Když se blíží vlak k peronu, člověk

instinktivně ustoupí. Jeden můj

blízký přítel to před několika týdny

neudělal – naopak, pod vlak skočil.

Rozhodl se tak řešit problémy

spojené s dluhy. Byl to osmadvacetiletý kluk, který vždycky platil za

toho nejveselejšího v partě. Nikdo

by netipoval, že by zrovna on chtěl

něco takového udělat. I to byl jeden

z důvodů, proč se jeho činu nepovedlo zabránit.

„Sebevražda je jedno z možných

řešení, s tím se nedá nic dělat,“ říká

zdánlivě tvrdě psycholog Miroslav

Světlák, přednosta Ústavu psychologie a psychosomatiky Lékařské

fakulty Masarykovy univerzity

a klinický psycholog Psychiatrické

kliniky Fakultní nemocnice Brno.

Myšlenky na sebevraždu řeší hlavně

u náctiletých pacientů na klinice

často. V rozhovoru pomáhá vcítit se

do duše takového člověka a zároveň

nabízí pár rad pro ty, kteří nechtějí,

aby problémy některého jejich blízkého zašly tak daleko.

Pořád se nemůžu zbavit dojmu, že

takhle se věci prostě neřeší. Máme

to opravdu akceptovat?

Vy jste se nikdy nedostala do situace,

kdy byste to chtěla zabalit? Ani

v pubertě?

Vážně ne. Pochopila bych to u lidí,

kteří jsou nevyléčitelně nemocní

a vědí, že jejich život už bude

jenom utrpení. Ale to nebyl náš

případ. Ten člověk se nedokázal

poprat s dluhy v řádech nízkých

statisíců, nebyl schopen akce,

která nevyžadovala zase tolik

energie.

Tohle je vaše perspektiva a druhý

člověk to nemusí vidět stejně. Může

si říkat, že selhal a zostudil rodinu,

a nemusí vidět způsob, jak ty peníze

vydělat. Musel by si odpírat, snažit

se, přiznat si vlastní chyby, bát se

toho, že ho opustí partnerka a blízcí… samé těžké věci. Třeba někdo

v jeho rodině dřív taky takhle selhal

MIROSLAV SVĚTLÁK

Narodil se v roce 1979. Vystudoval

psychologii na Filozofické fakultě

Masarykovy univerzity, doktorát

získal na Lékařské fakultě MUNI

v oblasti fyziologie a patologické

fyziologie. Působí jako odborný

asistent na Ústavu psychologie

a psychosomatiky LF MUNI, kde

také zastává funkci přednosty.

Na psychiatrické klinice Fakultní

nemocnice Brno pracuje jako

klinický psycholog.

a byl za černou ovci. Kdyby vaše

máma utekla tátovi s jiným mužem

a po rodině se povídalo, že to stejně

byla hysterka, celý život si při jakékoliv emočnější reakci budete dávat

pozor, abyste se tak neprojevovala.

A to už je jen krok od přemýšlení,

že než být jako máma, raději nebýt

vůbec. Obrovským paradoxem

sebevraždy je, že s tím člověkem

nedokážeme empatizovat. Jeho stav

si většina z nás nedovede představit.

Když se něco takového stane,

v člověku se míchá lítost i naštvání. A pak taky trochu paranoie.

Máme každého lustrovat, jestli to

náhodou nechce napodobit? Co si

z toho vzít?

Stejně byste se mohla ptát, když

s vámi nabourá tramvaj. Co si

z toho vzít? Přestat jezdit MHD? Asi

těžko. Jistě, může vás to paralyzovat

a můžete celý život myslet na to, že

se možná chce zabít někdo další. Ale

když se kouknete na statistiky, drtivá

většina lidí se zabít nechce. Jiná věc

je, že můžete sklouznout k myšlenkám „co kdybych tenkrát…“ Ty

jsou ale úplně nesmyslné. Když už

známe výstup, minulost interpretujeme jinak. Najednou vidíme různá

znamení a máme dojem, že to přece

bylo jasné. Ale nebylo.

Takže má člověk takové přemýšlení utnout?

Úplně zastavit to nejde. Nemůžete

to ale brát jako materiál pro výrobu

pocitu viny. Vždyť lidé toho třeba

v hádkách říkají spoustu, a kdybyste

všechno brala vážně, tak byste pořád

někoho hospitalizovala na psychiatrii.

Na krizové centrum běžně přijíždějí rodiče s dětmi jenom proto, že

v ambulanci řeknou, že by tady radši

nebyly. Reálně to ale opravdu udělá

jen malé procento lidí. A řada sebevrahů o tom nikdy nikomu dopředu

neřekne, podobně jako ve vašem

případě.

Projevuje se u sebevražd nějak

genetické pozadí? Nebo spíš hraje

roli to, že když ve vaší rodině tuhle

možnost někdo zvolil, začnete s ní

taky počítat?

Bude to oboje. Genetické předpoklady jsou výrazné, hlavně u afektivních poruch, schizofrenie nebo

bipolární poruchy. A pak se určitě

projevuje i kulturní nebo sociální

aspekt. Když už je ve vyprávěních

cesta prošlapaná, berete to jako

možnost. Jeden výzkum dokládá,

že když se zabije nějaká slavná

63