MUČENÍ NESTAČÍ

V podobném duchu jako Bolsonaro se vyslovila i řada členů jeho

kabinetu a nejbližších spolupracovníků, od ministra zahraničí Ernesta

Araúja, který převrat paradoxně

označil za „hnutí nutné k tomu,

aby se z Brazílie nestala diktatura“,

až po prezidentova syna a federálního poslance Eduarda. Ten na

sociálních sítích datum Goulartova

svržení prohlásil za „den, kdy byla

Brazílie osvobozena,“ a armádě za

to poděkoval.

Jair Bolsonaro se svým obdivem

k období vojenské diktatury netajil

ani před volbami a ostatně už od samého počátku svého angažmá v politice. Za tu dobu stihl mimo jiné

politovat, že vojáci opozičníky příliš

často mučili a málo vraždili. A taky

věnovat svůj hlas pro úspěšný

impeachment bývalé prezidentky

Dilmy Rousseffové jednomu z nejnechvalněji proslulých mučitelů,

plukovníkovi Carlosi Ustrovi.

Stejně vehementně jako brazilskou

vojenskou juntu Bolsonaro obhajuje i další, zpravidla ještě krutější

diktátory v regionu. Naposledy

se pochvalně vyjádřil o Alfredu

Stroessnerovi, který vládl mezi lety

1954 a 1989 tvrdou rukou v sousední Paraguayi, a samozřejmě

o chilském Pinochetovi, který měl

podle něj „zabít víc lidí“.

NEJEN PROVOKACE

Komentáře tohoto druhu je zapotřebí chápat ve víc rovinách. Za

prvé, nový brazilský prezident založil celou svou politickou kariéru na

cílených provokacích. Bolsonaro

býval dlouhých dvacet let zcela

okrajovým poslancem bez stabilní

stranické základny, jemuž patřičnou mediální pozornost zajišťovala

jen další a další vyostřená prohlášení. Podobným stylem pokračuje

i v prezidentském úřadě a oddělit

Bolsonara-státníka od Bolsonara-klauna je v podstatě nemožné.

Druhá rovina je závažnější a vypovídá o jisté části brazilské společnosti, která se k období diktatury

obrací s nostalgií. V minulosti to

platilo zejména o vojácích, k nimž

Bolsonaro kdysi příslušel a jimiž

se obklopil i ve svém kabinetu.

V armádních kruzích se nosí nejen

představa, že vojáci zachránili zemi

před komunistickou hrozbou, ale

především že v ní během následujících dvaceti let zavedli řád a pořádek, zatímco demokracie ji znovu

uvrhla do chaosu.

Tato interpretace minulosti, pomíjející střety s guerillovými bojovníky nebo milionové demonstrace

a krvavé represe proti nim, získala

v posledních letech nové příznivce.

A to i přispěním nesnesitelné míry

násilí a obecným pocitem rozkladu

po odhalení série korupčních skandálů, které zdiskreditovaly tradiční

politickou scénu. V kontrastu s desítkami zatčených politiků a takřka

každodenní realitou přepadání

namaloval generály obklopený

Bolsonaro Brazilcům obraz diktatury jako období, kdy bylo možné

se v noci bezpečně procházet po

ulici a místo zlodějů zemi vládli

vznešenými ideály se řídící muži ve

zbrani.

MLČÍCÍ VĚTŠINA

Takovému výkladu historie pomáhá

skutečnost, že přechod od vojenského k demokratickému režimu

v Brazílii provázela absolutní am-

nestie pro všechny zločiny diktatury a na rozdíl třeba od sousední

Argentiny a ostatně i od Chile

nikdy nedošlo ani k politickému,

natožpak společenskému konsenzu

na jejím odsouzení.

O období diktatury se dlouho raději

nahlas nemluvilo a na extrémních

pólech zatím přetrvávalo studenoválečné vidění světa, kdy na jedné

straně pravice neustále žije ve

strachu z „komunistické hrozby“,

reprezentované dnes hlavně Venezuelou, a levice na straně druhé bije

na poplach před „fašismem“ a podléhá neblahé tendenci venezuelský

či kubánský režim obhajovat.

Nutno dodat, že ani loňské vítězství

obdivovatele diktatury Bolsonara

a letošní akce jeho vlády neznamenají, že by toto vidění brazilské minulosti sdílela nadpoloviční většina

obyvatel. Průzkum nejrespektovanější výzkumné společnosti Datafolha ze začátku dubna ukázal, že

„oslavovat“ výročí převratu z roku

1964 si přeje 36 procent odpovídajících Brazilců, naopak 57 procent ho

žádá odsoudit.

Bolsonaro se nestal prezidentem

díky svým názorům na vojenský

režim, ale spíše jim navzdory.

Otázkou je, jestli se mu v nejvyšší

funkci podaří obraz diktatury ve

společnosti zvrátit. Jeho vláda se

o to přinejmenším bude snažit, jak

dokazují třeba i plány ministra školství Ricarda Véleze Rodrígueze, který touží přepsat kapitoly o období

mezi lety 1964 a 1985 v učebnicích

dějepisu.

Autor je spisovatel a publicista, zaměřuje

se na Latinskou Ameriku.

53