„Nemám peněženku,“ vyhrkne

Michal a začne prohledávat tašku.

Snažím se rozpomenout na včerejší

večer.

Do bývalého lázeňského městečka

Jermuk jsme přijeli se setměním. Nemluvnému taxikáři Tigranovi, co nás

vezl přes půl Arménie, jsme nabídli

nocleh, protože venku už byla tma,

domů by v ní jel čtyři hodiny a my

v hotelu za 400 korun dostali hned

pět lůžek ve třech pokojích. Když

jsme s Tigranem vyrazili koupit něco

k večeři, majitel obchůdku s potravinami nás pozval na oslavu narozenin

své ženy. Tam jsme se přejedli šašliku

a přepili arménské vodky. V noci

nám ještě skupinka rozradostněných

Arménů ukázala polorozpadlou

lázeňskou promenádu a nalila do nás

litr vody z léčivého pramene.

Teď Michal hořekuje, že Tigran ráno

nejspíš odjel i s jeho peněženkou.

Navrhuju vrátit se do hotelu a zeptat

se majitelů, jestli po nás na pokoji

něco nezůstalo. Michal arménské

poctivosti nevěří. „Bylo v ní čtyři sta

dolarů, tu už nenajdu,“ úpí.

K hotelu běžíme po hlavní třídě městečka vyhledávaného za sovětských

časů ruskou klientelou. Nespletla

jsem se. Majitel kdysi výstavního

hotelu typicky megalomanského sovětského slohu na nás zdálky mává.

„Zapomněli jste tu peněženku, našla

ji ráno uklízečka. Museli jste o ni mít

strach.“ V peněžence je všechno. Doklady, platební karty i dolary. Hoteliér

nechápe, proč ho oba objímáme.

MESROPOVA POMSTA

V kamenité, a tím pádem velmi

neúrodné zemi s průměrnou nadmořskou výškou 1300 metrů neměli

Arméni nikdy lehký život. Sevření

mezi nepříliš přátelskými sousedy dodnes žijí z dávno zašlé slávy. Na svoji

národní horu Ararat se dívají přes

ostnatý drát do Turecka a od pádu

Sovětského svazu přihlížejí tomu,

jak jejich země chátrá. Kdo může,

stěhuje se pryč.

„Jako první národ na světě jsme

přijali křesťanství,“ hlásí nám hrdě

Artur, další taxikář, s nímž projíždíme zemi, ve které takřka chybí

pole a lesy. Poslušně kýváme hlavou

a chválíme sedmnáct století starý

krok, který je pro Armény nesmírně

důležitý i dnes. Událost z roku 301

totiž dokazuje, jak starobylým národem jsou.

S evropskými křesťany měli ti arménští jen omezený kontakt a dodnes

vyznávají ortodoxní verzi víry. Svědčí

o tom i kláštery rozeseté po celé

zemi. Mnoho z nich se dochovalo

z pátého až sedmého století. U kamenných staveb prorostlých vegetací

často postává stará Arménka a vybírá

dobrovolné vstupné.

O tom, že se Arméni vyvíjeli do velké

míry nezávisle na ostatních národech, nás nepřesvědčuje jen svérázná

architektura svatostánků. Arménskou abecedu vymyslel počátkem

pátého století mnich Mesrop Maštoc.

Používá se dodnes. Arménská slova

jsou pro nás nenaučitelná, i když

jazyk jako celek zní libozvučně.

Za dva týdny se naučíme jen poděkovat: „šnora kalesum“. Píše se to

Շնորհակալություն.

VESELÁ JÍZDA

Zemí cestujeme netypicky – taxíky. Ten první chytáme hned v noci

na letišti v Tbilisi, v hlavním městě

sousední Gruzie. Je totiž výrazně

levnější letět do Gruzie a z ní se ne101