NA CESTĚ @Tlachova_CT
JAKO PÁNI
„Děje se něco?“ volá na mě ráno
Dorothin bratr, když procházím
kempem kolem jeho maringotky.
„Ne,“ odpovím a ukážu na tyrkysovou budku, ke které mířím. Po
chvíli pochopím, proč se mě ptal. Do
kempu přijela další dvojice, rozbalila
stan vedle nás a na zhruba dvě stě
metrů vzdálenou latrínu se odvezla
autem. Víc než pár desítek metrů se
v Americe pěšky nechodí.
Dokazují to i plánky výletů v národních parcích. Jednoduché trasy měří
jen několik set metrů, středně těžké
pak necelý kilometr. Ty delší než
míli už tu považují za obtížný trek.
Právě na ně se ale vyplatí vyrazit.
Obtížné z pohledu Středoevropana
rozhodně nejsou, téměř nikdo na
nich ale není. Na většinu nejkrásnějších vyhlídek v národních parcích se
dá dojet autem, na treky proto skoro
nikdo nevyráží.
Výjimkou je úchvatný meandr řeky
Colorado jen pár kilometrů od hranic
Utahu s Arizonou. Dvě stě milionů
let starý ohyb v kaňonu, který hraje
každou hodinu jinými barvami, leží
u arizonského městečka Page a říká
se mu Horseshoe Bend – Koňská
podkova. Kdo chce spatřit místo,
kde měří propast mezi vrcholkem
kaňonu a korytem řeky víc než tři sta
metrů, musí od auta poodejít necelý
kilometr. V USA je to tak nezvyklé,
že tu dokonce nainstalovali několik
cedulí s varováním, že v létě bývá
teplo, a doporučením, že by si s sebou každý měl vzít láhev s vodou.
ZLATÉ RUČIČKY
„Jak se jmenuješ?“ ptám se malinké
holčičky u stánku s indiánskými suvenýry – náramky, náušnicemi, pře88
hozy a dekami. „Awee,“ odpovídá.
Dozvídám se, že jí je pět, má čtyři
sourozence a pomáhá babičce, která
vyrábí náramky z korálků, vzácných
kamenů a cedrových semínek. Vedle
rýpe postarší indián do kamenů
výjevy z Monument Valley.
Rádi bychom se jich vyptávali a fotili
si je s jejich výtvory, proto si kupujeme jak náramek, tak plochý kámen
s obrysem monumentu, pod kterým
máme postavený stan. Za dvacet
dolarů nám rozhovor stojí a Kalvin
se opravdu rozpovídá. „Studoval
jsem umění v Santa Fe,“ vzpomíná
a svěřuje se nám, že jeho největším
snem je podívat se do Německa na
Oktoberfest. Nechápe, že v době
jeho konání se nacházíme v Utahu,
když přitom máme z Česka do Německa tak blízko. Je po sezóně a my
jsme jedni z mála, ne-li jediní, kdo si
dnes u Kalvina něco koupil. Za celou hodinu, co si s ním, Awee a její
babičkou povídáme, se tu nikdo jiný
nezastavil.
Roční vstupenka do všech amerických parků pro jedno auto a dva
pasažéry, kterou jsme za osmdesát dolarů pořídili, tady neplatí.
Navahové si všechno spravují sami,
proto vybírají i vlastní vstupné. Je
poznat, že sedmadvacetikilometrovou okružní silnici, která nás zavede
přímo mezi monumenty, nestavěla
federální vláda. Na rozdíl od cest
v ostatních částech státu a v ostatních parcích vůbec nevypadá jako
silnice. Splývá s okolím, je nezpevněná a nedá se po ní jet rychleji než
dvacítkou. Místo graficky vyvedeného plánku parku s fotkami na
lesklém papíře dostáváme při vjezdu
do placené části Monument Valley
nakopírovaný papír s ručně načrtnutým plánkem, obtáhnutým žlutým
zvýrazňovačem.