ku cestopisů. Za jeho neobvyklou

zcestovalost zčásti mohl světoběžný

život jeho prvních zaměstnavatelů – byl vychovatelem v knížecí

rodině Schaumburg-Lippe. Knižně

vydal skici nejen z Evropy a severní

Afriky, ale také ze Spojených států

a Kanady.

VEĎ MĚ DÁL

Roku 1915 se čtyřiapadesátiletý Guth

stal předsedou Klubu českých turistů.

A právě tenhle bohulibý spolek

vyznačil úhel, jakým tlustospis číst.

Dílo, které měl Klub před sto roky

slibně rozpracované, se pozoruhodně

rozvinulo a žije.

Dlužno podotknout, že asi už nikdy

se Klubu českých turistů nepodařilo

něco tak bombastického, jako když

se s trochou peněz, které vydělal jeho

stánek na Jubilejní výstavě v roce

1891, pustil do budování zmenšeniny Eiffelovy věže na Petříně, jakož

i lanové dráhy k ní, a když na to pak

v krátkém čase dokázal sehnat mnohem a mnohem víc peněz a stavbu

dokončit.

To, co se ale podařilo, co přežilo,

je na první pohled skromnější. Na

druhý mnohem víc ohromující. Letos

v květnu uplynulo sto třicet roků od

vyznačení první turistické trasy naší

unikátně husté a po celém území

jednotné sítě.

S tímto na mysli se dobře čtou pasáže

věnované vztahu obcí a krajů k turistice. „Více než na podpoře finanční

záleží nám na probudilém zájmu obce

pro turistiku, na vlídném pochopení

turistických snah a pak teprve na její

hmotné součinnosti.“ Je v tom jistá

hrdost, když mává rukou nad „hubenou subvencí“, kterou obec dává

„domnívajíc se při tom, že vykonala

bůh ví jaký kulturní čin aneb aspoň

dobrý skutek, tak asi, jako když dáváme žebrákovi almužnu“.

Jestliže jinak je Turistika knížkou ze

světa a o světě, který už dávno není,

tohle funguje dodneška: to podstatné odvedou nadšenci. Moc na tom

nezmění ani všechny ty koncepce

regionální turistiky a dotace na její

rozvoj. Nakonec to stejně je všechno

na trasaři s plechovkou na zádech

a jeho druhu se štětcem v ruce.

SISYFOS V HOTELU

Jsou i jiné důvody, proč může být

procházka Guthovou Turistikou zábavná. Pan předseda totiž byl skvělý

organizátor, pilný psavec, ideolog

a teoretik – ale klasické pěší turistice

moc nedal. Pěší turistiku v přírodě

vysloveně opěvuje a idealizuje –

a stejně pak sklouzne do toho, co mu

je bližší a v čem je silnější. Tedy do

hotelu.

Nebuďme ale k dr. Guthovi přísní.

Ačkoli se někdy nechá unést k moralizování, ačkoli dokáže poučovat

i mírně nesnesitelně, vyvažuje to

poměrně často žertem nebo ironickým šlehem s lahodně anglicky

suchou příchutí.

A pak je tu ještě neopominutelná

kvalita pro poutníka se sklony k jazykovému botanizování. Guthova čeština je vybroušená a jeho styl zdobí

nejeden květ, jehož krása je umocněna exotickou vzdáleností stovky let.

Můžeš otevřít na jakékoli stránce a do

pár minut máš do herbáře skvostný

úlovek. Pro potěchu p. t. publika

vyberu pár. Pro víc pak odkazuji na

veřejnou knihovnu (protože v antikvariátě se svazek neshání snadno)

nebo na šestnáct roků staré zkrácené

vydání v Basetu.

KVĚTY Z CEST

„Kdo cestuješ pěšky a sám, buď obzvláště vybíravý ve volbě společníka,

který se k tobě cestou přidruží. Není

sice dnes nebezpečí takového, jako

bývalo ve středověku, ale opatrnost

ve tvaru silné sukovice bývá někdy

matkou moudrosti.“

„Podrob se mravům každé země, jež

neshledávej ani divnými, ani směšnými nebo divokými, vyjma mravy

Kanibalů.“

„Při výletech a túrách společenských

neberte sebou nevychovaných dětí;

zřídka bývá s nimi potěšení.“

„Mořskou nemoc odbývej pokud

možno tiše a nepozorovaně.“

„Vyhazujeme-li cokoli oknem, čiňme

tak s náležitou opatrností a jen v širém poli; nikoli však prázdné lahve

a těžké předměty.“

„Cestovati pro zábavu, která záleží

najmě v rozkoši z pobytu v přírodě vůbec a pak ve vyhledávání

méně známých a krajinářsky i jinak

vynikajících končin, neméně také

pro osvěžení tělesné i duševní, – toť

turistika.“

Jiří Guth: Turistika. Turistický

katechismus. Hejda & Tuček

1917. 329 stran.

31