První československý ministr financí stál před sto lety před

osudovým rozhodnutím: trvat na tvrdé měně a riskovat tím

krizi a propouštění, nebo tisknout koruny jak o závod?

PAVEL KOHOUT

Každá válka znamená růst moci

státu a nápor na jeho výdaje. První

světová nebyla výjimkou. Finanční

katastrofě čelila vítězná Británie

i nově vzniklé Československo.

Německo, Rakousko a Maďarsko

propadly do marasmu hyperinflace,

Francie musela devalvovat frank

na pětinu předválečné úrovně. Jakou poválečnou měnovou politiku

sledovat? Ministr financí Alois Rašín hledal odpověď na stejnou otázku jako Winston Churchill, tehdejší

kancléř britské státní pokladny.

Rašín byl konzervativec. Prosadil

například zachování monarchistického názvu „koruna“ pro měnu

nově vzniklé republiky. Důvod?

Jednoduchý: ve financích záleží

především na důvěryhodnosti. Pokoušet se získat důvěru k novému

názvu – mezi návrhy byly sokol,

hřivna, denár nebo říp – by mohlo

být trnité. Představte si devizové

obchodníky v Curychu nebo v Londýně, jak se učí říkat „říp“!

ALOIS RAŠÍN

Narozen roku 1867 v Nechanicích ve východních Čechách.

V roce 1891 dokončuje studia

práv, o titul ale zakrátko přichází

kvůli své politické angažovanosti.

Zpátky ho získává až při amnestii

v roce 1895, po dvou letech v kriminále. Vstupuje do Mladočeské

strany a roku 1911 se stává poslancem Říšské rady. Po vypuknutí první světové války vstupuje

do odbojové organizace Maffie,

za což je v roce 1916 odsouzen

k trestu smrti. Před jeho vykonáním ho zachraňuje nástup

Karla I. na trůn. V říjnu 1918 se

stává jedním z otců-zakladatelů

nové republiky, do jejíchž služeb

nastupuje jako ministr financí,

vyznávající nepopulární politiku

rozpočtové kázně. Na začátku

roku 1923 ho v Žitné ulici střelí

do zad anarchokomunista Josef

Šoupal, Rašín po měsíci v nemocnici umírá.

Ministr Rašín se pokusil obnovit

zlatý standard a alespoň se přiblížit předválečnému kurzu. Vydával

státní dluhopisy výslovně označené

jako „deflační“, emitované v librách

a dolarech. Stát za cizí měnu

nakoupil československé koruny,

čímž zvýšil kurz domácí měny. Šlo

o přesný protiklad politiky, která se

nedávno dostala do všeobecného

povědomí pod názvem „kvantitativní uvolňování“.

Byla to dobrá politika? Odpověď

není jednoduchá. Na jedné straně

se Československo vyhnulo hyperinflaci. Získalo si respekt na mezinárodních finančních trzích a snadnější

přístup ke kapitálu. Tím se otevřela

cesta k hospodářskému růstu.

ZLATÁ KORUNA

do současnosti, hypotetická zlatá

koruna by odpovídala dnešním 265

korunám.

Na straně druhé obnášela cílevědomá strategie směřující k silné

koruně i nemalé náklady. Profesor

František Vencovský v roce 2005

uvedl, že opatření stejně „jako každá deflační politika vedla k propadu

exportu, výroby, krachům bank

atd. a byla vládou v dubnu 1925

odvolána“.

Československá koruna tedy plynule navázala na korunu rakouskou. Ta měla před první světovou

válkou pevný kurz: kilogram zlata

odpovídal 3280 korunám. Snadno vypočteme, že jedna koruna

měla hodnotu přesně 0,305 gramu

zlata. Kdyby se pevný kurz udržel

Za války vzrostl kvůli rozpočtovým

výdajům a nekrytému zadlužování

objem peněz v rakouské ekonomice

zhruba desetkrát. Československo

zvýšenou úroveň zdědilo. Výsledkem byla cenová inflace a ztráta

zlatého krytí měny.

Silná koruna přišla draho. Paradoxně proto, že ceny klesaly. Mezi

lety 1921 a 1923 poklesla cenová

hladina o 43 procent, objem exportu poklesl o 53 procent a nezaměstnanost vzrostla ze 72 na 207 tisíc

osob.

71