CITY @AGebrian

OŠKLIVÁ

BUDOUCNOST

Strávíme zbytky svých životů pozorováním toho,

jak z měst a krajiny mizí krása?

ADAM GEBRIAN

Jeden kamarád developer se mi

kdysi svěřil, že budoucnost Prahy vidí

jednoznačně v ošklivosti. Říkal mi, že

by si to asi nikdy netroufl říct veřejně,

už jen proto, že když něco takového

uděláte, můžete k tomu i přispět, což

on, myslím, určitě nechce. Ale nevidí

moc důvodů, proč by to tak nemělo

být, a naopak docela dost důvodů,

proč se to stane.

Musím říct, že mi to od té doby – a už

to pár let bude – pořád vězí v hlavě.

Přes dvacet let se zabývám architekturou a znám stovky skvělých

novostaveb, rekonstrukcí a veřejných

prostorů, které v Česku po roce 1989

vznikly. Ale taky znám tisícovky dost

hrozných. Takových, které na hodně

dlouho poničily životní prostředí

a bezohledně vstoupily do měst.

O kterých jiný kamarád architekt

říká, že slovo architektura pro ně

není vhodné a spíš by měly být označovány jako „nakupení stavebních

hmot“. Zkrátka neobsahují jedinou

myšlenku, která by dokázala obstát

a vést byť jen k minutové úvaze nad

svým obsahem.

zbytek života pravděpodobně strávím

postupným pozorováním toho, jak

se něco, co jsem měl rád a obdivoval,

rozpadá a ničí. Jediné, co můžu dělat,

je snažit se na tomto ničení nepodílet

a mluvit o něm.

ZRCADLO, ŘEKNI MI

si dávno – za baroka, Rakouska-Uherska, první republiky, dosaďte si sami

– na našem území vznikaly daleko

lepší věci než dnes. Krásnější, řemeslně dokonalejší a příjemnější pro

pobyt člověka než ty, které za použití

mnohem sofistikovanějších metod,

nástrojů a materiálů vznikají teď.

CO PRAHA SNESE

Mám rád heslo „Nostalgie už není,

co bývala“. Vzpomenu si na něj vždy,

když mám tendence si myslet, že kdy8

Každý dům necitlivě navržený do

prostředí, které má vysokou hodnotu, tuto hodnotu snižuje. Slyšel jsem

cynická vyjádření, že díky historické

kontinuitě i krásné přírodní scenérii

toho Praha snese docela dost, že se

dokáže vypořádat s velkým množstvím systematického poškozování. Se

situacemi, ve kterých zájem jednotlivce výrazně převažuje nad zájmy celku.

To je sice nejspíš pravda, ale moc

povzbudivá není. Občas si říkám, že

Když mi hlavou letí podobné úvahy,

říkám si, že mě nejvíc mrzí, když

takovýto text zasáhne ty, kteří se

navzdory nepříznivým podmínkám

snaží situaci zlepšovat a skutečně se

jim to daří. Pokud mezi ně patříte,

nechci, aby vaše práce vyznívala jako

nepodstatná. Vážím si jí, a pokud

jsem se vás touhle úvahou dotknul,

tak se omlouvám. Neměl jsem to

v úmyslu.

Ale kromě vás tu máme ještě pár

dalších kategorií lidí. Ty, kteří si

myslí, že situaci zlepšují, a přitom ji

zhoršují. (Jasně, že denně přemýšlím,

jestli k nim nepatřím.) Ty, kterým je

tato situace úplně lhostejná. A taky

ty, kteří ji zhoršují vědomě, protože

z tohoto zhoršování žijí. Právě vám

je tento text určený. Na minutu se

doma podívejte do zrcadla a zapřemýšlejte si, do které kategorie nejspíš

spadáte. Díky.

Autor je fanoušek architektury.