NA CESTĚ @Tlachova_CT
KOSOVO
u kávy na hlavním prištinském
bulváru. Na dotaz, jak je možné, že
po městě v pondělí v poledne korzují davy lidí, odpoví s odevzdaným
úsměvem: „Nejdou na pracovní
schůzku, ani nemají polední pauzu
na oběd, ani nepracují na směny.
Nemají co dělat, tak prostě chodí
po městě.“
Všichni jsou oblečení, jako by mířili
do divadla. Drobní, vyvonění Albánci, kterým alkohol většinou nic neříká, zato jsou schopní popíjet espreso
v jakoukoliv denní i noční hodinu,
jsou úplně jiní než mohutní zarostlí
Srbové, na jejichž večírcích teče pivo
a rakija proudem. Oba tak rozdílné
národy vedle sebe přitom dokázaly
žít roky. Dokud nepřišla válka.
DŮM JAK ŘEŠETO
„Byli jste se podívat na památník
Adema Jashariho ve vesnici Prekaz? Byli? To je dobře. Ten by měl
aspoň jednou za život navštívit
každý kosovský Albánec,“ pokyvuje uznale hlavou pán, který nám
přišel ve vesničce Galica otevřít
starou albánskou kullu. Ve stopadesátileté kamenné věži je malinké
muzeum.
Na Albánce celkem statný padesátník nás provází po stařičkém
domě a přitom vzpomíná i na nedávné události. „Věděli jsme, co se
v Jashariho rezidenci děje. Ještě teď
je mi z toho špatně,“ ošívá se, když
popisuje, jak srbská armáda obklíčila dům asi nejvýraznějšího vojáka
kosovské osvobozenecké armády
(UÇK). Jeho vydání požadovala
hlavně kvůli atentátům na srbské
policisty, rodina ale svého hrdinu
nedala. Srbové začali s ostřelováním a během tří dnů zabili 59 lidí.
Třetina z nich byly děti.
80
Rozstřílené trosky nechala kosovská vláda zakonzervovat ve stavu,
ve kterém je Srbové v březnu
1998 zanechali. Okolo rozbitých
stěn obrovských rezidencí vyrostlo
lešení, ze kterého lze do všech pater
nahlédnout skrz díry od granátů.
Na dohled od kully na vybetonovaném plácku za loukou pak
ve třech řadách hrobů leží všech
59 zabitých. Místo střeží čestná
stráž. Masakr Jashariů byl jedním
ze spouštěčů kosovské války. Ta
sice skončila, nenávist ale v lidech
dříme dál. Srbské názvy měst jsou
přeškrtané skoro na všech ukazatelích v zemi.
ŠPATNÍ JSOU TI DRUZÍ
„Hello!“ mává na nás v albánské
části města Kosovská Mitrovica
z balkónu blonďatá paní a zve nás
na kávu. „Pojďte si prohlédnout
můj dům. Před dvaceti lety jsme
museli kvůli válce utéct do Albánie.
Vrátili jsme se po necelém půlroce
a našli jsme ho úplně vypálený,“
vypráví Selveta a hrdě ukazuje, jak
se jí s manželem podařilo domek
spravit. Manžel, který před čtyřiceti
lety studoval v Praze na ČVUT, se
zrovna s omluvami sbírá k odchodu. Vyučuje na univerzitě a za pár
minut mu začíná přednáška.
Úplnou nezávislost protektorátu Organizace spojených
národů (a někdejší autonomní oblasti) na Srbsku vyhlásil
kosovský parlament 17. února 2008. Dodnes kosovskou
svrchovanost neuznalo 82
zemí, mezi nimiž je Rusko,
Čína nebo Indie – a samozřejmě Srbsko.
Na jedenácti tisících kilometrech čtverečních žijí
necelé dva miliony lidí. Podle
statistické ročenky tvoří 88
procent populace Albánci,
8 procent kosovští Srbové
a 4 procenta ostatní etnické
skupiny: Bosňáci, Gorani,
Romové a další.
V Kosovu se platí eury. Ceny
jsou asi o třetinu nižší než
u nás. V hostelech a guesthousech se dá ubytovat
za deset eur na osobu a noc,
stanování je povolené po celé
zemi.
Do Prištiny míří přímé lety
z Vídně, Frankfurtu nebo
Stuttgartu. Z hlavního města
se dá kamkoliv v zemi dojet
zhruba do dvou hodin.
Paní Selveta nám nezapomene
několikrát zdůraznit, že za veškeré
utrpení a zkázu můžou dodnes Srbové. Využíváme situace a ptáme se jí,
kdo to v noci pod okny u sousedů,
kde jsme přespávali přes službu
Airbnb, střílel. „Srbové,“ řekne bez
zaváhání.
„Moji krávu si vyfoťte,“ zubí se
na nás pasák ve vesnici Llapnasellë
o několik desítek kilometrů dál
Žebrající důchodce
ve městě Gjakova.