O svůdnosti filmových robotek,
fembotek a gynoidek.
KAMIL FILA
Chápání technologií se ubírá po
mnohoznačných trajektoriích.
V něčem jsou neosobní, prázdné,
bezpohlavní a nelidské. Můžeme je
ale také chápat jako prodloužení lidských orgánů. Databáze slouží coby
rozšíření paměti mozku, pistole předčí jakékoli bojové umění, rentgenové
paprsky nám umožňují nahlížet pod
povrch. Zároveň ale máme sklony
technologie polidšťovat, uspořádávat mediální rozhraní podobně jako
svou domácnost, a tak máme třeba
v počítači na smazané soubory Koš.
Dlouho jsme se báli, že čím víc
techniky vstoupí do našich životů,
tím odlidštěnějšími se staneme.
Možná se to částečně děje, ale vedle
toho jsme začali polidšťovat nejmodernější vynálezy kybernetiky.
Majitelé iPhonů si povídají s velmi
milou Siri, která umí odpovědět
skoro na všechny otázky. Robotka
Sophie, která dokáže rozpoznávat
lidské obličeje a vést konverzaci na
předem stanovená témata, získala
předloni občanství v Saúdské Arábii
a stala se tak první umělou bytostí,
která má státní příslušnost. Rovněž
předloni uvedl na trh Matt McMullen
hyperrealistickou silikonovou sexuální pannu nazvanou Harmony,
která se umí smát, mrkat, vést konverzaci, pamatovat si vaše sexuální
preference, ale i třeba jména vašich
sourozenců. Stojí pouhých 15 tisíc
dolarů.
V Praze si zatím můžete zajít do
podniku Naughty Harbor, kde na vás
čekají tři nemluvící panny Rebecca,
Yasmine a Lucy, které jsou nikoli na
pohled, ale na dotek zvenčí i zevnitř
téměř nerozeznatelné od živých žen.
ŽNĚ ŽENBOTŮ
Možná vás až udiví, kolik umělých
žen sloužících k uspokojení pudů
najdeme v kinematografii. Určitě si
vzpomínáte aspoň na několik dílů
seriálů Zóna soumraku, Krajní meze
nebo Star Trek. Čím filmaře tolik fascinují? Proč chce tolik mužů umělé
ženy a proč je ve filmech i realitě tak
málo mužských sex robotů, kromě
výjimek jako gigolo ve Spielbergově
A. I. Umělé inteligenci?
Nejprve si ujasněme terminologii.
Robot je v zásadě bytost sestavená
z umělých součástek a zdaleka
nemusí připomínat člověka. Reálně
nepociťuje emoce, na podněty okolí
reaguje pouze racionálně a mechanicky. Android je také umělá bytost,
ale sestavená s cílem maximální
podobnosti člověku. Android ani
nemusí být vyroben, může být
narozen. Mívá trávicí a oběhovou
soustavu a může mít sexuální
orgány. Pociťovat může prakticky
vše, co člověk. Kyborg je pak bytost,
která má lidský základ vylepšený
umělými součástkami.
V dějinách fantastiky najdeme
řadu odchylek a kombinací. Ostatně Čapkovi roboti odpovídají spíš
definici androidů a Terminátor je
v základu stroj obohacený o povrchovou živou tkáň čili jakýsi
opačný kyborg. Ve sci-fi literatuře
a filmech pak pro ženské roboty nalezneme dřívější označení
fembot, což bylo třeba v Austinu
Powersovi přeloženo jako „ženbot“
(a ňaderné palné zbraně jako „dudomety“). Nejpoužívanější souhrnný název pro všechny robotky,
androidy a kyboržky či kyborgyně
je ale v současnosti gynoid.
Vyrábění žen ve smyslu jakýchsi
mužských odvozenin má kořeny
jak v Bibli, kde se z Adamova žebra
stává Eva, tak v antické mytologii,
kde v Iliadě ohnivý bůh Héfaistos
uková ženskou kovovou služebnici, případně v severské mytologii,
kde v Kalevale hrdina stvoří umělou
ženu. Asi nejznámějším případem
bude Pygmalion z Ovidiových
Proměn, který vyrobil tak krásnou
sochu ženy, až se do ní zamiloval;
bohyně Afrodíté se nad ním smilovala a proměnila ji ve skutečnou
ženu, s níž měl děti.
Mužská touha ženu nikoli pochopit
a přijmout v její jinakosti, ale raději
ji úplně přetvořit a učinit z ní poddajný objekt, má hluboké kořeny.
V něčem možná přirozené – nezamilováváme se do skutečného člověka, ale do své představy o něm.
Milovanou osobu vždycky zpočátku
fantazijně dotváříme, přidáváme
k ní nějaký doplněk, který není její
niternou součástí, ale pouze naší
berličkou, abychom vůbec dokázali
milovat. Platí to oboustranně, pro
lásku muže k ženě i naopak. Mnohdy se ale upínáme pouze na onen
85