NA CESTĚ @Tlachova_CT

KOSOVO u kávy na hlavním prištinském bulváru. Na dotaz, jak je možné, že po městě v pondělí v poledne korzují davy lidí, odpoví s odevzdaným úsměvem: „Nejdou na pracovní schůzku, ani nemají polední pauzu na oběd, ani nepracují na směny. Nemají co dělat, tak prostě chodí po městě.“ Všichni jsou oblečení, jako by mířili do divadla. Drobní, vyvonění Albánci, kterým alkohol většinou nic neříká, zato jsou schopní popíjet espreso v jakoukoliv denní i noční hodinu, jsou úplně jiní než mohutní zarostlí Srbové, na jejichž večírcích teče pivo a rakija proudem. Oba tak rozdílné národy vedle sebe přitom dokázaly žít roky. Dokud nepřišla válka.

DŮM JAK ŘEŠETO „Byli jste se podívat na památník Adema Jashariho ve vesnici Prekaz? Byli? To je dobře. Ten by měl aspoň jednou za život navštívit každý kosovský Albánec,“ pokyvuje uznale hlavou pán, který nám přišel ve vesničce Galica otevřít starou albánskou kullu. Ve stopadesátileté kamenné věži je malinké muzeum. Na Albánce celkem statný padesátník nás provází po stařičkém domě a přitom vzpomíná i na nedávné události. „Věděli jsme, co se v Jashariho rezidenci děje. Ještě teď je mi z toho špatně,“ ošívá se, když popisuje, jak srbská armáda obklíčila dům asi nejvýraznějšího vojáka kosovské osvobozenecké armády (UÇK). Jeho vydání požadovala hlavně kvůli atentátům na srbské policisty, rodina ale svého hrdinu nedala. Srbové začali s ostřelováním a během tří dnů zabili 59 lidí. Třetina z nich byly děti. 80

Rozstřílené trosky nechala kosovská vláda zakonzervovat ve stavu, ve kterém je Srbové v březnu 1998 zanechali. Okolo rozbitých stěn obrovských rezidencí vyrostlo lešení, ze kterého lze do všech pater nahlédnout skrz díry od granátů. Na dohled od kully na vybetonovaném plácku za loukou pak ve třech řadách hrobů leží všech 59 zabitých. Místo střeží čestná stráž. Masakr Jashariů byl jedním ze spouštěčů kosovské války. Ta sice skončila, nenávist ale v lidech dříme dál. Srbské názvy měst jsou přeškrtané skoro na všech ukazatelích v zemi.

ŠPATNÍ JSOU TI DRUZÍ „Hello!“ mává na nás v albánské části města Kosovská Mitrovica z balkónu blonďatá paní a zve nás na kávu. „Pojďte si prohlédnout můj dům. Před dvaceti lety jsme museli kvůli válce utéct do Albánie. Vrátili jsme se po necelém půlroce a našli jsme ho úplně vypálený,“ vypráví Selveta a hrdě ukazuje, jak se jí s manželem podařilo domek spravit. Manžel, který před čtyřiceti lety studoval v Praze na ČVUT, se zrovna s omluvami sbírá k odchodu. Vyučuje na univerzitě a za pár minut mu začíná přednáška.

Úplnou nezávislost protektorátu Organizace spojených národů (a někdejší autonomní oblasti) na Srbsku vyhlásil kosovský parlament 17. února 2008. Dodnes kosovskou svrchovanost neuznalo 82 zemí, mezi nimiž je Rusko, Čína nebo Indie – a samozřejmě Srbsko. Na jedenácti tisících kilometrech čtverečních žijí necelé dva miliony lidí. Podle statistické ročenky tvoří 88 procent populace Albánci, 8 procent kosovští Srbové a 4 procenta ostatní etnické skupiny: Bosňáci, Gorani, Romové a další. V Kosovu se platí eury. Ceny jsou asi o třetinu nižší než u nás. V hostelech a guesthousech se dá ubytovat za deset eur na osobu a noc, stanování je povolené po celé zemi. Do Prištiny míří přímé lety z Vídně, Frankfurtu nebo Stuttgartu. Z hlavního města se dá kamkoliv v zemi dojet zhruba do dvou hodin.

Paní Selveta nám nezapomene několikrát zdůraznit, že za veškeré utrpení a zkázu můžou dodnes Srbové. Využíváme situace a ptáme se jí, kdo to v noci pod okny u sousedů, kde jsme přespávali přes službu Airbnb, střílel. „Srbové,“ řekne bez zaváhání. „Moji krávu si vyfoťte,“ zubí se na nás pasák ve vesnici Llapnasellë o několik desítek kilometrů dál Žebrající důchodce ve městě Gjakova.