stup identický, polovina účastníků

ale dostala odlišný soubor koleček,

ve kterém převažovala purpurová,

a modrých bylo mnohem méně.

Výzkumníci zjistili, že pak lidé začali za modrá znenadání označovat

i kolečka, která měli v prvním kole

za purpurová. Jinak řečeno: při

malém počtu modrých koleček se

u lidí zvýšila citlivost na modrou.

Výsledky lze odbýt jednoduše:

lidé nejsou schopni konzistentně

poznat barvy, no bože. Výzkumníci proto experiment mnohokrát zopakovali. Někdy dokonce

účastníky předem varovali, že se

četnost barev bude měnit. Jindy je

peněžně odměňovali, aby se snažili

být přesní. Dalším naopak ukazovali víc modrých koleček a míň

purpurových. Výsledky byly pořád

stejné: čím míň barvy v souboru

bylo, tím benevolentněji ji účastníci definovali.

ANO, UŽ JE LÍP

Pokud i vy propadáte dojmu, že

to jde se světem z kopce, tyhle

knihy se vás pokusí přesvědčit

o opaku. Recenze a stěžejní

argumenty najdete na webu

Finmag.cz.

Johan Norberg:

POKROK

Matt Ridley:

RACIONÁLNÍ

OPTIMISTA

etických návrhů se neutrální začaly jevit jako míň etické.

Posuzování reality je silně ovlivněné omezeným kontextem.

V davu samých „přednasraných“

se nám i nezúčastněná tvář bude

jevit příjemně. V prostředí všudypřítomných etických přešlapů se

pouhé nepodvádění stane heroickým činem. A naopak: zlepšuje-li

se všechno kolem nás, začneme se

vztekat nad problémy, které jsme

dříve považovali za nepodstatné

a banální. Prostě nejsme schopni

najít pevnou míru věcí.

Angus Deaton:

THE GREAT

ESCAPE

VŠECHNO JE RELATIVNÍ

Fenomén se přitom netýká jen poznávání barev. V dalším podobném

experimentu lidé sledovali fotky

tváří s úkolem určit, zda působí

výhružně, či nikoliv. V souboru byly tváře od jasně hrozících

přes neutrální až po příjemně

usměvavé. Výsledky odkryly, že

pokud se na fotkách objevilo jen

málo výhružných tváří, účastníci

začali za výhružné označovat i ty

neutrální. A naopak: pakliže čelili

celému davu naštvaných fotek,

neutrální tváře se pro ně rázem

staly usměvavými.

Poslední část studie se týkala

hodnocení etičnosti výzkumů.

Účastníci měli v roli členů etické

komise prostudovat stylizované

návrhy a stanovit, jestli je považují

za etické. Návrhy se pohybovaly

od zcela neškodných přes nejasné

až po zjevně nemorální – jako experiment, v němž by lidé olizovali

zmraženou stolici a poté si ústa

vyplachovali různým množstvím

ústní vody.

Závěry tušíte. Když výzkumníci

předložili soubor téměř samých

neetických návrhů, účastníci experimentu označili ty nejasně působící za etické. Definice etičnosti

se posunula. A naopak v záplavě

PETR HOUDEK

Behaviorální

ekonom.

Působí

na Fakultě podnikohospodářské

VŠE, Fakultě sociálně ekonomické

UJEP a na Přírodovědecké fakultě

UK; vede rovněž výzkum Centra

behaviorálních experimentů při

CEVRO VŠ.

49