POPKULTURA @TanaZabloudil
Touha nebo pocit povinnosti vykřesat ze sebe svoji nejlepší možnou
verzi a ukazovat ji nejen svému
bezprostřednímu okolí, ale i followerům na sociálních sítích, je dnes
u lidí pod čtyřicet viditelná ve
všech prostředích. Kromě oblečení,
stylu hudby a politického názoru,
které vám stačilo vybrat v době
subkultur, je tu dnes milion dalších
možností, jak se udělat zdánlivě jedinečným, jak vybrat, co mít nebo
nemít rád, a jak to o sobě dát vědět.
VYHRAJÍ JEN NEJLEPŠÍ
Čtivě a podrobně píše o základním
problému lidí narozených zhruba
mezi lety 1981 a 1996 americká novinářka Anne Helen Petersenová ve
virálním textu Jak se z mileniálů stala
generace vyhořelých (u nás přeloženém na A2larmu). I ona si
všímá pořadu Marie Kondo,
která v nás podle ní vzbuzuje
dojem, že náš osobní prostor
by měl být optimalizovaný
stejně jako naše osobnosti
a kariéry.
Potřeba optimalizovat sebe
sama podle Petersenové
vyplývá ze socioekonomické
situace ovlivněné poslední
hospodářskou krizí, ve které
se mileniálové ocitli a stále
ocitají, když se pokoušejí začít kariéru. „S tím, jak
se americký obchod stále
zlepšoval v dosahování zisku, bylo
třeba příští generaci přimět k co
největší konkurenceschopnosti,“
píše Petersenová. „Nestačilo přijít
s diplomem a čekat, že dostaneme
práci. Mileniálové měli jako první
generace v dějinách nejprve za úkol
zdokonalit sebe sama tak, aby byli
nejlepšími možnými zaměstnanci.“
Připravenými na kombinování ně82
kolika úvazků bez placeného volna
nebo pojištění.
Krize samozřejmě ovlivnila všechny, pro generaci Y ale byla podle
Petersenové formující. „Nemohli
jsme najít normální práci, jen zaměstnání na částečný úvazek, místa
bez dřív samozřejmých zaměstnaneckých výhod nebo pozice kombinující tři různé práce. A tak jsme se
často nastěhovali zpátky k rodičům
nebo do sdíleného bytu a snažili se
žít z mála. Byli jsme přece vychováváni k tomu, že když budeme dost
pracovat, všechno nám vyjde,“ píše
Petersenová současně o životních
podmínkách mileniálů a doporučeních, která dostali do života od
rodičů – srazit paty a prostě se snažit. Kdo bude chtít pracovat, práci
si najde. Kdo se bude dost snažit,
bude odměněn úspěchem. A jak by
mohla dodat Marie Kondo – kdo si
život dokonale zorganizuje, bude
ho mít dokonalý.
„Nikdy jsem si nemyslela, že systém
je spravedlivý,“ píše Petersenová.
„Věděla jsem, že ho může vyhrát
jen několik z nás. Prostě jsem si
myslela, že když budu dál pokračovat v optimalizaci sebe sama, můžu
se stát jedním z nich,“ shrnuje víru
velké části lidí s ambicemi v dnešní
kapitalismus.
„Nakonec nám to zdánlivě vyšlo,“
pokračuje americká publicistka.
„Ekonomika se uzdravila. Většina
z nás se odstěhovala od rodičů.
Našli jsme si zaměstnání. Ale nikdy
jsme nenašli finanční stabilitu.“
MEZITÍM V ČESKU
Petersenová vykládá situaci zaoceánských mileniálů, kteří do
života vstupují s dluhem za školu.
Vyhlídky těch českých ale rozhodně
nejsou tak lákavé, aby byl její text
nesrozumitelný. I rodiče zdejších
dvacátníků a třicátníků byli
přesvědčení o tom, že jejich
děti se v novém režimu budou mít výrazně líp. Při návštěvách městských sdílených
bytů, kde většina mladých po
škole zakotví, si nejspíš říkají,
k čemu všechny jazykové
kurzy a Erasmy byly.
I v Česku občas vypukne debata o tom, jestli jsou mileniálové neschopné fňukny (jak si
myslí liberálové), měkké buzny
(jak si myslí konzervativci),
anebo mají prostě smůlu, protože se narodili v době, kdy
světové ekonomice diktují
korporace, pro které se všichni optimalizujeme (jak si myslí stárnoucí
mladí levičáci z Prahy a z Brna).
Ti, kdo bývají za fňukny nejčastěji,
jsou nepřekvapivě umělci, kteří
mají reflexi společnosti v popisu práce, ale také si díky svému
vysokému kulturnímu a sociálnímu a nulovému ekonomickému