BEZ

OBALU

MICHAL KAŠPÁREK

FOTO: RADEK MIČA

Lepší než třídit odpad je nevytvářet ho, říká

cirkulární ekonomka Jana Soukopová.

Všimněte si, kolik konverzací se

motá kolem odpadků – a nejenom

při setkání u popelnic: Tašku na to

chcete? – Chtěli jsme používat látkový

pleny, ale víš jak. – Přece to nevyhodíme. – Kam se to správně vyhazuje?

Zároveň je v podobných větách

často cítit nejistota: asi jako kdybychom si u povídání o počasí nebyli

úplně jistí, proč prší právě z mraků.

Zakladatelky a ředitelky Institutu

pro udržitelnost a cirkularitu Jany

Soukopové jsem se proto ptal na

smysl poplatků za popelnice nebo

na to, proč za nás odpad netřídí až

na dotřiďovací lince.

ku. Na tu jsem šla i já. Zároveň

mě ale přesvědčil tatínkův velký

přítel, docent Miloslav Mikulík

z ekonomicko-správní fakulty, ať

se přihlásím i tam. Vystudovala

jsem tedy oboje a zjistila, že čistě

matematiku úplně dělat nechci. Na

doktorát jsem se proto přihlásila na

ekonomii. Můj tatínek tehdy zrovna spolupracoval s ministerstvem

životního prostředí a vytvářel první informační systémy odpadového

hospodářství. To mě ze všech témat

souvisejících s ekonomií a životním

prostředím nakonec zaujalo nejvíc.

Ekonomie životního prostředí

je jinak extrémně široká oblast:

zkoumá biodiverzitu, půdu, vodu,

ovzduší – a to vše má ekonomický

rozměr.

A jaká je odpověď?

Měly by být spojenci. Ale přece jen

jdou i proti sobě: spotřeba a růst

proti životnímu prostředí.

Kam až se podle vás dá růst?

Spousta dětí sní o tom, že z nich

budou popeláři. Asi žádné o tom,

že bude vědecky zkoumat ekonomický rozměr odpadů. Jak jste se

k tomu dostala?

Co vlastně v ekonomice nesouvisí

se životním prostředím, že?

Na to vám neodpovím. Jde o to,

abychom rostli udržitelně a o ekologických dopadech růstu přemýšleli.

Růst souvisí s životní úrovní a pak

je tu ještě kvalita života. A její růst

se nemusí rovnat růstu spotřeby.

Jenže koncepce jako udržitelný

nerůst jsou pro současnou společnost zatím neuchopitelné. Jsme

zvyklí na svoje standardy. Řekněte

najednou těm, kteří ještě nevyrostli,

třeba africkým ekonomikám: Právě

jsme to zastavili, nebudeme dál růst

– a vy zůstaňte na životní úrovni,

kterou máte.

Je to všechno ovlivněné mou rodinou: tatínek byl profesor informatiky a matematiky, maminka taky

učila na vysoké škole matemati-

Prostředí nás ovlivňuje absolutně

všude. Jedna z mých přednášek má

dokonce název Ekonomie a ekologie – nepřátelé, nebo spojenci?

Je to problém i mezigeneračně.

Když se máme líp, než se měli

naši rodiče, jak můžeme chtít

nerůst po další generaci?

47