MUČENÍ NESTAČÍ
V podobném duchu jako Bolsonaro se vyslovila i řada členů jeho
kabinetu a nejbližších spolupracovníků, od ministra zahraničí Ernesta
Araúja, který převrat paradoxně
označil za „hnutí nutné k tomu,
aby se z Brazílie nestala diktatura“,
až po prezidentova syna a federálního poslance Eduarda. Ten na
sociálních sítích datum Goulartova
svržení prohlásil za „den, kdy byla
Brazílie osvobozena,“ a armádě za
to poděkoval.
Jair Bolsonaro se svým obdivem
k období vojenské diktatury netajil
ani před volbami a ostatně už od samého počátku svého angažmá v politice. Za tu dobu stihl mimo jiné
politovat, že vojáci opozičníky příliš
často mučili a málo vraždili. A taky
věnovat svůj hlas pro úspěšný
impeachment bývalé prezidentky
Dilmy Rousseffové jednomu z nejnechvalněji proslulých mučitelů,
plukovníkovi Carlosi Ustrovi.
Stejně vehementně jako brazilskou
vojenskou juntu Bolsonaro obhajuje i další, zpravidla ještě krutější
diktátory v regionu. Naposledy
se pochvalně vyjádřil o Alfredu
Stroessnerovi, který vládl mezi lety
1954 a 1989 tvrdou rukou v sousední Paraguayi, a samozřejmě
o chilském Pinochetovi, který měl
podle něj „zabít víc lidí“.
NEJEN PROVOKACE
Komentáře tohoto druhu je zapotřebí chápat ve víc rovinách. Za
prvé, nový brazilský prezident založil celou svou politickou kariéru na
cílených provokacích. Bolsonaro
býval dlouhých dvacet let zcela
okrajovým poslancem bez stabilní
stranické základny, jemuž patřičnou mediální pozornost zajišťovala
jen další a další vyostřená prohlášení. Podobným stylem pokračuje
i v prezidentském úřadě a oddělit
Bolsonara-státníka od Bolsonara-klauna je v podstatě nemožné.
Druhá rovina je závažnější a vypovídá o jisté části brazilské společnosti, která se k období diktatury
obrací s nostalgií. V minulosti to
platilo zejména o vojácích, k nimž
Bolsonaro kdysi příslušel a jimiž
se obklopil i ve svém kabinetu.
V armádních kruzích se nosí nejen
představa, že vojáci zachránili zemi
před komunistickou hrozbou, ale
především že v ní během následujících dvaceti let zavedli řád a pořádek, zatímco demokracie ji znovu
uvrhla do chaosu.
Tato interpretace minulosti, pomíjející střety s guerillovými bojovníky nebo milionové demonstrace
a krvavé represe proti nim, získala
v posledních letech nové příznivce.
A to i přispěním nesnesitelné míry
násilí a obecným pocitem rozkladu
po odhalení série korupčních skandálů, které zdiskreditovaly tradiční
politickou scénu. V kontrastu s desítkami zatčených politiků a takřka
každodenní realitou přepadání
namaloval generály obklopený
Bolsonaro Brazilcům obraz diktatury jako období, kdy bylo možné
se v noci bezpečně procházet po
ulici a místo zlodějů zemi vládli
vznešenými ideály se řídící muži ve
zbrani.
MLČÍCÍ VĚTŠINA
Takovému výkladu historie pomáhá
skutečnost, že přechod od vojenského k demokratickému režimu
v Brazílii provázela absolutní am-
nestie pro všechny zločiny diktatury a na rozdíl třeba od sousední
Argentiny a ostatně i od Chile
nikdy nedošlo ani k politickému,
natožpak společenskému konsenzu
na jejím odsouzení.
O období diktatury se dlouho raději
nahlas nemluvilo a na extrémních
pólech zatím přetrvávalo studenoválečné vidění světa, kdy na jedné
straně pravice neustále žije ve
strachu z „komunistické hrozby“,
reprezentované dnes hlavně Venezuelou, a levice na straně druhé bije
na poplach před „fašismem“ a podléhá neblahé tendenci venezuelský
či kubánský režim obhajovat.
Nutno dodat, že ani loňské vítězství
obdivovatele diktatury Bolsonara
a letošní akce jeho vlády neznamenají, že by toto vidění brazilské minulosti sdílela nadpoloviční většina
obyvatel. Průzkum nejrespektovanější výzkumné společnosti Datafolha ze začátku dubna ukázal, že
„oslavovat“ výročí převratu z roku
1964 si přeje 36 procent odpovídajících Brazilců, naopak 57 procent ho
žádá odsoudit.
Bolsonaro se nestal prezidentem
díky svým názorům na vojenský
režim, ale spíše jim navzdory.
Otázkou je, jestli se mu v nejvyšší
funkci podaří obraz diktatury ve
společnosti zvrátit. Jeho vláda se
o to přinejmenším bude snažit, jak
dokazují třeba i plány ministra školství Ricarda Véleze Rodrígueze, který touží přepsat kapitoly o období
mezi lety 1964 a 1985 v učebnicích
dějepisu.
Autor je spisovatel a publicista, zaměřuje
se na Latinskou Ameriku.
53