V roce 2017 se Emmanuel Macron
stal pro mnohé spasitelem Francie.
Po nevýrazném, málo energickém a nepopulárním prezidentovi Françoisi Hollandovi působil
s převahou zvolený Macron jako
nová hvězda. Politik, který Francii
dostane z dlouhodobého skrytu za
dynamickým Německem opět do
popředí.
Po úspěchu v prezidentských volbách následovalo rozhodné vítězství
Macronovy nové strany En Marche!
(Vpřed!), která ve francouzském
národním shromáždění získala přes
šedesát procent křesel a dala Macronovi pohodlnou většinu k prosazování ohlášených reforem.
Kromě až federalizační evropské
agendy měl Macron jako každý
progresivní evropský politik
v dnešní Evropě připravený také
výrazný ekologický program. Ten
navenek působil jako pokus o dohnání odvážné německé energetické tranzice – Energiewende. V reálu
šlo spíš o program „tranzice v mezích zákona“, založené na inovacích a opatrné redukci používání
fosilních paliv.
Z Macronovy sebeprezentace se
zdálo, že se Francie ze dne na den
stala po dlouhé době opět výrazným evropským hráčem, s vyřešenými vnitřními problémy a orientací na svou vůdčí úlohu ve světě.
výdajích a lákání mezinárodních
investorů skrze posilování zaměstnavatelů na úkor zaměstnanců.
Macron ostatně už v roce 2015
v rozhovoru pro Le Monde řekl,
DO ZBRANĚ
Je příznačné, že wikipedické heslo „francouzská revoluce“ funguje
jako rozcestník, a to po hned devíti společenských zvratech v posledních 230 letech – v průměru
to vychází na jednu revoluci na
generaci. Někteří Francouzi jich
za život stihli i šest.
Ta nejslavnější smetla v roce 1789
absolutistickou monarchii a dala
vzniknout republice s řadou občanských svobod a sociálních
práv. Krvavé jakobínské čistky
domnělých i skutečných nepřátel nového uspořádání, započaté
roku 1793, vedly už po několika
měsících ke kontrarevoluci a experiment definitivně skončil roku
1799 Napoleonovým pučem.
V květnu 1968 paralyzovala Francii dvoutýdenní generální stávka.
Revolučním vůdcům se sice nepodařilo svrhnout konzervativní
vládu Charlese de Gaulla, události
ale zformovaly kulturu a politické
myšlení dodnes vlivné generace
„osmašedesátníků“. (V Česku se
lidem s podobnými názory nejčastěji říká nová levice.)
Poslední velké protesty před těmi
současnými zažila Francie na podzim roku 2005. Účtem za vzpouru
převážně mladých lidí převážně
přistěhovaleckého původu bylo
přes osm tisíc zapálených aut.
NEDĚLÁM TO PRO SEBE
Francie se při nástupu Macrona
zároveň ještě zotavovala z dekády
ekonomické stagnace. Plán nového
prezidenta na oživení země byl jako
ze starých neoliberálních příruček.
Zahrnoval především propouštění
ve státní správě, škrty ve veřejných
že i přes svou ministerskou účast
v Hollandově socialistické vládě je
spíš liberál než socialista a že nevěří
v pravolevé dělení společnosti.
„Jediné dělení ve francouzské
společnosti je mezi její progresivní
a konzervativní částí,“ prohlásil
s dodatkem, že chce především
sloužit lidu. Macron se odmala
pohyboval hlavně mezi úspěšnými
a sám si nejspíš ani neuvědomil, že
bude spíš na straně toho lidu, který
se dokázal v posledních dekádách
správně narodit nebo zorientovat
a vytěžit co nejvíc z rychle se proměňujícího světa.
Zatímco v Německu se nezaměstnanost před dvěma lety blížila
zanedbatelným číslům, ve Francii zůstávala bez práce desetina
lidí. Ještě víc jich žilo pod hranicí
chudoby, která je ve Francii stanovena na příjmy nižší než tisíc eur
měsíčně. V chudobě tak zůstávalo
i nezanedbatelné procento těch,
kteří ve skutečnosti práci měli, jen
jim nedokázala zajistit základní
životní jistoty.
Ve snaze přivést do země potřebná
pracovní místa Macron hned po
nástupu do funkce změnil zákoník
práce ve prospěch velkých zaměstnavatelů, kterým nová pravidla
umožnila vyjednat se zaměstnanci delší přesčasy a také je snáze
propouštět. Francie zároveň začala
vykazovat jeden z největších rozdílů mezi tím, kolik největší firmy
odvedly na dividendách svým majitelům a kolik šlo na investice a na
platy zaměstnanců.
SUPERBOHATÍ SOBĚ
Emmanuel Macron, který strávil
čtyři roky před nástupem do politiky jako investiční bankéř u Rothschild & Cie, tak začal být velice
brzy označován za „prezidenta
bohatých“. Jeho bývalý nadřízený,
levicový prezident François Hollande, toto označení na začátku roku
2018 ještě poupravil:
97