„Jak jste se tu ocitli? Vy tady pracujete?“ ptá se nás mladý Slovinec

v uniformě KFOR na checkpointu

u pravoslavného Dečanského kláštera na západě Kosova, pár kilometrů od trojmezí s Černou Horou

a Albánií. „Ne, nepracujeme, jen

jsme sehnali levné letenky do Prištiny,“ vysvětluju, a když vidím, jak

povytahuje obočí, rychle dodávám:

„A taky tady mám kamarádku – kosovskou Albánku, co žije v Prištině.“ – „Aha, tak to jo,“ zubí se vojáček a ujišťuje nás, že v téhle části

země se budeme díky přítomnosti

jeho kolegů cítit mnohem bezpečněji než kdekoliv jinde v Evropě.

Poděkujeme, projedeme mezi

zátarasy a pokračujeme do hor, kde

hodláme postavit stan a přespat. „To

je dobře, žes mu řekla o té kamarádce,“ přemítá Michal, se kterým

jsme se do Kosova na týden vydali.

Asi bychom působili dost podezřele,

kdybychom mu řekli pravdu – že

jsme sem jeli prostě jen na dovolenou.

OTEVŘENO I ZAVŘENO

Do nejmladší země Evropy mnoho

turistů nejezdí. Za týden jsme jich

potkali pět. Američana, Poláka,

Švéda a dva Holanďany. Když už se

do Kosova někdo vydá, tak proto,

že jede na delší cestu po Balkánu,

a v malinké zemi sevřené mezi

horami stráví povinnou, většinou jen

krátkou zastávku. Anebo tam má namířeno na misi. Příslušníků jednotek

KFOR je v Kosovu, především v okolí hranic s Černou Horou a Srbskem,

pořád okolo čtyř tisíc. Do oblasti

přitom poprvé vstoupili před devatenácti lety – 12. června 1999.

Přesto má země rozlohou podobná

Jihočeskému kraji rozhodně co na-

bídnout: krásnou přírodu, přes dva

a půl tisíce metrů vysoké hory, staré

kláštery a milé lidi. Turisté z Česka

a dalších států EU do ní můžou

vstoupit bez víza. Opačně to ale

neplatí. Pokud chce z Kosova vycestovat někdo místní, musí překonat

mnoho překážek.

„Je to na nic,“ rozhazuje odevzdaně

rukama kosovský Albánec Robert

v baru v nejkrásnějším kosovském

městě Prizren. „Kašlu na to. Kromě

Černé Hory, Makedonie, Albánie,

Turecka a Filipín potřebujeme

do všech zemí vízum. Do všech, chápete? Radši nikam nejezdím, než

bych pořád žebral o povolení.“

STAVENIŠTĚ

Velká část kosovských Albánců

i Srbů už rezignovala a nečekají, že

se jednou budou mít líp. Naopak.

Do země poseté rozestavěnými

vilkami se znovu vrací napětí.

Právě cihlové neobydlené rezidence

nejlépe symbolizují onu desetiletou

historii malinkého státu. Velká očekávání, která se nepodařilo naplnit.

Mnoho rodin z Prištiny má totiž

někde na venkově rozestavěný dům.

Na hrubou stavbu a střechu ještě

zvládli našetřit. Na rozvody elektřiny, vody, na omítku a vybavení

už ale peníze nejsou. Hypotéky tu

neexistují, a tak každý ze svého platu

odkládá pár eur a doufá, že se mu

někdy podaří dokončit alespoň jedno

patro. Pořádně tu nefunguje zdravotní ani sociální systém, takže žebrajícím dědečkům a babičkám dáváme

centy naprosto automaticky.

„Tady pro mě není místo. Není tu

žádná konkurence, všichni schopní

už odešli,“ vypráví nám redaktorka

kosovské televize Majlinda Aliu

79