BIO  @kamfila

doplněk nebo část osoby a učiníme

z ní fetiš. Fetišismus pak není láskou, ale ničitelem lásky.

ZLOBÍ. ŠROUBOVÁK!

Neschopnost přesunout se z prvotní

fáze okouzlení k hlubšímu vztahu

zpracovává mnoho filmařů.

Klasickým dílem je Vertigo (1958)

od Alfreda Hitchcocka, v němž

detektiv udělá z dívky kopii jiné

dívky, do níž se zamiloval prvně

a viděl ji zemřít. I když se to zdá

být daleko od gynoidek, motiv

je podobný. Mnoho mužů není

schopno snést reálné ženy, neumějí

s nimi jednat jako s rovnými, a tak

je musejí ponížit, přetvořit a něco

v nich umrtvit. Namísto práce na

sobě samotných a namísto společenských změn, které vedou k lepší

komunikaci a soužití, hledáme

řešení v technologii.

Zároveň je v onom motivu „a Bůh

stvořil ženu“ něco velmi prométheovského: potřeba člověka

zavrhnout boha a stát se jím. Nejde

možná ani tak o problém mužské

nadvlády, jako spíš lidské pýchy.

Odsud pak pochází téma šílených

vědců, kteří chtějí stvořit nový

život, ať už je to ve slavné němé

Metropolis (1927), v již zvukové

Frankensteinově nevěstě (1935), v komediální The Perfect Woman (1949),

případně sitcomu My Living Doll ze

šedesátých let. Už samotné názvy

napovídají, oč jde: gynoidka musí

být perfektní poddajná panenka,

nevěsta, sexuální objekt, a pokud

má příliš mnoho citů, je to buď

tragédie, nebo fraška.

Když domyslíme motiv do krajností, začneme si spolu se současnými

filozofy zabývajícími se etikou

86

klást otázky, jak přistupovat třeba

k tomu, když si někdo vytvoří kopii

své bývalé přítelkyně, aby ji mohl

denně znásilňovat a bít. Komu

přesně ubližuje? Mají mít práva

i roboti? Může se žena cítit znásilněna i v případě, že sama nebyla

penetrována a zbita?

Násilí nemusí být vždy fyzické, může být i psychologické či

symbolické a strukturální – co

je komu dovoleno dělat a jakou

roli má hrát. Výživný je v tomto

ohledu román Iry Levina Stepfordské paničky ze sedmdesátých

let. V původní knize není jasné,

proč jsou hospodyňky z předměstí

tak upravené, pasivní a úslužné.

Hlavní hrdina se pouze domnívá,

že jde o ženy přeoperované nebo

vyměněné za gynoidky, konec

zůstává otevřený a nedozvíme se,

proč se hrdinka proměnila ve stejně podmaněnou bytost. Mnohem

víc než o pouhý sex tu jde o moc,

mnohem víc než o technologii jde

o ideologii.

Filmová adaptace z roku 1975 už

onu paranoidní hypotézu potvrzuje

důrazněji, gynoidky jsou zároveň

ještě o něco víc i zajíčci z Playboye.

V televizní verzi z roku 1980

se paničkám „pouze“ vymývají

mozky psychologickou procedurou a musejí brát prášky, které

je udržují v hypnóze. V dalším

televizním pokračování jsou muži

i ženy ve Stepfordu vyměněni za

„drony“ a původní lidé jsou zabiti.

V ironicky obrácené verzi z roku

1996 naopak brainwashingem

projdou muži. A ve spíše komediální adaptaci s Nicole Kidmanovou z roku 2004 nejsou manželky

zabíjeny a nahrazovány robotkami,

ale pouze kyborgicky upraveny tak,

aby poslouchaly.

VRAŽDA STISKEM VAGINY

Metafora pokřivených partnerských

vztahů, kdy jedni se rozhodnou,

že chování druhých lze jednoduše naprogramovat, stojí v základu

mnoha děl s gynoidními bytostmi.

Jeden z důvodů, proč tyto postavy

vídáme v podřízených pozicích,

může plynout i z toho, že ženy

svou tělesností vyvolávají v mužích

nejenom touhu, ale i strach. Známý

freudovský symbol „zubaté vaginy“, která může muži ukousnout

penis, je součástí běžných úzkostných fantazií v duchu „nevíme, co

se uvnitř žen skrývá“. Strach ze

selhání a toho, že budu pohlcen,

pozřen a sežvýkán, se neorientuje

jen na samotný sexuální akt, ale

i celé soužití.

Asi nejlegračnější a nejdoslovnější

použití motivu nalezneme v indonéském akčním filmu Lady Terminator (1989), o neukojitelné mořské

bohyni vraždící muže stiskem své

vaginy. Gynoidky jsou příliš mocné,

představují nebezpečí „přílišné

emancipace“, a proto je třeba je

likvidovat, jako třeba v akční sci-fi

Eve of Destruction (1991), kde titulní

androidka ukrývá ve svém těle

jadernou bombu. Případů nesexualizovaných gynoidek, které nepředstavují žádné nebezpečí pro muže

a lidstvo obecně, je velmi málo,

například Annalee (ztělesněná Winonou Ryderovou) ve čtvrtém dílu

Vetřelce.

Najít alternativní příklady moc

nejde, probíráme se spíš hlušinou

klišé. Někdy se je tvůrci pokoušejí

reflektovat a ukazovat jeho zhoubnost, jako třeba Andrew Niccol ve

snímku S1m0ne (2002). Neúspěšný

režisér uměleckých filmů v podání

Al Pacina vyrobí virtuální hvězdu,