do vzduchu povely pro počítač,

bylo cool i trochu legrační. Dnes už

žádný podobný výraz není třeba,

ovládání gesty je běžné i v českých

fotbalových studiích.

Nic futuristického už nejsou ani

všudypřítomná personalizovaná

reklama a skenery duhovky. Identitu vám z očí vyčtou na stále víc

letištích a v São Paulu umí i dveře

v metru sledovat výraz vašeho

obličeje, když si prohlížíte reklamy.

Minority Reportu se podařilo dnešní

denně používané technologie trefit

jako téměř žádnému jinému sci-fi.

„Amazon se zrovna poprvé dostal

do černých čísel, když Minority

Report předpověděl, jak bude dnešní

konzumní svět fungovat, včetně

neurózy z toho, že příslib bezpečnosti a pohodlnosti zvítězí nad právem na soukromí,“ píše The Verge.

VÝBĚR FUTURISTŮ

Není to samozřejmě náhoda. Steven

Spielberg dal dohromady think-tank

futuristů, vývojářů, urbanistů i dalších odborníků, aby během jednoho

víkendového setkání připravili

seznam nápadů, které by se mohly

v budoucnosti chytit. Sám z nich

vyřazoval ty, které mu přišly „moc

sci-fi“. Původní Dickova povídka se

popisem světa, ve kterém se děj odehrával, nezabývala, a tak bylo třeba

jej kompletně navrhnout.

„Vybírali si z hromady prapodivného

shitu,“ vzpomíná Joel Garreau, tehdy redaktor Washington Post, na ví-

kend strávený s tvůrcem virtuální reality Jaronem Lanierem nebo

autorem knihy Generace X Douglasem Couplandem. Na seznamu

nápadů byly i domestikované zebry,

oční kapky měnící barvu očí nebo

labutě vyšlechtěné s krátkými krky,

aby jich lidem nebylo líto, když je

potřebují zabít.

„Když se dneska s lidmi bavíte o Minority Report, spíš než děj filmu si

pamatují svět, ve kterém se odehrává,“ trefně shrnuje jeden z účastníků

tehdejší víkendové „konference“,

futurista Peter Schwartz. Film ale

nakonec není tak dobrý jen díky

podobnosti dnešních technologií

s těmi filmovými, ale i pro vystižení

paranoie z jejich možných důsledků.

Asi nejvíc znepokojující paralela

s filmem je policejní využití technologií. Například chicagská policie

dnes skutečně disponuje seznamem pravděpodobných pachatelů.

V Londýně používají software zvaný

PredPol, který předpovídá, kde dojde

ke zločinu. Místo tří věštců ležících

v bazénu, které ve Spielbergově

filmu využívá Cruisova PreCrime

jednotka, dnes policejní sbory v několika amerických městech používají

samoučící neuronové sítě schopné

najít spojení mezi auty, zbraněmi

a dalšími údaji z databází a vytipovávat podezřelé. Jedním z hlavních

argumentů proti nim je vrozený rasismus systému, který má daleko víc

dat z míst, kam jsou policisté zvyklí

chodit častěji. Stvrzuje tak rozdělení

na dobré a špatné čtvrti.

HLAVNĚ UTRÁCET

Cosi z Potomků lidí i Minority Reportu

se spojuje v dnes už téměř mytickém Blade Runnerovi z roku 1982.

Nostalgická atmosféra světa predá-

torských korporací, kde líp už bylo,

rezonuje od poslední finanční krize

tak výrazně, že si film loni vysloužil

pokračování.

Podobnosti najdeme ale i v dílech

z tohoto desetiletí – v Elysiu nebo

Mad Maxovi. Skrze motivy nerovného zacházení s imigranty či replikanty a společnosti nechávající se

sledovat pro potřeby firem vystihují

podobné filmy současné rozpoložení světa daleko víc než staré

Bradburyho nebo Orwellovy vize

o diktaturách, které lidem zakazují

číst. I proto nejspíš nedávný pokus

HBO o remake 451 stupňů Fahrenheita úplně zapadl.

Jak píše Neil Postman v legendárním Ubavit se k smrti: přesnější se

nakonec ukázaly být dystopie,

ve kterých lidi číst knihy ani

nenapadne. V hollywoodských

velkofilmech strach z ideologií

ustoupil strachu z trhu a z toho,

čeho je ve své neregulované podobě schopný. Co si dnes myslíte, už

je koneckonců jedno. Důležité je,

jestli můžete nakupovat.

TÁŇA

ZABLOUDILOVÁ

Editorka Radia Wave, píše o popkultuře, společnosti a tématech

spojených s rozvojem a designem

měst.

69