kapitálu dávno všimli, že se po

nás na pracovním trhu chce něco

jiného, než jsme čekali. Mistři jejich oboru byli kdysi dávno zruční

řemeslníci, později intelektuální

géniové. Dnes jsou umělci tlačeni

do rolí kreativních podnikatelů

schopných se propagovat a prodávat. Optimalizovat se jako všichni

ostatní tak, aby zdravotní i sociální

pojištění zaplatili vždycky sami,

a se stabilním zaměstnáním nikdy

moc nepočítali.

JAKO EMMA SMETANA

Zvykli jsme si z toho dělat legraci.

Co jiného. Na lidi vyznávající kulturu neustálého sebezdokonalování

se vymýšlejí vtipy snadno. Už proto,

že výchova k individualismu stojí

na bájném přesvědčení o vlastní

výjimečnosti, známém z amerických filmů díky slovíčku „special“.

„Pokaždé když potkám někoho

o pět nebo víc let mladšího, než

jsem sama, je to většinou totální

zm*d!“ říká v ikonickém mileniálském seriálu Girls epizodní postava,

kterou hraje Natascha Lyonneová.

„Říkali vám rodiče, že jste výjimeční? To jste tomu věřili? Protože

nám i těm před námi to říkali taky.

Jenomže my byli dost chytří na to,

abychom si všimli, že jsme blbci,

a tak jsme se o to víc snažili, abychom z té debility vyrostli,“ shrnuje

rozdíl mezi mileniály a všemi předešlými generacemi. Přesto, že se

z kouzelného slova díky komediím,

jako jsou Girls, dávno stalo klišé,

neznamená to, že ve své „special“

mileniálové nedoufají. „Asi jsem

jiná. Ale podobně je jiný každý,

kdo žil chvíli mimo tuto zem,“ věří

zpěvačka a moderátorka Emma

Smetana, že k injekci zvláštnosti

přišla v zahraničí.

Od finančně zajištěných městských

mileniálů, jako je Smetana, známe

aktivní sebe-kurátorství asi nejvíc.

Hezký Instagram se pochopitelně

líp dělá lidem s tlustší peněženkou.

Systém, ve kterém jsme každý samostatnou podnikatelskou jednotkou poskytující ostatním své služby,

pracujeme pořád a propagujeme

se taky pořád, si nás ale podrobuje

všechny. Představa hipstra, co nemá

kvůli mizerné výplatě na latéčko,

může být zábavná. Jenže ti, co jsou

na žebříčku pod ním, v době, kdy

na nájem těžko shání pražský kreativec, zažívají existenční potíže jako

z francouzských sociálněkritických

dramat. A ta moc vtipná nebývají.

Mileniálové, ačkoliv si je nejčastěji

představujeme v New Yorku, Berlíně nebo Praze, bydlí i na malých

městech a vesnicích. Z Bruntálu

moc lifestylových instagramových

účtů nepochází. Se zvykem zaměstnavatelů očekávat optimalizované

zaměstnance a nabídkou pracovních míst, která nedávají smysl,

jsou ale bruntálští mileniálové

nepochybně obeznámeni.

KLAUSOVY SLIBY

Iritující je proto ochota, se kterou

na optimalizaci sebe sama přistupujeme, kurátorujeme vlastní značky

a zvykáme si na pozice chudých

izolovaných podnikatelských subjektů o jednom člověku. S malým

zpožděním tak pomáháme naplňovat porevoluční sliby Václava Klause, že všichni budeme podnikateli.

I Petersenová ve svém textu akcentuje konformitu, kterou mileniálům

vštípili rodiče, přesvědčení o tom,

že v novém světě nebude třeba se

proti něčemu bouřit. Hodnotou je

vynikat, nikoliv někam patřit. Dost

možná nám tak atrofuje schopnost se na něčem domluvit, pokud

komunikace není určená otázkou

„kolik to stojí?“.

Spíš než na změnu podmínek nás

všech, za kterou bychom museli

lobovat společně, promýšlíme

individuální strategie, jak vystoupit

z davu. I kdyby jen na Instagramu,

protože právě dobrá veřejná prezentace nám může pomoct sehnat

lepší práci, než máme. Odbory

nejsou cool, spolky jsme zvyklí

zakládat, maximálně když potřebujeme založit komunitní zahradu.

Přitom by se nám dnes komunitní

know-how hodilo třeba při obraně

proti zvyšujícím se nájmům.

„Když mi tohle všechno došlo,

ulevilo se mi,“ shrnuje Petersenová

svoje úvahy o vlastním sebekurátorování. Publicistce, která text napsala kvůli pociťovanému syndromu vyhoření, stačí k momentální

spokojenosti to, že si určila diagnózu, zjistila příčiny, a díky tomu

může být sama k sobě upřímnější.

Přijít si na to, že nemusím být den

ode dne lepší, zdravější, lépe oblečený a připravený víc pracovat, nejspíš opravdu pomůže. Ale ne moc.

Nemusíme být totiž lepší my sami,

ale podmínky, ve kterých žijeme.

Pokusit se je změnit je druh práce,

na kterou zvyklí nejsme.

TÁŇA

ZABLOUDILOVÁ

Publicistka, píše o popkultuře,

společnosti a tématech spojených

s rozvojem a designem měst.

83