V roce 2017 se Emmanuel Macron

stal pro mnohé spasitelem Francie.

Po nevýrazném, málo energickém a nepopulárním prezidentovi Françoisi Hollandovi působil

s převahou zvolený Macron jako

nová hvězda. Politik, který Francii

dostane z dlouhodobého skrytu za

dynamickým Německem opět do

popředí.

Po úspěchu v prezidentských volbách následovalo rozhodné vítězství

Macronovy nové strany En Marche!

(Vpřed!), která ve francouzském

národním shromáždění získala přes

šedesát procent křesel a dala Macronovi pohodlnou většinu k prosazování ohlášených reforem.

Kromě až federalizační evropské

agendy měl Macron jako každý

progresivní evropský politik

v dnešní Evropě připravený také

výrazný ekologický program. Ten

navenek působil jako pokus o dohnání odvážné německé energetické tranzice – Energiewende. V reálu

šlo spíš o program „tranzice v mezích zákona“, založené na inovacích a opatrné redukci používání

fosilních paliv.

Z Macronovy sebeprezentace se

zdálo, že se Francie ze dne na den

stala po dlouhé době opět výrazným evropským hráčem, s vyřešenými vnitřními problémy a orientací na svou vůdčí úlohu ve světě.

výdajích a lákání mezinárodních

investorů skrze posilování zaměstnavatelů na úkor zaměstnanců.

Macron ostatně už v roce 2015

v rozhovoru pro Le Monde řekl,

DO ZBRANĚ

Je příznačné, že wikipedické heslo „francouzská revoluce“ funguje

jako rozcestník, a to po hned devíti společenských zvratech v posledních 230 letech – v průměru

to vychází na jednu revoluci na

generaci. Někteří Francouzi jich

za život stihli i šest.

Ta nejslavnější smetla v roce 1789

absolutistickou monarchii a dala

vzniknout republice s řadou občanských svobod a sociálních

práv. Krvavé jakobínské čistky

domnělých i skutečných nepřátel nového uspořádání, započaté

roku 1793, vedly už po několika

měsících ke kontrarevoluci a experiment definitivně skončil roku

1799 Napoleonovým pučem.

V květnu 1968 paralyzovala Francii dvoutýdenní generální stávka.

Revolučním vůdcům se sice nepodařilo svrhnout konzervativní

vládu Charlese de Gaulla, události

ale zformovaly kulturu a politické

myšlení dodnes vlivné generace

„osmašedesátníků“. (V Česku se

lidem s podobnými názory nejčastěji říká nová levice.)

Poslední velké protesty před těmi

současnými zažila Francie na podzim roku 2005. Účtem za vzpouru

převážně mladých lidí převážně

přistěhovaleckého původu bylo

přes osm tisíc zapálených aut.

NEDĚLÁM TO PRO SEBE

Francie se při nástupu Macrona

zároveň ještě zotavovala z dekády

ekonomické stagnace. Plán nového

prezidenta na oživení země byl jako

ze starých neoliberálních příruček.

Zahrnoval především propouštění

ve státní správě, škrty ve veřejných

že i přes svou ministerskou účast

v Hollandově socialistické vládě je

spíš liberál než socialista a že nevěří

v pravolevé dělení společnosti.

„Jediné dělení ve francouzské

společnosti je mezi její progresivní

a konzervativní částí,“ prohlásil

s dodatkem, že chce především

sloužit lidu. Macron se odmala

pohyboval hlavně mezi úspěšnými

a sám si nejspíš ani neuvědomil, že

bude spíš na straně toho lidu, který

se dokázal v posledních dekádách

správně narodit nebo zorientovat

a vytěžit co nejvíc z rychle se proměňujícího světa.

Zatímco v Německu se nezaměstnanost před dvěma lety blížila

zanedbatelným číslům, ve Francii zůstávala bez práce desetina

lidí. Ještě víc jich žilo pod hranicí

chudoby, která je ve Francii stanovena na příjmy nižší než tisíc eur

měsíčně. V chudobě tak zůstávalo

i nezanedbatelné procento těch,

kteří ve skutečnosti práci měli, jen

jim nedokázala zajistit základní

životní jistoty.

Ve snaze přivést do země potřebná

pracovní místa Macron hned po

nástupu do funkce změnil zákoník

práce ve prospěch velkých zaměstnavatelů, kterým nová pravidla

umožnila vyjednat se zaměstnanci delší přesčasy a také je snáze

propouštět. Francie zároveň začala

vykazovat jeden z největších rozdílů mezi tím, kolik největší firmy

odvedly na dividendách svým majitelům a kolik šlo na investice a na

platy zaměstnanců.

SUPERBOHATÍ SOBĚ

Emmanuel Macron, který strávil

čtyři roky před nástupem do politiky jako investiční bankéř u Rothschild & Cie, tak začal být velice

brzy označován za „prezidenta

bohatých“. Jeho bývalý nadřízený,

levicový prezident François Hollande, toto označení na začátku roku

2018 ještě poupravil:

97