POPKULTURA  @TanaZabloudil

Touha nebo pocit povinnosti vykřesat ze sebe svoji nejlepší možnou

verzi a ukazovat ji nejen svému

bezprostřednímu okolí, ale i followerům na sociálních sítích, je dnes

u lidí pod čtyřicet viditelná ve

všech prostředích. Kromě oblečení,

stylu hudby a politického názoru,

které vám stačilo vybrat v době

subkultur, je tu dnes milion dalších

možností, jak se udělat zdánlivě jedinečným, jak vybrat, co mít nebo

nemít rád, a jak to o sobě dát vědět.

VYHRAJÍ JEN NEJLEPŠÍ

Čtivě a podrobně píše o základním

problému lidí narozených zhruba

mezi lety 1981 a 1996 americká novinářka Anne Helen Petersenová ve

virálním textu Jak se z mileniálů stala

generace vyhořelých (u nás přeloženém na A2larmu). I ona si

všímá pořadu Marie Kondo,

která v nás podle ní vzbuzuje

dojem, že náš osobní prostor

by měl být optimalizovaný

stejně jako naše osobnosti

a kariéry.

Potřeba optimalizovat sebe

sama podle Petersenové

vyplývá ze socioekonomické

situace ovlivněné poslední

hospodářskou krizí, ve které

se mileniálové ocitli a stále

ocitají, když se pokoušejí začít kariéru. „S tím, jak

se americký obchod stále

zlepšoval v dosahování zisku, bylo

třeba příští generaci přimět k co

největší konkurenceschopnosti,“

píše Petersenová. „Nestačilo přijít

s diplomem a čekat, že dostaneme

práci. Mileniálové měli jako první

generace v dějinách nejprve za úkol

zdokonalit sebe sama tak, aby byli

nejlepšími možnými zaměstnanci.“

Připravenými na kombinování ně82

kolika úvazků bez placeného volna

nebo pojištění.

Krize samozřejmě ovlivnila všechny, pro generaci Y ale byla podle

Petersenové formující. „Nemohli

jsme najít normální práci, jen zaměstnání na částečný úvazek, místa

bez dřív samozřejmých zaměstnaneckých výhod nebo pozice kombinující tři různé práce. A tak jsme se

často nastěhovali zpátky k rodičům

nebo do sdíleného bytu a snažili se

žít z mála. Byli jsme přece vychováváni k tomu, že když budeme dost

pracovat, všechno nám vyjde,“ píše

Petersenová současně o životních

podmínkách mileniálů a doporučeních, která dostali do života od

rodičů – srazit paty a prostě se snažit. Kdo bude chtít pracovat, práci

si najde. Kdo se bude dost snažit,

bude odměněn úspěchem. A jak by

mohla dodat Marie Kondo – kdo si

život dokonale zorganizuje, bude

ho mít dokonalý.

„Nikdy jsem si nemyslela, že systém

je spravedlivý,“ píše Petersenová.

„Věděla jsem, že ho může vyhrát

jen několik z nás. Prostě jsem si

myslela, že když budu dál pokračovat v optimalizaci sebe sama, můžu

se stát jedním z nich,“ shrnuje víru

velké části lidí s ambicemi v dnešní

kapitalismus.

„Nakonec nám to zdánlivě vyšlo,“

pokračuje americká publicistka.

„Ekonomika se uzdravila. Většina

z nás se odstěhovala od rodičů.

Našli jsme si zaměstnání. Ale nikdy

jsme nenašli finanční stabilitu.“

MEZITÍM V ČESKU

Petersenová vykládá situaci zaoceánských mileniálů, kteří do

života vstupují s dluhem za školu.

Vyhlídky těch českých ale rozhodně

nejsou tak lákavé, aby byl její text

nesrozumitelný. I rodiče zdejších

dvacátníků a třicátníků byli

přesvědčení o tom, že jejich

děti se v novém režimu budou mít výrazně líp. Při návštěvách městských sdílených

bytů, kde většina mladých po

škole zakotví, si nejspíš říkají,

k čemu všechny jazykové

kurzy a Erasmy byly.

I v Česku občas vypukne debata o tom, jestli jsou mileniálové neschopné fňukny (jak si

myslí liberálové), měkké buzny

(jak si myslí konzervativci),

anebo mají prostě smůlu, protože se narodili v době, kdy

světové ekonomice diktují

korporace, pro které se všichni optimalizujeme (jak si myslí stárnoucí

mladí levičáci z Prahy a z Brna).

Ti, kdo bývají za fňukny nejčastěji,

jsou nepřekvapivě umělci, kteří

mají reflexi společnosti v popisu práce, ale také si díky svému

vysokému kulturnímu a sociálnímu a nulovému ekonomickému