ROZHOVOR  @ondrejtuma

v podstatě full time job, i když už

je v důchodu. Jsme vlastně takový

rodinný podnik.

záležitost. Než aby šli pěšky nebo jeli

sockou, radši stojí v centru města

v zácpě.

Co budete dělat, až vám máma

řekne, že končí?

Většinou se několikrát denně přesouváte, nemáte strach, že když

chytnete zpoždění na jednom

spoji, budete ve skluzu celý den?

Zvlášť, když jsou velká zpoždění

na našich železnicích evergreen.

Jednou to asi přijde. Pak bych rád

ukecal sestru.

Je pravda, že přijímáte herce

i podle toho, jestli mají řidičák?

Je. Nedávno mi napsal jeden herec

z Brna, že končí v Buranteatr a že by

se rád připojil k nám. Uvedl seznam

rolí a že se mu Listování líbí. Odpověděl jsem, že to vypadá fajn a jestli

řídí. On na to, že mu řidičák už prošel a auto nemá. Tak jsem odepsal,

že by to asi chtělo dělat rozvoz pizzy

jako prázdninovou brigádu. Dal

jsem za to sice smajlíka, ale očividně

vtípek nepadnul na úrodnou půdu,

protože mi už nikdy nenapsal. My

herci býváme ješitní, všechno se nás

hned dotkne.

A podmínka je řidičák, nebo auto?

Řidičák a zkušenosti. Každý z nás

musí občas řídit, máme taky hodně

přejezdů vlakem. Naše tempo je

dost šílené, někoho to baví, někoho

odrovná. Když přijdou noví herci,

občas se vyděsí a nedají to.

Nebylo by lepší jezdit všude

vlastním autem?

Z každého, kdo má auto a zvykne si

s ním všude jezdit, se postupem času

stane závislák. Počítá každou minutu, pořád řeší, kde zaparkuje, jestli si

může dát pivo, kolik ho čeká kiláků

a jestli je po cestě zrovna zácpa.

Řízení nemám rád, když můžu, jedu

radši vlakem. Pro spoustu Čechů

je ale auto pořád ještě statusová

46

Když mě bude čekat přesun z Ústí

nad Labem do Břeclavi, naženu

pravděpodobně větší zpoždění za

volantem než ve vlaku Hungaria,

i když ten má skoro vždycky dvacetiminutovou sekeru.

Takže si nervete vlasy hrůzou,

když začne na tabuli naskakovat

zpoždění v desítkách minut?

Nemá cenu se stresovat. Listování je

osobitý projekt. Naše scéna je minimalistická, na mobilu zapneme

hudbu, řeknu lidem pár vět na

úvod a hrajeme. Už samotný nástup

je v podstatě součást představení.

Někdy dorazíme pět minut před

plánovaným začátkem, někdy pět

minut po. Vždycky říkám, že nejsme

divadlo. Lidi, co chodí pravidelně, si

na to už zvykli.

Nechybí vám herectví?

Nedávno jsem po roce a půl natáčel

jednu detektivku, a kdyby tam nebyl

dobrý catering, asi bych to nepřežil.

Hrozně mě iritovalo, že je na place

třicet lidí, pořád se na někoho čeká,

nic se neděje a nabíráte jen další

a další zpoždění.

Co klasické divadlo?

To už vůbec. Dva měsíce zkoušet

nějakou hru, pak ji po večerech

hrát a doufat, že se budete líbit

uměleckému šéfovi. Vždycky mi

navíc přišlo, že je v divadlech divná

nálada. Na někoho to možná působí

vznešeně, ale nakonec stejně všichni

skončí u piva a panáků a lamentují

na život. Druhý den je z toho bolí

hlava. A tak pořád dokola. Jsem rád,

že jsem z toho kolotoče prchnul.

To samé platí o seriálech. I když se

té nálepky herce z Ordinace už asi

nikdy nezbavím.

V Listování je to jiné. Dáváme si

role, které nám chybí, na které

máme chuť. Každou chvíli jinou

knížku a jiný žánr. Je to osvěžující.

A kdyby přišla nějaká pěkná

filmová role?

Tak bych byl nadšeně pro, ale to se

nestane. Tím, jak se o herectví vyjadřuji, si vlastně sám zavírám dveře.

Navíc by to bylo složité propojit

s Listováním, natáčení trvá minimálně dva měsíce, takže nevím, jak

bych to skloubil.

Prý byste si rád zahrál Baťu.

To je pravda, ale myslím, že bych

si nejdřív musel sám napsat scénář.

Asi bych hodně vycházel z Mariusze

Szczygieła a jeho Gottlandu. Ten to

všechno dokázal dát hezky stručně

do kostky.

Pomalu se loučíme, Lukáše čeká přesun

na další představení. Začíná také obepisovat herce, jestli ho někdo zítra sveze

na Moravu. „Když to neklapne, zeptám

se lidí na Instáči,“ říká bezstarostně,

a když vidí můj udivený výraz, dodává:

„Občas to takhle dělám. Většinou se

někdo najde. V autě pokecám s někým,

koho ještě neznám, a vezmu ho pak

třeba na jídlo do nějakého podniku

z Gastromapy. A kdyby bylo nejhůř,

odřídím to prostě sám.“