První československý ministr financí stál před sto lety před
osudovým rozhodnutím: trvat na tvrdé měně a riskovat tím
krizi a propouštění, nebo tisknout koruny jak o závod?
PAVEL KOHOUT
Každá válka znamená růst moci
státu a nápor na jeho výdaje. První
světová nebyla výjimkou. Finanční
katastrofě čelila vítězná Británie
i nově vzniklé Československo.
Německo, Rakousko a Maďarsko
propadly do marasmu hyperinflace,
Francie musela devalvovat frank
na pětinu předválečné úrovně. Jakou poválečnou měnovou politiku
sledovat? Ministr financí Alois Rašín hledal odpověď na stejnou otázku jako Winston Churchill, tehdejší
kancléř britské státní pokladny.
Rašín byl konzervativec. Prosadil
například zachování monarchistického názvu „koruna“ pro měnu
nově vzniklé republiky. Důvod?
Jednoduchý: ve financích záleží
především na důvěryhodnosti. Pokoušet se získat důvěru k novému
názvu – mezi návrhy byly sokol,
hřivna, denár nebo říp – by mohlo
být trnité. Představte si devizové
obchodníky v Curychu nebo v Londýně, jak se učí říkat „říp“!
ALOIS RAŠÍN
Narozen roku 1867 v Nechanicích ve východních Čechách.
V roce 1891 dokončuje studia
práv, o titul ale zakrátko přichází
kvůli své politické angažovanosti.
Zpátky ho získává až při amnestii
v roce 1895, po dvou letech v kriminále. Vstupuje do Mladočeské
strany a roku 1911 se stává poslancem Říšské rady. Po vypuknutí první světové války vstupuje
do odbojové organizace Maffie,
za což je v roce 1916 odsouzen
k trestu smrti. Před jeho vykonáním ho zachraňuje nástup
Karla I. na trůn. V říjnu 1918 se
stává jedním z otců-zakladatelů
nové republiky, do jejíchž služeb
nastupuje jako ministr financí,
vyznávající nepopulární politiku
rozpočtové kázně. Na začátku
roku 1923 ho v Žitné ulici střelí
do zad anarchokomunista Josef
Šoupal, Rašín po měsíci v nemocnici umírá.
Ministr Rašín se pokusil obnovit
zlatý standard a alespoň se přiblížit předválečnému kurzu. Vydával
státní dluhopisy výslovně označené
jako „deflační“, emitované v librách
a dolarech. Stát za cizí měnu
nakoupil československé koruny,
čímž zvýšil kurz domácí měny. Šlo
o přesný protiklad politiky, která se
nedávno dostala do všeobecného
povědomí pod názvem „kvantitativní uvolňování“.
Byla to dobrá politika? Odpověď
není jednoduchá. Na jedné straně
se Československo vyhnulo hyperinflaci. Získalo si respekt na mezinárodních finančních trzích a snadnější
přístup ke kapitálu. Tím se otevřela
cesta k hospodářskému růstu.
ZLATÁ KORUNA
do současnosti, hypotetická zlatá
koruna by odpovídala dnešním 265
korunám.
Na straně druhé obnášela cílevědomá strategie směřující k silné
koruně i nemalé náklady. Profesor
František Vencovský v roce 2005
uvedl, že opatření stejně „jako každá deflační politika vedla k propadu
exportu, výroby, krachům bank
atd. a byla vládou v dubnu 1925
odvolána“.
Československá koruna tedy plynule navázala na korunu rakouskou. Ta měla před první světovou
válkou pevný kurz: kilogram zlata
odpovídal 3280 korunám. Snadno vypočteme, že jedna koruna
měla hodnotu přesně 0,305 gramu
zlata. Kdyby se pevný kurz udržel
Za války vzrostl kvůli rozpočtovým
výdajům a nekrytému zadlužování
objem peněz v rakouské ekonomice
zhruba desetkrát. Československo
zvýšenou úroveň zdědilo. Výsledkem byla cenová inflace a ztráta
zlatého krytí měny.
Silná koruna přišla draho. Paradoxně proto, že ceny klesaly. Mezi
lety 1921 a 1923 poklesla cenová
hladina o 43 procent, objem exportu poklesl o 53 procent a nezaměstnanost vzrostla ze 72 na 207 tisíc
osob.
71