BIO @kamfila
doplněk nebo část osoby a učiníme
z ní fetiš. Fetišismus pak není láskou, ale ničitelem lásky.
ZLOBÍ. ŠROUBOVÁK!
Neschopnost přesunout se z prvotní
fáze okouzlení k hlubšímu vztahu
zpracovává mnoho filmařů.
Klasickým dílem je Vertigo (1958)
od Alfreda Hitchcocka, v němž
detektiv udělá z dívky kopii jiné
dívky, do níž se zamiloval prvně
a viděl ji zemřít. I když se to zdá
být daleko od gynoidek, motiv
je podobný. Mnoho mužů není
schopno snést reálné ženy, neumějí
s nimi jednat jako s rovnými, a tak
je musejí ponížit, přetvořit a něco
v nich umrtvit. Namísto práce na
sobě samotných a namísto společenských změn, které vedou k lepší
komunikaci a soužití, hledáme
řešení v technologii.
Zároveň je v onom motivu „a Bůh
stvořil ženu“ něco velmi prométheovského: potřeba člověka
zavrhnout boha a stát se jím. Nejde
možná ani tak o problém mužské
nadvlády, jako spíš lidské pýchy.
Odsud pak pochází téma šílených
vědců, kteří chtějí stvořit nový
život, ať už je to ve slavné němé
Metropolis (1927), v již zvukové
Frankensteinově nevěstě (1935), v komediální The Perfect Woman (1949),
případně sitcomu My Living Doll ze
šedesátých let. Už samotné názvy
napovídají, oč jde: gynoidka musí
být perfektní poddajná panenka,
nevěsta, sexuální objekt, a pokud
má příliš mnoho citů, je to buď
tragédie, nebo fraška.
Když domyslíme motiv do krajností, začneme si spolu se současnými
filozofy zabývajícími se etikou
86
klást otázky, jak přistupovat třeba
k tomu, když si někdo vytvoří kopii
své bývalé přítelkyně, aby ji mohl
denně znásilňovat a bít. Komu
přesně ubližuje? Mají mít práva
i roboti? Může se žena cítit znásilněna i v případě, že sama nebyla
penetrována a zbita?
Násilí nemusí být vždy fyzické, může být i psychologické či
symbolické a strukturální – co
je komu dovoleno dělat a jakou
roli má hrát. Výživný je v tomto
ohledu román Iry Levina Stepfordské paničky ze sedmdesátých
let. V původní knize není jasné,
proč jsou hospodyňky z předměstí
tak upravené, pasivní a úslužné.
Hlavní hrdina se pouze domnívá,
že jde o ženy přeoperované nebo
vyměněné za gynoidky, konec
zůstává otevřený a nedozvíme se,
proč se hrdinka proměnila ve stejně podmaněnou bytost. Mnohem
víc než o pouhý sex tu jde o moc,
mnohem víc než o technologii jde
o ideologii.
Filmová adaptace z roku 1975 už
onu paranoidní hypotézu potvrzuje
důrazněji, gynoidky jsou zároveň
ještě o něco víc i zajíčci z Playboye.
V televizní verzi z roku 1980
se paničkám „pouze“ vymývají
mozky psychologickou procedurou a musejí brát prášky, které
je udržují v hypnóze. V dalším
televizním pokračování jsou muži
i ženy ve Stepfordu vyměněni za
„drony“ a původní lidé jsou zabiti.
V ironicky obrácené verzi z roku
1996 naopak brainwashingem
projdou muži. A ve spíše komediální adaptaci s Nicole Kidmanovou z roku 2004 nejsou manželky
zabíjeny a nahrazovány robotkami,
ale pouze kyborgicky upraveny tak,
aby poslouchaly.
VRAŽDA STISKEM VAGINY
Metafora pokřivených partnerských
vztahů, kdy jedni se rozhodnou,
že chování druhých lze jednoduše naprogramovat, stojí v základu
mnoha děl s gynoidními bytostmi.
Jeden z důvodů, proč tyto postavy
vídáme v podřízených pozicích,
může plynout i z toho, že ženy
svou tělesností vyvolávají v mužích
nejenom touhu, ale i strach. Známý
freudovský symbol „zubaté vaginy“, která může muži ukousnout
penis, je součástí běžných úzkostných fantazií v duchu „nevíme, co
se uvnitř žen skrývá“. Strach ze
selhání a toho, že budu pohlcen,
pozřen a sežvýkán, se neorientuje
jen na samotný sexuální akt, ale
i celé soužití.
Asi nejlegračnější a nejdoslovnější
použití motivu nalezneme v indonéském akčním filmu Lady Terminator (1989), o neukojitelné mořské
bohyni vraždící muže stiskem své
vaginy. Gynoidky jsou příliš mocné,
představují nebezpečí „přílišné
emancipace“, a proto je třeba je
likvidovat, jako třeba v akční sci-fi
Eve of Destruction (1991), kde titulní
androidka ukrývá ve svém těle
jadernou bombu. Případů nesexualizovaných gynoidek, které nepředstavují žádné nebezpečí pro muže
a lidstvo obecně, je velmi málo,
například Annalee (ztělesněná Winonou Ryderovou) ve čtvrtém dílu
Vetřelce.
Najít alternativní příklady moc
nejde, probíráme se spíš hlušinou
klišé. Někdy se je tvůrci pokoušejí
reflektovat a ukazovat jeho zhoubnost, jako třeba Andrew Niccol ve
snímku S1m0ne (2002). Neúspěšný
režisér uměleckých filmů v podání
Al Pacina vyrobí virtuální hvězdu,