Anita Sarkeesianová se zeptala, jestli by se ve
videohrách nemohla někdy princezna taky zachránit
sama. Otevřela tím brány pekla.
KAMIL FILA
Jméno Anity Sarkeesianové není
v Česku příliš známé – pokud
náhodou nepatříte do komunity
hráčů počítačových her, kteří se
nechají snadno urazit, a nerozumíte anglicky dost dobře na to, abyste
„urážku“ pochopili. Pětatřicetiletá
mediální kritička způsobila před
pěti lety poprask, když na YouTube
kanále Feminist Frequency začala
zveřejňovat sérii videí pojmenovanou Tropes vs. Women. V těch
přesvědčovala, že jsou hry vůči ženám často nepřátelské a ponižující
a používají spoustu hloupých klišé.
Ohlas byl obrovský. Pozitivní, ale
i negativní. Ten negativní se navíc
svezl na vlně GamerGate, což byla
rozsáhlá série útoků mužských
hráčů na ženy, které byly nějakým
způsobem provázané s produkcí či
recenzováním her, započatá v roce
2014.
V Česku se tématu věnovala jen
specializovaná média, ačkoli kauza
dalece přesahovala hranice hráčské
komunity. Obnášela výhrůžky
znásilněním či smrtí, hackování
stránek, zveřejňování citlivých
osobních údajů, ba dokonce nahlášení bombového útoku při přednášce na univerzitě.
Anitě Sarkeesianové se kvůli jejímu arménskému původu (její rodiče emigrovali do Kanady v sedmdesátých letech) dostalo záplavy
rasistických urážek. Její výrazná
vizáž podnítila mnoho hráčů k vytváření sexuálních fotomontáží,
dokonce i jedné hry, kde jí bylo
možné klikáním myši rozbít obličej
na krvavou kaši. Případ zašel tak
daleko, že se do vyšetřování vložila
FBI a Sarkeesianová nesměla nějaký čas vycházet z domu. Její další
kariéra a řada vystoupení v různých televizních talk-show či na
konferencích TED se potom zaměřovaly více na téma obtěžování než
na odhalování klišé v počítačových
hrách. Její osobní strádání a ztrátu
soukromí asi těžko překryje to,
že se za ni postavil časopis Rolling
Stone, magazín Time ji zařadil mezi
sto nejvlivnějších lidí roku 2014
a velký portrét jí věnoval Cosmopolitan.
NEJASNÝ VLIV HER
Boj s image oběti, jemuž se Sarkeesianová vždy snažila vyhnout, tak
trochu překryl to, co chtěla původně sdělit: hry můžou být zábava,
ale zábava nás může učit i věcem,
které v mezilidských vztazích škodí. Nic není jenom hra, protože hra
odráží to, jak se chováme v realitě.
Základní námitka proti takovému
zjednodušování bude připomínat
nejčastější námitku proti tomu,
co se říká o násilí v počítačových
hrách obecně. Přestože počítačové
(a různé automatové a konzolové)
hry existují několik desítek let, nejde zaznamenat žádný významný
nárůst dětské a mládežnické kriminality. Japonsko, které produkuje
nejvíc videoher, má nejmíň násilí
v ulicích a ve školách. Hry, filmy
a komiksy jako by tu spíš kompenzovaly a kanalizovaly agresi, která
se v běžném sociálním kontaktu
potlačuje. Japonská kulturní tradice zdvořilosti je mnohem silnější
než jakýkoli západní vliv. Připisovat jakémukoli pachateli školního
masakru v USA, že byl ovlivněn
hraním videoher, je jistý kolorit,
ale bez přímých důkazů. Většinou
se jedná o jedince, kteří trpí duševní poruchou, a tu hry způsobit
nemůžou. Proč by tedy hry měly
v hráčích povzbuzovat sexismus?
Sexismus, pokud ho chápeme
v širším slova smyslu, není nutně
nenávist k ženám (misogynie)
ani povýšenost (šovinismus), ale
spíš automatické připisování rolí
a navyklost na určitý typ vzhledu.
Ve zkratce: žena patří do kuchyně
a má mít míry 90-60-90 (ve videohrách spíš 100-50-100). Sexismus
se na rozdíl od zločinu těžko zjišťuje statisticky ani ho nejde snadno
postihnout sociologickými dotazníky. Vybublá ve chvílích, kdy lidé
mají pocit, že můžou mít navrch,
kdy jsou jejich touhy důležitější
než zájmy ostatních, kdy se druzí
stávají pouhými nástroji a objekty
uspokojení.
27