CITY @AGebrian
OŠKLIVÁ
BUDOUCNOST
Strávíme zbytky svých životů pozorováním toho,
jak z měst a krajiny mizí krása?
ADAM GEBRIAN
Jeden kamarád developer se mi
kdysi svěřil, že budoucnost Prahy vidí
jednoznačně v ošklivosti. Říkal mi, že
by si to asi nikdy netroufl říct veřejně,
už jen proto, že když něco takového
uděláte, můžete k tomu i přispět, což
on, myslím, určitě nechce. Ale nevidí
moc důvodů, proč by to tak nemělo
být, a naopak docela dost důvodů,
proč se to stane.
Musím říct, že mi to od té doby – a už
to pár let bude – pořád vězí v hlavě.
Přes dvacet let se zabývám architekturou a znám stovky skvělých
novostaveb, rekonstrukcí a veřejných
prostorů, které v Česku po roce 1989
vznikly. Ale taky znám tisícovky dost
hrozných. Takových, které na hodně
dlouho poničily životní prostředí
a bezohledně vstoupily do měst.
O kterých jiný kamarád architekt
říká, že slovo architektura pro ně
není vhodné a spíš by měly být označovány jako „nakupení stavebních
hmot“. Zkrátka neobsahují jedinou
myšlenku, která by dokázala obstát
a vést byť jen k minutové úvaze nad
svým obsahem.
zbytek života pravděpodobně strávím
postupným pozorováním toho, jak
se něco, co jsem měl rád a obdivoval,
rozpadá a ničí. Jediné, co můžu dělat,
je snažit se na tomto ničení nepodílet
a mluvit o něm.
ZRCADLO, ŘEKNI MI
si dávno – za baroka, Rakouska-Uherska, první republiky, dosaďte si sami
– na našem území vznikaly daleko
lepší věci než dnes. Krásnější, řemeslně dokonalejší a příjemnější pro
pobyt člověka než ty, které za použití
mnohem sofistikovanějších metod,
nástrojů a materiálů vznikají teď.
CO PRAHA SNESE
Mám rád heslo „Nostalgie už není,
co bývala“. Vzpomenu si na něj vždy,
když mám tendence si myslet, že kdy8
Každý dům necitlivě navržený do
prostředí, které má vysokou hodnotu, tuto hodnotu snižuje. Slyšel jsem
cynická vyjádření, že díky historické
kontinuitě i krásné přírodní scenérii
toho Praha snese docela dost, že se
dokáže vypořádat s velkým množstvím systematického poškozování. Se
situacemi, ve kterých zájem jednotlivce výrazně převažuje nad zájmy celku.
To je sice nejspíš pravda, ale moc
povzbudivá není. Občas si říkám, že
Když mi hlavou letí podobné úvahy,
říkám si, že mě nejvíc mrzí, když
takovýto text zasáhne ty, kteří se
navzdory nepříznivým podmínkám
snaží situaci zlepšovat a skutečně se
jim to daří. Pokud mezi ně patříte,
nechci, aby vaše práce vyznívala jako
nepodstatná. Vážím si jí, a pokud
jsem se vás touhle úvahou dotknul,
tak se omlouvám. Neměl jsem to
v úmyslu.
Ale kromě vás tu máme ještě pár
dalších kategorií lidí. Ty, kteří si
myslí, že situaci zlepšují, a přitom ji
zhoršují. (Jasně, že denně přemýšlím,
jestli k nim nepatřím.) Ty, kterým je
tato situace úplně lhostejná. A taky
ty, kteří ji zhoršují vědomě, protože
z tohoto zhoršování žijí. Právě vám
je tento text určený. Na minutu se
doma podívejte do zrcadla a zapřemýšlejte si, do které kategorie nejspíš
spadáte. Díky.
Autor je fanoušek architektury.