NA CESTĚ  @Tlachova_CT

JAKO PÁNI

„Děje se něco?“ volá na mě ráno

Dorothin bratr, když procházím

kempem kolem jeho maringotky.

„Ne,“ odpovím a ukážu na tyrkysovou budku, ke které mířím. Po

chvíli pochopím, proč se mě ptal. Do

kempu přijela další dvojice, rozbalila

stan vedle nás a na zhruba dvě stě

metrů vzdálenou latrínu se odvezla

autem. Víc než pár desítek metrů se

v Americe pěšky nechodí.

Dokazují to i plánky výletů v národních parcích. Jednoduché trasy měří

jen několik set metrů, středně těžké

pak necelý kilometr. Ty delší než

míli už tu považují za obtížný trek.

Právě na ně se ale vyplatí vyrazit.

Obtížné z pohledu Středoevropana

rozhodně nejsou, téměř nikdo na

nich ale není. Na většinu nejkrásnějších vyhlídek v národních parcích se

dá dojet autem, na treky proto skoro

nikdo nevyráží.

Výjimkou je úchvatný meandr řeky

Colorado jen pár kilometrů od hranic

Utahu s Arizonou. Dvě stě milionů

let starý ohyb v kaňonu, který hraje

každou hodinu jinými barvami, leží

u arizonského městečka Page a říká

se mu Horseshoe Bend – Koňská

podkova. Kdo chce spatřit místo,

kde měří propast mezi vrcholkem

kaňonu a korytem řeky víc než tři sta

metrů, musí od auta poodejít necelý

kilometr. V USA je to tak nezvyklé,

že tu dokonce nainstalovali několik

cedulí s varováním, že v létě bývá

teplo, a doporučením, že by si s sebou každý měl vzít láhev s vodou.

ZLATÉ RUČIČKY

„Jak se jmenuješ?“ ptám se malinké

holčičky u stánku s indiánskými suvenýry – náramky, náušnicemi, pře88

hozy a dekami. „Awee,“ odpovídá.

Dozvídám se, že jí je pět, má čtyři

sourozence a pomáhá babičce, která

vyrábí náramky z korálků, vzácných

kamenů a cedrových semínek. Vedle

rýpe postarší indián do kamenů

výjevy z Monument Valley.

Rádi bychom se jich vyptávali a fotili

si je s jejich výtvory, proto si kupujeme jak náramek, tak plochý kámen

s obrysem monumentu, pod kterým

máme postavený stan. Za dvacet

dolarů nám rozhovor stojí a Kalvin

se opravdu rozpovídá. „Studoval

jsem umění v Santa Fe,“ vzpomíná

a svěřuje se nám, že jeho největším

snem je podívat se do Německa na

Oktoberfest. Nechápe, že v době

jeho konání se nacházíme v Utahu,

když přitom máme z Česka do Německa tak blízko. Je po sezóně a my

jsme jedni z mála, ne-li jediní, kdo si

dnes u Kalvina něco koupil. Za celou hodinu, co si s ním, Awee a její

babičkou povídáme, se tu nikdo jiný

nezastavil.

Roční vstupenka do všech amerických parků pro jedno auto a dva

pasažéry, kterou jsme za osmdesát dolarů pořídili, tady neplatí.

Navahové si všechno spravují sami,

proto vybírají i vlastní vstupné. Je

poznat, že sedmadvacetikilometrovou okružní silnici, která nás zavede

přímo mezi monumenty, nestavěla

federální vláda. Na rozdíl od cest

v ostatních částech státu a v ostatních parcích vůbec nevypadá jako

silnice. Splývá s okolím, je nezpevněná a nedá se po ní jet rychleji než

dvacítkou. Místo graficky vyvedeného plánku parku s fotkami na

lesklém papíře dostáváme při vjezdu

do placené části Monument Valley

nakopírovaný papír s ručně načrtnutým plánkem, obtáhnutým žlutým

zvýrazňovačem.