Gruzínci říkají, že když Bůh rozděloval zemi jednotlivým národům,
na Gruzínce zapomněl. Šli se mu
proto připomenout. Bůh se chytil
za hlavu a nezbylo mu nic jiného,
než jim dát to, co chtěl původně
pro sebe.
V zakavkazském státě stačí strávit jen pár dní, aby si člověk začal
říkat, jestli ta na první pohled až
příliš sebevědomá legenda nemá
přece jen něco do sebe. Gruzínci
jsou usměvavý a vřelý národ, který
po dvou desetiletích snahy postavit se po pádu Sovětského svazu
na vlastní nohy konečně začíná
vzkvétat. Hned vedle trouchnivějících domů, které v centru starého
hlavního města drží jen silou vůle,
vznikají odvážné moderní stavby.
„Toto je naše nová koncertní hala,“
dme se pýchou Danny, majitel malého hostýlku v centru Tbilisi.
Stavba připomínající elegantní
rouru se v parku lepí na starou
kamennou zeď. Hned proti ní ústí
futuristický, nesmírně elegantní
most Míru. Přikyvuju uznale
hlavou a ukážu na šedivý podlouhlý panelák s vymlácenými okny,
který stojí přímo za mostem. „A co
tenhle dům? Nebudete s ním něco
dělat?“ ptám se. Vůbec nechápe
můj dotaz. „A proč bychom měli?
Přece nebudeme plýtvat časem na
bourání starých věcí, když můžeme
stavět nové! Navíc to stejně jednou
spadne samo.“
Připomene mi to Davida, řidiče,
který nás vezl offroadem z hor.
Nebezpečnou, skoro desetihodinovou cestu jsme sice přežili, málem
jsme ale nabourali do malinkého
žigulíku, který se nám vřítil pod
kola na kruhovém objezdu. Když
David ucítil v zátylku naše tázavé
pohledy, pokrčil rameny a s omluvným úsměvem utrousil: „Gruzíja.“
Ve chvílích, kdy dojdou všechny
vhodné a hlavně logické odpovědi,
stačí pokrčit rameny a říct tohle
zaklínadlo. Cestování pod drsnými horami Kavkazu je s ním hned
snesitelnější.
UKROJENÝ SEVER
Snažím se tím utěšit i při nástupu
do rezavé, děravé, šedesát let staré
plechové kabiny v bývalém hornickém městě Čiatura. Za sovětské éry
se tu ve velkém těžil mangan, město
prosperovalo a paneláky pro horníky rychle přibývaly i na strmé skále
nad městem. Lanovky jako dopravní
prostředek nejen k dolům, ale i jinde
po Čiatuře byly naprosto logickým řešením. Ty nejstarší jsou z roku 1954.
Od té doby se Sovětský svaz rozpadl,
těžba skončila a z původních šedesáti
tisíc obyvatel ve městě zůstala ani ne
čtvrtina. Pokud někde existuje komunistický skanzen, tak právě tady.
Jenže Gruzie, to jsou kromě nostalgických vzpomínek na sovětské časy
především hory. Hned dvanáct jich
je vyšších než Mont Blanc. Mohutný Kavkaz na severu tvoří hranici
s Ruskem. Těžko přístupná hradba
pětitisícovek jako by symbolizovala vztah Gruzie s jejím severním
sousedem.
„Bydlí tam moje sestra. Ale už jsem
ji roky neviděl. Hranice je uzavřená a obehnaná ostnatým drátem,“
vysvětluje nám Georgi, se kterým
popíjíme pivo na jednom z tbiliských
nádraží při čekání na maršrutku.
V očích se mu zalesknou slzy. Jeho
sestra žije v Jižní Osetii, která je dnes
spolu s dalším původně gruzínským
regionem Abcházií de facto ruským
protektorátem. Podle Georgiho jsou
83