kina na domácí filmy nechodí. Prokazují, že je možné točit o palčivých
tématech tak, aby se o jejich zemi
něco dozvěděl zbytek světa.
Zdá se, jako by v českém prostředí dlouho nebyl žádný tlak na to,
vybírat si důležitá témata, vidět
ostře současnou realitu, případně
být jakkoli originální. České filmy
bývají často konvenčně vyprávěné, občas mají televizní estetiku –
omezující vliv mívá Česká televize,
která se orientuje na publikum 50+.
Zdejší sociální realismus bývá spíš
nevýrazný než syrový.
Když se podíváme na to, jak se
točí jinde, tvůrci nacházejí odvahu
k různým estetickým postupům:
filmy natočené v dlouhých pohyblivých záběrech s plavnou kamerou
nebo naopak v dlouhých statických
záběrech s centrovanou kompozicí
a více plány akce. Filmy pracující
s prostorem mimo záběr, filmy točené ruční kamerou, filmy bez hudby,
filmy, v nichž se někdo musel
totálně proměnit do role a jít třeba
proti svému zaběhanému typu.
Filmy odvážně vyprávějící o něčem
tabuizovaném, filmy, které hodně
mísí žánry a jdou proti konvenčním očekáváním. Kde cokoli z toho
najdete v českých celovečerních
hraných snímcích?
Čeští tvůrci se také často spokojují
s málem – stačí jim Čeští lvi nebo
účast v Karlových Varech. Máme
pocit, že víme, co vyslat na Oscary,
protože už jsme kdysi skórovali
s Obchodem na korze (1965) a Ostře
sledovanými vlaky (1966), a proto
pořád nominujeme do širokého klání hluboké lidské příběhy z druhé
světové války. Ano, do užší nominace se dostalo Musíme si pomáhat
(2000) a Želary (2003), ale přestalo
to fungovat. Ani další Kolja (1995)
už nevznikne, éra euforie z pádu
východního bloku je pryč. České
filmy jsou naopak zasaženy morem
primitivního antikomunismu, který
už není ničím objevný, zajímavý,
a dokonce ani komplexně pravdivý.
PROČ FESTIVALY?
Pokud chceme úspěchy na velkých
festivalech, potřebujeme producenty, kteří si budou dopředu vybírat
projekty, které k takovému cíli
zkultivují. Dále ambasadory, ať už
z oficiálních institucí, nebo z prostředí nezávislé kritiky, kteří by
jezdili na festivaly, referovali o nich
a také se dostávali do mezinárodních porot. Filmy se musí nejen
točit a promítat, musí se o nich
i mluvit, je třeba navnadit a donutit
lidi ve světě se s nimi seznámit. Nezbytný je silný studentský základ,
protože z malých pokusů vyrostou
velké.
vá k další zakázce, lépe se shánějí
peníze, do produkce se zapojí víc
subjektů, každý může mít menší
náklady a nést nižší riziko – a vy
naopak můžete umělecky riskovat.
Dělat filmy pro pár tisíc lidí v domácím prostředí chce odvahu. Jakmile
ale přijdou nějaké festivalové ceny,
lze na tom stavět reklamní kampaň
a „vyrobit“ si své publikum. O této
formulce už u nás pár producentů
ví. Zatím si pomalu vychovávají své
tvůrce. A čekají na to, až se projeví
změna výuky na FAMU na vyšlých
absolventech. V globalizovaném
světě každopádně platí, že mluvit
jedním jazykem k jednomu národu
je cesta do zapomnění a bezvýznamnosti.
Proč bychom ale vlastně měli chtít
mít festivalové filmy? Čím jsou lepší
než filmy oscarové? Proč je dobré cílit i na úspěch venku a nejen
doma?
Oscary jsou přece jenom velmi
často staromódní a prakticky nikdy
nezaznamenají nic nového v době
svého vzniku. Většina domácích
hitů se statisícovou návštěvností je
zase téměř neprodejná jinam než
na Slovensko. Mezinárodní publikum se tvoří postupněji a pestřeji.
Jeden úspěch na jednom festivalu
zaručuje uvedení na dalším, klidně
i mimo soutěž. Když film obrazí
dvacet třicet nebo i padesát festivalů a na každém ho uvidí jeden až
tři tisíce lidí, je to nakonec lepší než
mířit na stovku tisíc domácích diváků. Každý festival vás totiž posou-
KAMIL FILA
Vystudoval teorii a dějiny filmu a audiovizuální kultury na Masarykově
univerzitě. Nedostudoval filozofii.
Psal pro odborné časopisy jako Film
a doba a Cinepur a pro populární
magazíny jako Cinema nebo FilmPub. Čtyři roky pracoval pro deník
Aktuálně.cz a poté čtyři roky pro
týdeník Respekt. Nyní je na volné
noze. Věnuje se svému filmovému
webu Ještěvětšíkritik.cz a své zálibě
v biochemii pro firmu Nutri-Exact,
kde vyvíjí doplňky sportovní výživy.
109