MAŠINA ZÁZRAKŮ

V roce 1833, když rakouští dělníci teprve

pokládali koleje železnice mezi Vídní a Břeclaví, se britský matematik Charles Babbage

pustil do konstrukce prvního univerzálního,

samozřejmě ještě mechanického počítače.

„Analytický stroj“ s 16kilobajtovou pamětí

Babbage nikdy nedokončil. Když v roce 1871

zemřel, zůstaly po něm dva tucty navržených programů a jen menší postavená část

zařízení. Na první srovnatelně sofistikované

počítače se čekalo až do čtyřicátých let dvacátého století, a to jejich vývoj ještě musela

uspíšit druhá světová válka.

Pokud vás vzrušuje otázka, jak by mohl svět

vypadat, kdyby Babbage uspěl a lidstvo se

dočkalo počítačů o sto let dřív, sáhněte po

románu Williama Gibsona a Bruce Sterlinga

u nás vydaném pod přiléhavým názvem

Mašina zázraků.

Počítač

Sterilní prostředí

AKCE ČISTÉ RUCE

Porodník Ignác Filip Semmelweis na rozdíl od

svých kolegů nepřijal smrtící horečku omladnic jako něco, s čím je zkrátka nutné počítat,

a snažil se její povaze přijít na kloub. Bystrým

pozorováním a několika jednoduchými experimenty přišel ve čtyřicátých letech devatenáctého století na to, že největším zdrojem

nákazy jsou neumyté ruce zdravotnického

personálu. Zakrátko na svém oddělení stlačil

incidenci z dnes neuvěřitelných dvaceti procent na pouhá dvě procenta. Kolegy přesto

nepřesvědčil – přece jen uznat, že zabíjíte

lidi, navíc tím, že jste čuně, není jen tak. Tím

spíš, když vás o tom přesvědčuje člověk

s řekněme nižší sociální inteligencí.

Semmelweise nakonec zavřeli do blázince,

kde zemřel už po dvou týdnech. Ironií osudu

chytl infekci do rány po bití od dozorců.

Trvalo nekonečných dvacet let, než medicína

začala přijímat za svou myšlenku sterilního prostředí. A to ještě jen pomalu. Po

Semmelweisovi se tak dnes jmenuje nejen

budapešťská univerzita a vídeňská klinika,

ale též Semmelweisův efekt – instinktivní odmítání nových zjištění, pokud jsou ve sporu

s tím, co přece všichni vědí.

Kolo

PRO DĚCKA DOBRÝ II

Některé civilizace předkolumbovské Ameriky

to dotáhly k milionovým byrokraticky řízeným

státům, rozlehlým velkoměstům a pěkným

cestám, po kterých ale při všem tom mumraji

vůbec nic nejezdilo. A to přesto, že kola první

Američané znali: montovali je dětem

na hračky.

K tomu, aby Hernána Cortése přivítala místo

kačerů na provázku vozová hradba, scházelo

víc než jedno zvolání „heuréka“. Za prvé, nešlo

jen o to, přijít na to, že kolečko dělá kutulu, ale

hlavně vyřešit, jak ho stabilně připevnit k podvozku, jak vyrobit spolehlivý náboj a loukotě…

Právě proto se i na opačné straně Atlantiku

začaly vozy stavět až dlouho po lodích. Za druhé, v Americe na rozdíl od Blízkého východu

a Evropy nežila drahá tažná zvířata, která by

bylo nutné efektivně využít. Zato tam vždy

měli dostatek tažných lidí.

17