něco takového. Ale nikdy jsem na
tohle neměl moc času, protože jsem
byl v denním provozu.
Jenže i když od roku 2001 pracujete převážně na vedoucích
pozicích, celou tu dobu píšete
poměrně dlouhé a promyšlené
texty. Hodně lidí si stěžuje, že
sezení v kanclu a porady nejdou
kombinovat s přemýšlením. Jak
jste to dokázal?
Byla to pro mě jediná obrana před
tím stát se strukturou, bafuňářem.
Ale já i na tyhle pozice vlastně
vstupoval hlavně z tvůrčích důvodů. Na médiích byl a bude vždycky
nejdůležitější filtr. Je to jediné, čím
se tradiční média můžou udržet:
že budou vybírat zprávy o světě
jinak, zajímavěji než sociální média.
Manažerské role mě přitahovaly
právě proto, že jsem mohl ty filtry
ovlivňovat. Ukázat publiku nové
druhy umění nebo přemýšlení.
Ale samozřejmě: člověk je v neustálém dilematu, jestli se víc věnovat
tomuhle, nebo tvorbě, a jak to
skloubit. Mám výhodu, že píšu
rychle, jakmile si to rozmyslím.
Zato, předpokládám, rozmýšlíte
dlouho.
To je ta permanentní práce, co není
vidět. Čtete, děláte si poznámky,
podtrháváte. Tvůrčí práce nemá
píchačky. Jdete do kina, dávají něco
zajímavého, využijete to v článku
– takže jste byl dvě hodiny v neplacené práci.
Když jsme u toho podtrhávání
– asi si nevzpomenu na jiného
českého publicistu, který by
v článcích tolik citoval. Nosíte to
v hlavě? Máte to v počítači?
Nemám. Ale za prvé: proč cituju.
Abych zpřítomnil autora a způsob
myšlení, které je důležité mít v debatě. Za druhé: když už je to jednou
zformulované líp, než bych to
zformuloval já, tak proč to nepoužít? A pak je tam ještě další rovina:
je důležité mít širší kontext. O řadě
problémů píše spousta zajímavých
lidí a je třeba ty texty sledovat.
nešlo mu to. Mluvil nespisovně.
A jedině tak se podle mě dá lidsky
přežít v televizi: stavět se na odpor
jejímu programu, zatímco vás
ten stroj a většina lidí v něm nutí
přijmout ho za svůj. Abyste se sám
stal televizí. Co to s vámi udělá
v občanském životě, nechci ani
domýšlet.
Bude z vás maskot.
Systém na citace nemám žádný. Teď
je třeba trochu výhoda u elektronických knih, které jsem nakonec
nějak přijal, ačkoliv mám jako
staromilec rád ohmatané knížky,
u kterých třeba víte, že někde
kolem strany 45 je věta, kterou si
pamatujete. Ale trochu jsem podlehl digitálnímu šílenství: ve čtečce
si zatrhávám, pak si ty poznámky
všechny vyjedu, třídím a přemýšlím
u toho.
Mluvíte o digitálním šílenství. Často vedle psaní vystupujete před
kamerou. V České televizi jste
měl několik let cyklus rozhovorů
Konfrontace Petra Fischera. Jste
tak trochu intelektuální youtuber.
Dá se jít na obrazovce tak hluboko jako na papíře?
Asi dá, ale člověk by na tom musel
pracovat, a já na tom nikdy nepracoval. Základní problém je, že vás
to médium programuje. Jsou lidi,
kteří se nechají naprogramovat
totálně, takže se stanou vlastními
televizními avatary. Jak říká moje
žena: v televizi jsi další mikymauz.
A tak jsem se vždycky vzpíral vyjít
tomu médiu vstříc. Vzít si krásné
sako, zhubnout dvacet kilo, naučit
se obličejovou mluvu, to gesto, že
teď mě přemýšlení opravdu trápí.
(svraští čelo) Nejvíc mě těšily reakce,
že jsem netelevizní. Měl sako, ale
špatný. Možná se snažil tvářit, ale
Je to šílený. Pořád s sebou nosíte
svůj obraz, lidi vám ho připomínají
a vy ani nevíte, kdo tu teď sedí.
Tahle schizofrenie se pak dá odstranit jen tím, že se s tím programem ztotožníte. A jste už napořád
mikymauz.
PETR FISCHER
Narodil se v roce 1969, vyrůstal v Liberci. Absolvoval Pedagogickou fakultu v Ústí nad Labem a filozofii na
pražské Filozofické fakultě. Od roku
2001 byl hlavním komentátorem Lidových novin, později pracoval jako
politický analytik BBC, tři roky vedl
kulturní rubriku Hospodářských novin, tři roky kulturní rubriku České
televize. V letech 2017 a 2018 šéfoval
stanici Českého rozhlasu Vltava. Na
ČT moderoval pořady Před půlnocí, Kulturama a Konfrontace Petra
Fischera. Je spoluautorem scénářů
dokumentů Papírový atentát (2007)
a Drnovické catenaccio aneb Cesta
do pravěku ekonomické transformace (2010).
53