NA CESTĚ @Tlachova_CT

KOSOVO

u kávy na hlavním prištinském

bulváru. Na dotaz, jak je možné, že

po městě v pondělí v poledne korzují davy lidí, odpoví s odevzdaným

úsměvem: „Nejdou na pracovní

schůzku, ani nemají polední pauzu

na oběd, ani nepracují na směny.

Nemají co dělat, tak prostě chodí

po městě.“

Všichni jsou oblečení, jako by mířili

do divadla. Drobní, vyvonění Albánci, kterým alkohol většinou nic neříká, zato jsou schopní popíjet espreso

v jakoukoliv denní i noční hodinu,

jsou úplně jiní než mohutní zarostlí

Srbové, na jejichž večírcích teče pivo

a rakija proudem. Oba tak rozdílné

národy vedle sebe přitom dokázaly

žít roky. Dokud nepřišla válka.

DŮM JAK ŘEŠETO

„Byli jste se podívat na památník

Adema Jashariho ve vesnici Prekaz? Byli? To je dobře. Ten by měl

aspoň jednou za život navštívit

každý kosovský Albánec,“ pokyvuje uznale hlavou pán, který nám

přišel ve vesničce Galica otevřít

starou albánskou kullu. Ve stopadesátileté kamenné věži je malinké

muzeum.

Na Albánce celkem statný padesátník nás provází po stařičkém

domě a přitom vzpomíná i na nedávné události. „Věděli jsme, co se

v Jashariho rezidenci děje. Ještě teď

je mi z toho špatně,“ ošívá se, když

popisuje, jak srbská armáda obklíčila dům asi nejvýraznějšího vojáka

kosovské osvobozenecké armády

(UÇK). Jeho vydání požadovala

hlavně kvůli atentátům na srbské

policisty, rodina ale svého hrdinu

nedala. Srbové začali s ostřelováním a během tří dnů zabili 59 lidí.

Třetina z nich byly děti.

80

Rozstřílené trosky nechala kosovská vláda zakonzervovat ve stavu,

ve kterém je Srbové v březnu

1998 zanechali. Okolo rozbitých

stěn obrovských rezidencí vyrostlo

lešení, ze kterého lze do všech pater

nahlédnout skrz díry od granátů.

Na dohled od kully na vybetonovaném plácku za loukou pak

ve třech řadách hrobů leží všech

59 zabitých. Místo střeží čestná

stráž. Masakr Jashariů byl jedním

ze spouštěčů kosovské války. Ta

sice skončila, nenávist ale v lidech

dříme dál. Srbské názvy měst jsou

přeškrtané skoro na všech ukazatelích v zemi.

ŠPATNÍ JSOU TI DRUZÍ

„Hello!“ mává na nás v albánské

části města Kosovská Mitrovica

z balkónu blonďatá paní a zve nás

na kávu. „Pojďte si prohlédnout

můj dům. Před dvaceti lety jsme

museli kvůli válce utéct do Albánie.

Vrátili jsme se po necelém půlroce

a našli jsme ho úplně vypálený,“

vypráví Selveta a hrdě ukazuje, jak

se jí s manželem podařilo domek

spravit. Manžel, který před čtyřiceti

lety studoval v Praze na ČVUT, se

zrovna s omluvami sbírá k odchodu. Vyučuje na univerzitě a za pár

minut mu začíná přednáška.

Úplnou nezávislost protektorátu Organizace spojených

národů (a někdejší autonomní oblasti) na Srbsku vyhlásil

kosovský parlament 17. února 2008. Dodnes kosovskou

svrchovanost neuznalo 82

zemí, mezi nimiž je Rusko,

Čína nebo Indie – a samozřejmě Srbsko.

Na jedenácti tisících kilometrech čtverečních žijí

necelé dva miliony lidí. Podle

statistické ročenky tvoří 88

procent populace Albánci,

8 procent kosovští Srbové

a 4 procenta ostatní etnické

skupiny: Bosňáci, Gorani,

Romové a další.

V Kosovu se platí eury. Ceny

jsou asi o třetinu nižší než

u nás. V hostelech a guesthousech se dá ubytovat

za deset eur na osobu a noc,

stanování je povolené po celé

zemi.

Do Prištiny míří přímé lety

z Vídně, Frankfurtu nebo

Stuttgartu. Z hlavního města

se dá kamkoliv v zemi dojet

zhruba do dvou hodin.

Paní Selveta nám nezapomene

několikrát zdůraznit, že za veškeré

utrpení a zkázu můžou dodnes Srbové. Využíváme situace a ptáme se jí,

kdo to v noci pod okny u sousedů,

kde jsme přespávali přes službu

Airbnb, střílel. „Srbové,“ řekne bez

zaváhání.

„Moji krávu si vyfoťte,“ zubí se

na nás pasák ve vesnici Llapnasellë

o několik desítek kilometrů dál

Žebrající důchodce

ve městě Gjakova.