NA CESTĚ  @Tlachova_CT

Chutná jako na jihu Itálie. Pokud

někdo umí výborně připravit v těch

nejnuznějších podmínkách jídla z celého světa, jsou to Nepálci.

Dokonce tu občas funguje i internet.

„Signál chytáme přes družici, všechny

baterky nabíjíme přes solární panel.

Když se obloha zatáhne, internet bohužel fungovat přestane,“ vysvětlují

nám kuchaři a hoteliéři v jednom.

Z High Campu vyrážíme v půl sedmé

ráno. Čeká nás nejtěžší den: vystoupat do sedla Thorong La v 5416 metrech nad mořem. S každým krokem

se nám dýchá hůř, batoh s každým

krokem těžkne. Váží snad padesát

kilo. Do sedla přicházíme kolem

desáté dopoledne a vychutnáváme

si, že jsme na tak úžasném místě

sami. V tom tkví výhoda cesty mimo

sezónu. Sestup do Muktináthu je pak

překvapivě rychlý a příjemný. Každý

metr dolů se otepluje a hlavně se

líp dýchá, takže 1600metrový sešup

seběhneme za dvě hodiny.

V posvátném městě Muktináth působíme mezi davy Indů s červenými

tečkami na čele nepatřičně. Na hlavě

máme čepice, na zádech obrovské batohy, jsme špinaví a unavení. Nemyli

jsme se několik dní. Vydáváme se

mezi hinduistické poutníky, kteří do

Muktináthu přiletěli letadlem, přijeli

džípem nebo přišli až z Indie pěšky,

aby se vykoupali v posvátné vodě

v jedné z nádrží uprostřed komplexu hinduistických i buddhistických

chrámů.

„Koukejte, co jsem našel,“ ukazuje

nám za Kagbeni Američan Matt temně černou zkamenělinu. „Je jich plná

řeka,“ rozhodí rukama směrem k půl

kilometru širokému korytu ledovcové

řeky Kali Gandaki. Sníh z hor už roztál a odtekl, takže koryto je vesměs

100

suché. Vydáváme se za Mattem a po

dvou hodinách si odnášíme osm zkamenělých hlavonožců, amonitů. Pro

hinduisty jsou posvátní. Věří, že jsou

převtělením boha Višnua. Pro nás

jsou zase jasným důkazem, že se Himálaj netyčí na svém místě odjakživa.

Naopak, před 140 miliony let, tedy

ještě před tím, než narazila indická

tektonická deska do té eurasijské, tu

bývalo dno moře.

KRÁSNÝ DEN

Další tři dny pokračujeme pěšky

směrem k Pokhaře, druhému největšímu městu Nepálu, v jehož útulných

hospodách většina trekařů končí. Už

je na nás moc teplo a vadí nám i silný

protivítr, který místy úplně znemožňuje chůzi. Z města Jomson se proto

nabližujeme do Pokhary malým

letadlem společnosti Tara Air. Že jde

o čtvrtou nejnebezpečnější společnost

na světě a že jí nejčastěji padají právě

letadla typu Otter na naší trase, naštěstí zjišťujeme až o dva dny později.

Incident na ranveji, kde mělo zrovna

naše letadlo „jen malinký problém

s motorem“, takže se mu nepovedlo

ani napodruhé vzlétnout a musel pro

nás dorazit náhradní spoj, najednou

získává úplně jiný rozměr.

„Pane? Dnes bude krásný den,“ ozve

se z telefonu v pokharském hotelu

v šest ráno. Volá nám majitel z recepce. Půjčili jsme si totiž skútr, abychom

mohli vyjet na kopec Sarangkot, ze

kterého má být hlavně ráno úchvatný

výhled na celý masiv Annapuren. Jeden pokus už máme za sebou. Od půl

šesté jsme s ostatními turisty koukali

do mlžného oparu, abychom to v půl

osmé vzdali, aniž jsme viděli byť jen

náznak nějaké hory.

Za deset minut sedíme na motorce. Cestu už známe a přesně víme,

CO S SEBOU

Na trek kolem je třeba si vzít oblečení pro všechny typy počasí.

Nezbytné jsou jak tílko a kraťasy

na první část, která vede džunglí,

tak péřová i nepromokavá bunda

do hor. V sezóně i krátce po ní se

počasí pokazí málokdy, přesto je

lepší počítat s tím, že sníh, silný vítr

nebo déšť můžou přijít kdykoliv.

Důležitý je spacák. Na ubytovnách

sice mívají peřiny, většinou jsou

ale i několik let neprané.

Snídaně i večeře bývají zahrnuté

v ceně ubytování. Klasický oběd

znamená až devadesátiminutovou pauzu, protože Nepálci v poledne nejedí a obědy vaří speciálně pro hosty, úplně od začátku.

Přes den se nám proto osvědčilo

jíst sušené maso, oříšky a sušené

ovoce. Nic z toho se nedá na treku

koupit, na rozdíl od krekrů, tyčinek

a brambůrek nebo teplého čaje

(konvička černého za 50 korun,

zázvorového s medem a citronem

za 100 korun), a dokonce piva (100

korun za 650 ml).

Ubytování je paradoxně levnější

než čaj, stojí zhruba 80 korun za

osobu a noc. Mimo sezónu se za

spaní neplatí, stačí si v guesthousu dát večeři a snídani a nocleh je

zdarma.

Na trek se dají objednat služby

průvodců i nosičů, není k tomu ale

důvod. Trek kolem Annapuren se

dá jít relativně nalehko a cesta je

velmi dobře značená.

odkud Annapurny uvidíme. V sedm

jsme nahoře. Hoteliér měl pravdu.

Neskutečná podívaná na panorama

hor, které jen čtyřicet kilometrů od

nás stoupají do osmikilometrové

výšky, nemůže omrzet. Obdivovat

z patnácti set metrů osmitisícovku

nejde v žádném jiném koutu světa –

jen tady, v Nepálu.

Autorka je redaktorka ČT.