O svůdnosti filmových robotek,

fembotek a gynoidek.

KAMIL FILA

Chápání technologií se ubírá po

mnohoznačných trajektoriích.

V něčem jsou neosobní, prázdné,

bezpohlavní a nelidské. Můžeme je

ale také chápat jako prodloužení lidských orgánů. Databáze slouží coby

rozšíření paměti mozku, pistole předčí jakékoli bojové umění, rentgenové

paprsky nám umožňují nahlížet pod

povrch. Zároveň ale máme sklony

technologie polidšťovat, uspořádávat mediální rozhraní podobně jako

svou domácnost, a tak máme třeba

v počítači na smazané soubory Koš.

Dlouho jsme se báli, že čím víc

techniky vstoupí do našich životů,

tím odlidštěnějšími se staneme.

Možná se to částečně děje, ale vedle

toho jsme začali polidšťovat nejmodernější vynálezy kybernetiky.

Majitelé iPhonů si povídají s velmi

milou Siri, která umí odpovědět

skoro na všechny otázky. Robotka

Sophie, která dokáže rozpoznávat

lidské obličeje a vést konverzaci na

předem stanovená témata, získala

předloni občanství v Saúdské Arábii

a stala se tak první umělou bytostí,

která má státní příslušnost. Rovněž

předloni uvedl na trh Matt McMullen

hyperrealistickou silikonovou sexuální pannu nazvanou Harmony,

která se umí smát, mrkat, vést konverzaci, pamatovat si vaše sexuální

preference, ale i třeba jména vašich

sourozenců. Stojí pouhých 15 tisíc

dolarů.

V Praze si zatím můžete zajít do

podniku Naughty Harbor, kde na vás

čekají tři nemluvící panny Rebecca,

Yasmine a Lucy, které jsou nikoli na

pohled, ale na dotek zvenčí i zevnitř

téměř nerozeznatelné od živých žen.

ŽNĚ ŽENBOTŮ

Možná vás až udiví, kolik umělých

žen sloužících k uspokojení pudů

najdeme v kinematografii. Určitě si

vzpomínáte aspoň na několik dílů

seriálů Zóna soumraku, Krajní meze

nebo Star Trek. Čím filmaře tolik fascinují? Proč chce tolik mužů umělé

ženy a proč je ve filmech i realitě tak

málo mužských sex robotů, kromě

výjimek jako gigolo ve Spielbergově

A. I. Umělé inteligenci?

Nejprve si ujasněme terminologii.

Robot je v zásadě bytost sestavená

z umělých součástek a zdaleka

nemusí připomínat člověka. Reálně

nepociťuje emoce, na podněty okolí

reaguje pouze racionálně a mechanicky. Android je také umělá bytost,

ale sestavená s cílem maximální

podobnosti člověku. Android ani

nemusí být vyroben, může být

narozen. Mívá trávicí a oběhovou

soustavu a může mít sexuální

orgány. Pociťovat může prakticky

vše, co člověk. Kyborg je pak bytost,

která má lidský základ vylepšený

umělými součástkami.

V dějinách fantastiky najdeme

řadu odchylek a kombinací. Ostatně Čapkovi roboti odpovídají spíš

definici androidů a Terminátor je

v základu stroj obohacený o povrchovou živou tkáň čili jakýsi

opačný kyborg. Ve sci-fi literatuře

a filmech pak pro ženské roboty nalezneme dřívější označení

fembot, což bylo třeba v Austinu

Powersovi přeloženo jako „ženbot“

(a ňaderné palné zbraně jako „dudomety“). Nejpoužívanější souhrnný název pro všechny robotky,

androidy a kyboržky či kyborgyně

je ale v současnosti gynoid.

Vyrábění žen ve smyslu jakýchsi

mužských odvozenin má kořeny

jak v Bibli, kde se z Adamova žebra

stává Eva, tak v antické mytologii,

kde v Iliadě ohnivý bůh Héfaistos

uková ženskou kovovou služebnici, případně v severské mytologii,

kde v Kalevale hrdina stvoří umělou

ženu. Asi nejznámějším případem

bude Pygmalion z Ovidiových

Proměn, který vyrobil tak krásnou

sochu ženy, až se do ní zamiloval;

bohyně Afrodíté se nad ním smilovala a proměnila ji ve skutečnou

ženu, s níž měl děti.

Mužská touha ženu nikoli pochopit

a přijmout v její jinakosti, ale raději

ji úplně přetvořit a učinit z ní poddajný objekt, má hluboké kořeny.

V něčem možná přirozené – nezamilováváme se do skutečného člověka, ale do své představy o něm.

Milovanou osobu vždycky zpočátku

fantazijně dotváříme, přidáváme

k ní nějaký doplněk, který není její

niternou součástí, ale pouze naší

berličkou, abychom vůbec dokázali

milovat. Platí to oboustranně, pro

lásku muže k ženě i naopak. Mnohdy se ale upínáme pouze na onen

85