Globalizace proměnila centra vyhledávaných

měst v disneylandy bez duše. Snaha uvědomělých

cestovatelů dostihnout tu duši v rádoby bohémských

čtvrtích ale působí ještě bizarněji než vítězná véčka

na fotkách z berlínského památníku holokaustu.

TÁŇA ZABLOUDILOVÁ

Službě Hoodmaps.com stačil pouhý

rok fungování na to, aby se na ní

mapy měst po celém světě zaplnily

dřív těžko dohledatelnými zkušenostmi místních obyvatel. Návštěvník Prahy se z popisků dozví, že

je na Petříně „malá Eiffelovka“,

na Žižkov ho naláká nápis „marjána“ a od Karlova náměstí odradí informace „všude nachcáno“. Z mapy

Brna ční rada „koukněte na sochu

koně zespoda“.

Hlavním účelem Hoodmaps, jejichž

autorem je Holanďan Peter Levels,

je ukázat turistům cestu i jinam než

do přeplněného centra. „Jsem z Amsterdamu a vím, že devět z deseti

turistů nemá ponětí o opravdovém

životě ve městě. Zůstávají v turistické pasti, která většinou neodkryje

nic z místní kultury, jen jim vytáhne

peníze z kapsy,“ vysvětluje Levels

na blogu. Mimo to, že vás Hoodmaps upozorní na přeplněnost nejznámějších náměstí, ulic a Karlova

mostu, ukazují město barevně rozlišené do několika základních kategorií podle převládajícího obyvatelstva:

kromě turistických oblastí zobrazují,

kde bydlí studenti, hipsteři, boháči,

normálové a kravaťáci.

Schéma upevňuje nepříjemné

stereotypy. I pražský Černý most je

podle mapy „no go zone“, přestože

je tu výrazně nižší kriminalita než

v centru a Praha navíc patří k nejbezpečnějším hlavním městům

v Evropě. Ani kategorie obyvatel

nedělají městům dobrou službu,

zjevně jsou navrženy z perspektivy

bílého, zajištěného ignoranta. „To,

co je na mapě vybarvené jako hipsterská čtvrť, bývá ve skutečnosti

často oblast s etnicky pestřejším obyvatelstvem s nižšími platy. A normálové jsou tak vágní pojem, že

znemožňuje jakékoliv hlubší porozumění,“ rozebírá magazín CityLab.

Hoodmaps jsou ztělesněním postturismu: umožňují vyhnout se tradičním

turistickým hotspotům, „ponořit

se“ pro autentický zážitek do lokální kultury. Přesto ale vybízejí

jen k jinak unifikovanému způsobu trávení času. Hipsteři snadno

najdou své čtvrti v každém městě,

a tak si v Praze na Krymské nebo

u jezera v Estonsku můžou posedět

v prakticky identické kavárně. Šedá

barva čtvrtí normálů zase opticky

vymazává části města, kde se dá

opravdový život pozorovat líp než

v hubech a galeriích – právě ty ale

mapky samosebou zobrazují. Zdá se,

že zážitky postturisty nemůžou být

o moc autentičtější než selfíčka lidí

na Eiffelovce.

KREATIVNÍ KOLONIZÁTOŘI

Pojem alternativní cestování se začal

používat v sedmdesátých letech. Už

tehdy se dal předvídat růst turistického průmyslu do rozměrů, které

budou stále větší části světa vadit.

Dnešní předpona post- naznačuje už

akutní potřebu nahradit turistický

průmysl s jeho obchody se suvenýry

plnými kuchyňských chňapek s Monou Lisou něčím méně škodlivým

pro planetu a příčetnost obyvatel

nejnavštěvovanějších oblastí. Tak

zásadní změna ale stále patří do žánru utopického sci-fi a jednoduché

recepty jen odsouvají davy turistů

jinam.

Za hlavní město postturismu se dá

považovat Berlín. V poslední době

ho v top trojici na Nomadlist.com,

žebříčku nejvhodnějších destinací

pro digitální nomády, mimochodem

opět od Petera Levelse, doplňuje

z evropských měst Budapešť, Praha

nebo Lisabon. „Autentické“ turisty v nich nesnášejí ještě víc než ty

tradiční. Patří totiž ke spouštěčům

gentrifikace, vytlačování „normálů“

z měst.

„Ještě nedávno návštěva Berlína

znamenala prohlédnout si Braniborskou bránu, televizní věž a muzejní

97