Gruzínci říkají, že když Bůh rozděloval zemi jednotlivým národům,

na Gruzínce zapomněl. Šli se mu

proto připomenout. Bůh se chytil

za hlavu a nezbylo mu nic jiného,

než jim dát to, co chtěl původně

pro sebe.

V zakavkazském státě stačí strávit jen pár dní, aby si člověk začal

říkat, jestli ta na první pohled až

příliš sebevědomá legenda nemá

přece jen něco do sebe. Gruzínci

jsou usměvavý a vřelý národ, který

po dvou desetiletích snahy postavit se po pádu Sovětského svazu

na vlastní nohy konečně začíná

vzkvétat. Hned vedle trouchnivějících domů, které v centru starého

hlavního města drží jen silou vůle,

vznikají odvážné moderní stavby.

„Toto je naše nová koncertní hala,“

dme se pýchou Danny, majitel malého hostýlku v centru Tbilisi.

Stavba připomínající elegantní

rouru se v parku lepí na starou

kamennou zeď. Hned proti ní ústí

futuristický, nesmírně elegantní

most Míru. Přikyvuju uznale

hlavou a ukážu na šedivý podlouhlý panelák s vymlácenými okny,

který stojí přímo za mostem. „A co

tenhle dům? Nebudete s ním něco

dělat?“ ptám se. Vůbec nechápe

můj dotaz. „A proč bychom měli?

Přece nebudeme plýtvat časem na

bourání starých věcí, když můžeme

stavět nové! Navíc to stejně jednou

spadne samo.“

Připomene mi to Davida, řidiče,

který nás vezl offroadem z hor.

Nebezpečnou, skoro desetihodinovou cestu jsme sice přežili, málem

jsme ale nabourali do malinkého

žigulíku, který se nám vřítil pod

kola na kruhovém objezdu. Když

David ucítil v zátylku naše tázavé

pohledy, pokrčil rameny a s omluvným úsměvem utrousil: „Gruzíja.“

Ve chvílích, kdy dojdou všechny

vhodné a hlavně logické odpovědi,

stačí pokrčit rameny a říct tohle

zaklínadlo. Cestování pod drsnými horami Kavkazu je s ním hned

snesitelnější.

UKROJENÝ SEVER

Snažím se tím utěšit i při nástupu

do rezavé, děravé, šedesát let staré

plechové kabiny v bývalém hornickém městě Čiatura. Za sovětské éry

se tu ve velkém těžil mangan, město

prosperovalo a paneláky pro horníky rychle přibývaly i na strmé skále

nad městem. Lanovky jako dopravní

prostředek nejen k dolům, ale i jinde

po Čiatuře byly naprosto logickým řešením. Ty nejstarší jsou z roku 1954.

Od té doby se Sovětský svaz rozpadl,

těžba skončila a z původních šedesáti

tisíc obyvatel ve městě zůstala ani ne

čtvrtina. Pokud někde existuje komunistický skanzen, tak právě tady.

Jenže Gruzie, to jsou kromě nostalgických vzpomínek na sovětské časy

především hory. Hned dvanáct jich

je vyšších než Mont Blanc. Mohutný Kavkaz na severu tvoří hranici

s Ruskem. Těžko přístupná hradba

pětitisícovek jako by symbolizovala vztah Gruzie s jejím severním

sousedem.

„Bydlí tam moje sestra. Ale už jsem

ji roky neviděl. Hranice je uzavřená a obehnaná ostnatým drátem,“

vysvětluje nám Georgi, se kterým

popíjíme pivo na jednom z tbiliských

nádraží při čekání na maršrutku.

V očích se mu zalesknou slzy. Jeho

sestra žije v Jižní Osetii, která je dnes

spolu s dalším původně gruzínským

regionem Abcházií de facto ruským

protektorátem. Podle Georgiho jsou

83