vybavení a energii a čas na to tu
relaxaci provozovat. Když budete bouchat dvě směny v továrně,
večer vám nezbude na běhání
energie, budete úplně mrtvý a dáte
si maximálně pár piv, abyste přežil
do dalšího dne.
Já tedy nebouchám v továrně, ale
když v devět uspíme děti, je snazší dojít do kuchyně pro buchtu
než do parku běhat.
My si to s mužem nevyčítáme. Říkáme si, že je to nějaká životní fáze
a je třeba se adaptovat. Když vám
tělo říká: jseš unavenej, musíš se
vyspat, tak je blbost jít běhat. Tělo
vám jasně signalizuje, co potřebuje.
Jen jsme zvyklí ho neposlouchat,
výchova nás naučila ty signály
ignorovat.
Co když mi tělo roky říká, že se
mám válet na gauči a pít pivo? To
je taky coping mechanismus?
Je, pro dané podmínky. Vašemu
tělu se pravděpodobně jeví, že takto
je to pro vás v daných podmínkách
nejlepší. Můžete se pokusit změnit
podmínky, abyste nad běháním
nepřemýšlel až večer, ale už ve
tři odpoledne. Spousta věcí se dá
ovlivnit změnou podmínek.
Takže opustit atomizovaný model
rodiny a najít si jiné rodiče, kteří
chtějí sportovat?
Jsem velká fanynka konceptu náhradních rodičů a náhradních dětí.
Na světě je spousta osamělých lidí,
kteří se rádi starají o děti. Anebo
osamělých dětí, které potřebují
zázemí. S mužem si systematicky
budujeme úzké vztahy s lidmi, kteří
nejsou naši příbuzní. Je super být
součástí jakékoliv funkční komu-
nity. Třeba metalistů, čehokoli.
Člověk je primát, sociální zvíře.
Když budeme izolovaní, budeme
nešťastní. Zajímá mě kupříkladu
výzkum sousedských vztahů. Ze
studií zkoumajících štěstí vyplývá,
že jeho lepším prediktorem jsou
dobré vztahy se sousedy než dobré
vztahy s přáteli. Ty vídáte málo,
zatímco sousedy každý den. Takže
když v domě dvakrát týdně grilujete a ráno vám soused řekne čau,
jak se máš a odpoledne si dáte kafe,
zdaleka nebudete tak osamělý, jako
když máte dobrého kamaráda na
druhé straně zeměkoule.
Ještě k těm dětem – do jaké míry
je dobré je stresovat?
Věřím ve frustraci jako pevnou součást výchovy. Dítě si při ní vytváří
stresovou odolnost, učí se, jak celou
situaci stresu zvládnout, jak projít
tou fyziologickou částí s nejrůznějšími vzbouřenými hormony.
Nevěřím, že výchova bez frustrace
je schopna dítě dobře naladit na
jeho budoucí fungování v lidské
společnosti. Každopádně by ta frustrace měla mít správnou intenzitu
a odhadnout ji může být problém.
Obecně se domnívám, děti by
měly být v co největším kontaktu
s přirozeným vnějším prostředím,
ve kterém by měly provádět nějaké
částečně strukturované úkony až do
hladiny frustrace. Postavit si v lese
dřevěný domeček. Zatloukat hřebíky, i když mi to nejde. Sbírat větve,
i když píchají.
Stavění domečku zní příjemně, ne
jako stres.
Přemýšlím, co je pro dnešní děti
největší frustrace. Za neschopností
dětí u něčeho vydržet může podle
mě zčásti i nerealisticky snadné
dosahování odměny při používání
elektronických médií. Vyrábění něčeho fyzického děti frustruje, protože se to nedaří hned od prvního
pokusu. Na tabletu je dosažení
odměny v podobě splněného úkolu
nesrovnatelně jednoduší. V tomhle
vidím problém. Tím nechci tablety
démonizovat, dají se použít pro
spoustu super věcí. Ale někdy je
dobré stavět si z lega, i když mi to
nejde.
A lego pak lítá obývákem.
Když si v lese stavíte dřevěný domeček, třikrát spadne. Ale počtvrté už
ne. A to je zásadní. Mám radost, něco
jsem dokázal, můžu jít dál – a zároveň se při takových manuálních
aktivitách učím zpracovat, že mi něco
nejde. Pak to můžete dotáhnout na
astronauta NASA, která při testech
hodnotí i odolnost při frustrujících
manuálních výkonech. Můžete být
chytrý jak rádio, ale agentura vás do
vesmíru nepošle, pokud se pícháte
šroubovákem do oka.
JULIE
DOBROVOLNÁ
Narodila se v roce 1979 v Brně do
rodiny akademiků – její dědeček
Jaromír Vašků v šedesátých letech
absolvoval stáž na ústavu pionýra výzkumu stresu Hanse Selyeho
a v sedmdesátých byl rektorem
brněnské univerzity. Pracuje jako
docentka na Ústavu patologické
fyziologie na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity a vede pracoviště Molekulárního metabolismu
a chronických onemocnění na
Přírodovědecké fakultě. Do loňské
svatby publikovala pod jménem Bienertová Vašků.
57