kapitálu dávno všimli, že se po
nás na pracovním trhu chce něco
jiného, než jsme čekali. Mistři jejich oboru byli kdysi dávno zruční
řemeslníci, později intelektuální
géniové. Dnes jsou umělci tlačeni
do rolí kreativních podnikatelů
schopných se propagovat a prodávat. Optimalizovat se jako všichni
ostatní tak, aby zdravotní i sociální
pojištění zaplatili vždycky sami,
a se stabilním zaměstnáním nikdy
moc nepočítali.
JAKO EMMA SMETANA
Zvykli jsme si z toho dělat legraci.
Co jiného. Na lidi vyznávající kulturu neustálého sebezdokonalování
se vymýšlejí vtipy snadno. Už proto,
že výchova k individualismu stojí
na bájném přesvědčení o vlastní
výjimečnosti, známém z amerických filmů díky slovíčku „special“.
„Pokaždé když potkám někoho
o pět nebo víc let mladšího, než
jsem sama, je to většinou totální
zm*d!“ říká v ikonickém mileniálském seriálu Girls epizodní postava,
kterou hraje Natascha Lyonneová.
„Říkali vám rodiče, že jste výjimeční? To jste tomu věřili? Protože
nám i těm před námi to říkali taky.
Jenomže my byli dost chytří na to,
abychom si všimli, že jsme blbci,
a tak jsme se o to víc snažili, abychom z té debility vyrostli,“ shrnuje
rozdíl mezi mileniály a všemi předešlými generacemi. Přesto, že se
z kouzelného slova díky komediím,
jako jsou Girls, dávno stalo klišé,
neznamená to, že ve své „special“
mileniálové nedoufají. „Asi jsem
jiná. Ale podobně je jiný každý,
kdo žil chvíli mimo tuto zem,“ věří
zpěvačka a moderátorka Emma
Smetana, že k injekci zvláštnosti
přišla v zahraničí.
Od finančně zajištěných městských
mileniálů, jako je Smetana, známe
aktivní sebe-kurátorství asi nejvíc.
Hezký Instagram se pochopitelně
líp dělá lidem s tlustší peněženkou.
Systém, ve kterém jsme každý samostatnou podnikatelskou jednotkou poskytující ostatním své služby,
pracujeme pořád a propagujeme
se taky pořád, si nás ale podrobuje
všechny. Představa hipstra, co nemá
kvůli mizerné výplatě na latéčko,
může být zábavná. Jenže ti, co jsou
na žebříčku pod ním, v době, kdy
na nájem těžko shání pražský kreativec, zažívají existenční potíže jako
z francouzských sociálněkritických
dramat. A ta moc vtipná nebývají.
Mileniálové, ačkoliv si je nejčastěji
představujeme v New Yorku, Berlíně nebo Praze, bydlí i na malých
městech a vesnicích. Z Bruntálu
moc lifestylových instagramových
účtů nepochází. Se zvykem zaměstnavatelů očekávat optimalizované
zaměstnance a nabídkou pracovních míst, která nedávají smysl,
jsou ale bruntálští mileniálové
nepochybně obeznámeni.
KLAUSOVY SLIBY
Iritující je proto ochota, se kterou
na optimalizaci sebe sama přistupujeme, kurátorujeme vlastní značky
a zvykáme si na pozice chudých
izolovaných podnikatelských subjektů o jednom člověku. S malým
zpožděním tak pomáháme naplňovat porevoluční sliby Václava Klause, že všichni budeme podnikateli.
I Petersenová ve svém textu akcentuje konformitu, kterou mileniálům
vštípili rodiče, přesvědčení o tom,
že v novém světě nebude třeba se
proti něčemu bouřit. Hodnotou je
vynikat, nikoliv někam patřit. Dost
možná nám tak atrofuje schopnost se na něčem domluvit, pokud
komunikace není určená otázkou
„kolik to stojí?“.
Spíš než na změnu podmínek nás
všech, za kterou bychom museli
lobovat společně, promýšlíme
individuální strategie, jak vystoupit
z davu. I kdyby jen na Instagramu,
protože právě dobrá veřejná prezentace nám může pomoct sehnat
lepší práci, než máme. Odbory
nejsou cool, spolky jsme zvyklí
zakládat, maximálně když potřebujeme založit komunitní zahradu.
Přitom by se nám dnes komunitní
know-how hodilo třeba při obraně
proti zvyšujícím se nájmům.
„Když mi tohle všechno došlo,
ulevilo se mi,“ shrnuje Petersenová
svoje úvahy o vlastním sebekurátorování. Publicistce, která text napsala kvůli pociťovanému syndromu vyhoření, stačí k momentální
spokojenosti to, že si určila diagnózu, zjistila příčiny, a díky tomu
může být sama k sobě upřímnější.
Přijít si na to, že nemusím být den
ode dne lepší, zdravější, lépe oblečený a připravený víc pracovat, nejspíš opravdu pomůže. Ale ne moc.
Nemusíme být totiž lepší my sami,
ale podmínky, ve kterých žijeme.
Pokusit se je změnit je druh práce,
na kterou zvyklí nejsme.
TÁŇA
ZABLOUDILOVÁ
Publicistka, píše o popkultuře,
společnosti a tématech spojených
s rozvojem a designem měst.
83