vybavení a energii a čas na to tu

relaxaci provozovat. Když budete bouchat dvě směny v továrně,

večer vám nezbude na běhání

energie, budete úplně mrtvý a dáte

si maximálně pár piv, abyste přežil

do dalšího dne.

Já tedy nebouchám v továrně, ale

když v devět uspíme děti, je snazší dojít do kuchyně pro buchtu

než do parku běhat.

My si to s mužem nevyčítáme. Říkáme si, že je to nějaká životní fáze

a je třeba se adaptovat. Když vám

tělo říká: jseš unavenej, musíš se

vyspat, tak je blbost jít běhat. Tělo

vám jasně signalizuje, co potřebuje.

Jen jsme zvyklí ho neposlouchat,

výchova nás naučila ty signály

ignorovat.

Co když mi tělo roky říká, že se

mám válet na gauči a pít pivo? To

je taky coping mechanismus?

Je, pro dané podmínky. Vašemu

tělu se pravděpodobně jeví, že takto

je to pro vás v daných podmínkách

nejlepší. Můžete se pokusit změnit

podmínky, abyste nad běháním

nepřemýšlel až večer, ale už ve

tři odpoledne. Spousta věcí se dá

ovlivnit změnou podmínek.

Takže opustit atomizovaný model

rodiny a najít si jiné rodiče, kteří

chtějí sportovat?

Jsem velká fanynka konceptu náhradních rodičů a náhradních dětí.

Na světě je spousta osamělých lidí,

kteří se rádi starají o děti. Anebo

osamělých dětí, které potřebují

zázemí. S mužem si systematicky

budujeme úzké vztahy s lidmi, kteří

nejsou naši příbuzní. Je super být

součástí jakékoliv funkční komu-

nity. Třeba metalistů, čehokoli.

Člověk je primát, sociální zvíře.

Když budeme izolovaní, budeme

nešťastní. Zajímá mě kupříkladu

výzkum sousedských vztahů. Ze

studií zkoumajících štěstí vyplývá,

že jeho lepším prediktorem jsou

dobré vztahy se sousedy než dobré

vztahy s přáteli. Ty vídáte málo,

zatímco sousedy každý den. Takže

když v domě dvakrát týdně grilujete a ráno vám soused řekne čau,

jak se máš a odpoledne si dáte kafe,

zdaleka nebudete tak osamělý, jako

když máte dobrého kamaráda na

druhé straně zeměkoule.

Ještě k těm dětem – do jaké míry

je dobré je stresovat?

Věřím ve frustraci jako pevnou součást výchovy. Dítě si při ní vytváří

stresovou odolnost, učí se, jak celou

situaci stresu zvládnout, jak projít

tou fyziologickou částí s nejrůznějšími vzbouřenými hormony.

Nevěřím, že výchova bez frustrace

je schopna dítě dobře naladit na

jeho budoucí fungování v lidské

společnosti. Každopádně by ta frustrace měla mít správnou intenzitu

a odhadnout ji může být problém.

Obecně se domnívám, děti by

měly být v co největším kontaktu

s přirozeným vnějším prostředím,

ve kterém by měly provádět nějaké

částečně strukturované úkony až do

hladiny frustrace. Postavit si v lese

dřevěný domeček. Zatloukat hřebíky, i když mi to nejde. Sbírat větve,

i když píchají.

Stavění domečku zní příjemně, ne

jako stres.

Přemýšlím, co je pro dnešní děti

největší frustrace. Za neschopností

dětí u něčeho vydržet může podle

mě zčásti i nerealisticky snadné

dosahování odměny při používání

elektronických médií. Vyrábění něčeho fyzického děti frustruje, protože se to nedaří hned od prvního

pokusu. Na tabletu je dosažení

odměny v podobě splněného úkolu

nesrovnatelně jednoduší. V tomhle

vidím problém. Tím nechci tablety

démonizovat, dají se použít pro

spoustu super věcí. Ale někdy je

dobré stavět si z lega, i když mi to

nejde.

A lego pak lítá obývákem.

Když si v lese stavíte dřevěný domeček, třikrát spadne. Ale počtvrté už

ne. A to je zásadní. Mám radost, něco

jsem dokázal, můžu jít dál – a zároveň se při takových manuálních

aktivitách učím zpracovat, že mi něco

nejde. Pak to můžete dotáhnout na

astronauta NASA, která při testech

hodnotí i odolnost při frustrujících

manuálních výkonech. Můžete být

chytrý jak rádio, ale agentura vás do

vesmíru nepošle, pokud se pícháte

šroubovákem do oka.

JULIE

DOBROVOLNÁ

Narodila se v roce 1979 v Brně do

rodiny akademiků – její dědeček

Jaromír Vašků v šedesátých letech

absolvoval stáž na ústavu pionýra výzkumu stresu Hanse Selyeho

a v sedmdesátých byl rektorem

brněnské univerzity. Pracuje jako

docentka na Ústavu patologické

fyziologie na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity a vede pracoviště Molekulárního metabolismu

a chronických onemocnění na

Přírodovědecké fakultě. Do loňské

svatby publikovala pod jménem Bienertová Vašků.

57