MAŠINA ZÁZRAKŮ
V roce 1833, když rakouští dělníci teprve
pokládali koleje železnice mezi Vídní a Břeclaví, se britský matematik Charles Babbage
pustil do konstrukce prvního univerzálního,
samozřejmě ještě mechanického počítače.
„Analytický stroj“ s 16kilobajtovou pamětí
Babbage nikdy nedokončil. Když v roce 1871
zemřel, zůstaly po něm dva tucty navržených programů a jen menší postavená část
zařízení. Na první srovnatelně sofistikované
počítače se čekalo až do čtyřicátých let dvacátého století, a to jejich vývoj ještě musela
uspíšit druhá světová válka.
Pokud vás vzrušuje otázka, jak by mohl svět
vypadat, kdyby Babbage uspěl a lidstvo se
dočkalo počítačů o sto let dřív, sáhněte po
románu Williama Gibsona a Bruce Sterlinga
u nás vydaném pod přiléhavým názvem
Mašina zázraků.
Počítač
Sterilní prostředí
AKCE ČISTÉ RUCE
Porodník Ignác Filip Semmelweis na rozdíl od
svých kolegů nepřijal smrtící horečku omladnic jako něco, s čím je zkrátka nutné počítat,
a snažil se její povaze přijít na kloub. Bystrým
pozorováním a několika jednoduchými experimenty přišel ve čtyřicátých letech devatenáctého století na to, že největším zdrojem
nákazy jsou neumyté ruce zdravotnického
personálu. Zakrátko na svém oddělení stlačil
incidenci z dnes neuvěřitelných dvaceti procent na pouhá dvě procenta. Kolegy přesto
nepřesvědčil – přece jen uznat, že zabíjíte
lidi, navíc tím, že jste čuně, není jen tak. Tím
spíš, když vás o tom přesvědčuje člověk
s řekněme nižší sociální inteligencí.
Semmelweise nakonec zavřeli do blázince,
kde zemřel už po dvou týdnech. Ironií osudu
chytl infekci do rány po bití od dozorců.
Trvalo nekonečných dvacet let, než medicína
začala přijímat za svou myšlenku sterilního prostředí. A to ještě jen pomalu. Po
Semmelweisovi se tak dnes jmenuje nejen
budapešťská univerzita a vídeňská klinika,
ale též Semmelweisův efekt – instinktivní odmítání nových zjištění, pokud jsou ve sporu
s tím, co přece všichni vědí.
Kolo
PRO DĚCKA DOBRÝ II
Některé civilizace předkolumbovské Ameriky
to dotáhly k milionovým byrokraticky řízeným
státům, rozlehlým velkoměstům a pěkným
cestám, po kterých ale při všem tom mumraji
vůbec nic nejezdilo. A to přesto, že kola první
Američané znali: montovali je dětem
na hračky.
K tomu, aby Hernána Cortése přivítala místo
kačerů na provázku vozová hradba, scházelo
víc než jedno zvolání „heuréka“. Za prvé, nešlo
jen o to, přijít na to, že kolečko dělá kutulu, ale
hlavně vyřešit, jak ho stabilně připevnit k podvozku, jak vyrobit spolehlivý náboj a loukotě…
Právě proto se i na opačné straně Atlantiku
začaly vozy stavět až dlouho po lodích. Za druhé, v Americe na rozdíl od Blízkého východu
a Evropy nežila drahá tažná zvířata, která by
bylo nutné efektivně využít. Zato tam vždy
měli dostatek tažných lidí.
17