HISTORIE @KohoutPavel
PRVNÍ PAMĚTNÍ
BANKOVKA
Zatímco pamětní mince ražené
Českou národní bankou se lesknou v nejedné poličce, výsadu
tisknout pamětní bankovky
získal ústav teprve letošní novelou zákona o oběhu bankovek
a mincí. Kdo že bude na první
pamětní bankovce, která v lednu
připomene sté výročí československé měny? Ano, Alois Rašín.
Stovka – s očekávanou cenou
980 korun – je zároveň první
novodobou českou bankovkou, kterou nenavrhl Oldřich
Kulhánek (zemřel v roce 2013).
V umělecké soutěži hodnocené
Komisí pro posuzování návrhů
na české peníze (taková instituce
skutečně existuje) zvítězil návrh
akademické malířky Evy Haškové. Druhou cenu obdržel návrh
Pavla Hrubého, třetí vize Zdeňka
Netopila.
Zajímavostí v éře kompjútrů je,
že se do soutěže dala přihlásit
jen ruční grafická díla, ne digitální výtvory. Jako za Rašína.
BAŤA U RAŠÍNA
Za zmínku stojí, jak si s deflací
poradil Tomáš Baťa. Posílení koruny
znamenalo existenční ohrožení
jeho závodů. Rozhodl se k radikálnímu kroku: snížil ceny zboží o 50
procent a mzdy o 45 procent. Baťovi zaměstnanci přistoupili na dohodu, že se spokojí s nižšími mzdami, když poklesne většina jejich
životních nákladů. Zbýval ale jeden
kritický problém. Firma Baťa měla
72
z minulosti značné daňové závazky
vůči státu. Závazky, které vznikly
v době slabé koruny, měly však být
spláceny v koruně posílené. Pokud
by stát trval na svých nárocích, firma by pravděpodobně nepřežila.
Tomáš Baťa se tedy vydal do Prahy
přímo za Aloisem Rašínem. Vysvětlil
mu situaci. Ministr nakonec souhlasil se snížením daňové povinnosti
na úroveň, která respektovala deflaci. Baťovy závody měly štěstí, neboť
šlo o významnou, velkou firmu.
Mnohé další podobné štěstí neměly: musely platit své závazky, ať už
daňové, nebo úvěrové, v posílené
měně. Proto byla deflační politika
tak obtížná a proto vedla k hospodářské krizi. Ne náhodou se Alois
Rašín stal jako jediný český politik
v moderní historii obětí atentátu.
DĚDICTVÍ TVRDÉ MĚNY
Modernější názory měl v oné době
například Karel Engliš, který deflační politiku odmítal. V příručce
Národní hospodářství z roku 1924
mimo jiné píše: „Každá krise má
účinky ozdravovací, avšak má-li je
míti krise deflační, musí průmysl,
který krisi přečká, býti zdravějším nežli předtím. Tomu tak není,
poněvadž dluhy zůstanou pro něj
tíživějšími. (…) Rázem musí deflace
zastaviti výrobu vývozní, pokud
není domácí výrobní náklad přizpůsoben vyššímu kursu měny. Nejvíce
jsou postiženy podniky pracující
na úvěr, poněvadž cena jejich zásob
klesne, ale dluh zůstává neztenčen.
Stávají se pasivními a upadají, anebo těžce se probíjejí.“
Všechno, co o deflaci napsal Engliš
v roce 1924, platí v zásadě dodnes.
A ještě jednou Engliš, tentokrát
z roku 1928: „Dostavily se všechny
důsledky deflace, jak byly vylíčeny
při theoretickém rozboru deflace.
Dostavila se velká krise výrobní,
s nebývalou nezaměstnaností, která
se stala státním břemenem, ztráty
v průmyslu a v obchodu přenesly se
na banky a všechny peněžní ústavy.
Následoval úpadek tří bank, runy
a vůbec krise peněžní.“
Revalvace koruny měla drtivý vliv
na export, zaměstnanost a životní
úroveň obyvatelstva. Růst popularity bolševického křídla ČSSD a vznik
Komunistické strany Československa jeho odštěpením v květnu 1921
byl důsledkem mimo jiné i extrémně přísné měnové politiky.
Je tedy Rašínův odkaz převážně
příznivý, nebo nepříznivý? Těžko
říci, ale dlouhodobě pozitiva téměř
jistě převažují. Komunistická strana
by zřejmě vznikla tak jako tak, ale
odkaz tvrdé měny je dědictví, které
aspoň do jisté míry respektovali
ministři financí a centrální bankéři
během celé doby trvání Československa i nástupnických států.
Přinejmenším jsme se na rozdíl
od všech sousedních států vyhnuli
hyperinflaci.
PAVEL KOHOUT
Ekonom a spoluzakladatel investičního fondu Quant