ROZHOVOR @ondrejtuma
v podstatě full time job, i když už
je v důchodu. Jsme vlastně takový
rodinný podnik.
záležitost. Než aby šli pěšky nebo jeli
sockou, radši stojí v centru města
v zácpě.
Co budete dělat, až vám máma
řekne, že končí?
Většinou se několikrát denně přesouváte, nemáte strach, že když
chytnete zpoždění na jednom
spoji, budete ve skluzu celý den?
Zvlášť, když jsou velká zpoždění
na našich železnicích evergreen.
Jednou to asi přijde. Pak bych rád
ukecal sestru.
Je pravda, že přijímáte herce
i podle toho, jestli mají řidičák?
Je. Nedávno mi napsal jeden herec
z Brna, že končí v Buranteatr a že by
se rád připojil k nám. Uvedl seznam
rolí a že se mu Listování líbí. Odpověděl jsem, že to vypadá fajn a jestli
řídí. On na to, že mu řidičák už prošel a auto nemá. Tak jsem odepsal,
že by to asi chtělo dělat rozvoz pizzy
jako prázdninovou brigádu. Dal
jsem za to sice smajlíka, ale očividně
vtípek nepadnul na úrodnou půdu,
protože mi už nikdy nenapsal. My
herci býváme ješitní, všechno se nás
hned dotkne.
A podmínka je řidičák, nebo auto?
Řidičák a zkušenosti. Každý z nás
musí občas řídit, máme taky hodně
přejezdů vlakem. Naše tempo je
dost šílené, někoho to baví, někoho
odrovná. Když přijdou noví herci,
občas se vyděsí a nedají to.
Nebylo by lepší jezdit všude
vlastním autem?
Z každého, kdo má auto a zvykne si
s ním všude jezdit, se postupem času
stane závislák. Počítá každou minutu, pořád řeší, kde zaparkuje, jestli si
může dát pivo, kolik ho čeká kiláků
a jestli je po cestě zrovna zácpa.
Řízení nemám rád, když můžu, jedu
radši vlakem. Pro spoustu Čechů
je ale auto pořád ještě statusová
46
Když mě bude čekat přesun z Ústí
nad Labem do Břeclavi, naženu
pravděpodobně větší zpoždění za
volantem než ve vlaku Hungaria,
i když ten má skoro vždycky dvacetiminutovou sekeru.
Takže si nervete vlasy hrůzou,
když začne na tabuli naskakovat
zpoždění v desítkách minut?
Nemá cenu se stresovat. Listování je
osobitý projekt. Naše scéna je minimalistická, na mobilu zapneme
hudbu, řeknu lidem pár vět na
úvod a hrajeme. Už samotný nástup
je v podstatě součást představení.
Někdy dorazíme pět minut před
plánovaným začátkem, někdy pět
minut po. Vždycky říkám, že nejsme
divadlo. Lidi, co chodí pravidelně, si
na to už zvykli.
Nechybí vám herectví?
Nedávno jsem po roce a půl natáčel
jednu detektivku, a kdyby tam nebyl
dobrý catering, asi bych to nepřežil.
Hrozně mě iritovalo, že je na place
třicet lidí, pořád se na někoho čeká,
nic se neděje a nabíráte jen další
a další zpoždění.
Co klasické divadlo?
To už vůbec. Dva měsíce zkoušet
nějakou hru, pak ji po večerech
hrát a doufat, že se budete líbit
uměleckému šéfovi. Vždycky mi
navíc přišlo, že je v divadlech divná
nálada. Na někoho to možná působí
vznešeně, ale nakonec stejně všichni
skončí u piva a panáků a lamentují
na život. Druhý den je z toho bolí
hlava. A tak pořád dokola. Jsem rád,
že jsem z toho kolotoče prchnul.
To samé platí o seriálech. I když se
té nálepky herce z Ordinace už asi
nikdy nezbavím.
V Listování je to jiné. Dáváme si
role, které nám chybí, na které
máme chuť. Každou chvíli jinou
knížku a jiný žánr. Je to osvěžující.
A kdyby přišla nějaká pěkná
filmová role?
Tak bych byl nadšeně pro, ale to se
nestane. Tím, jak se o herectví vyjadřuji, si vlastně sám zavírám dveře.
Navíc by to bylo složité propojit
s Listováním, natáčení trvá minimálně dva měsíce, takže nevím, jak
bych to skloubil.
Prý byste si rád zahrál Baťu.
To je pravda, ale myslím, že bych
si nejdřív musel sám napsat scénář.
Asi bych hodně vycházel z Mariusze
Szczygieła a jeho Gottlandu. Ten to
všechno dokázal dát hezky stručně
do kostky.
Pomalu se loučíme, Lukáše čeká přesun
na další představení. Začíná také obepisovat herce, jestli ho někdo zítra sveze
na Moravu. „Když to neklapne, zeptám
se lidí na Instáči,“ říká bezstarostně,
a když vidí můj udivený výraz, dodává:
„Občas to takhle dělám. Většinou se
někdo najde. V autě pokecám s někým,
koho ještě neznám, a vezmu ho pak
třeba na jídlo do nějakého podniku
z Gastromapy. A kdyby bylo nejhůř,
odřídím to prostě sám.“