V červenci uplynulo dvacet let od korunovace

marockého krále Mohameda VI., který zemi přivedl

do 21. století. Řada jeho odvážných reforem zůstala na

půli cesty a poslední severoafrické království opět

pociťuje společenský neklid.

Portrét sedmapadesátiletého Mohameda VI. visí v každém marockém

obchodě i v mnoha domácnostech.

Královská figura představuje pro

pestré arabské, berberské i černošské obyvatelstvo jeden z mála

sjednocujících symbolů národní

identity. Byla to právě rozhodnutí

„z Boží vůle krále“ a podle tradice

přímého potomka stejnojmenného

proroka, která v překotných posledních dvou dekádách zformovala

dnešní podobu země.

SMÍŘLIVĚJŠÍ SYN

První zásadní okamžik nastal při nástupu na trůn, který Mohamed zdědil

po svém otci Hassanovi II. Nový král

udělal tlustou čáru za jeho neskrývanou krutovládou, když propustil obávaného ministra vnitra, amnestoval

desetitisíce vězňů a inicioval vznik

Komise pro spravedlnost a smíření,

která zdokumentovala represe a vyplatila odškodnění postiženým.

Diplomatický postup vůči kritikům

prokázal Mohamed i v období

takzvaného arabského jara v letech

2011 a 2012. Na masivní protesty

nereagoval násilím, ale ústupky

a reformami. Nová ústava pozvedla

berberštinu na úroveň arabštiny,

zakotvila právo na svobodu projevu

a myšlení a rozšířila pravomoci

parlamentu a premiéra.

O předsedovi vlády měly místo

královy libovůle nově rozhodo-

vat parlamentní volby, které do

funkce poprvé v historii vynesly

šéfa umírněné islamistické Strany

spravedlnosti a rozvoje (PJD) Abdelilaha Benkiraneho. Maroko se díky

svižné královské reakci stalo jednou

z mála arabských zemí, která se

požadovaných reforem dočkala

bez změny režimu, nebo dokonce

ničivé občanské války.

HRANICE SHOVÍVAVOSTI

Marocká demokratizace má ovšem

řadu kritiků. Mohamed VI. nepřestal zasahovat do politického dění,

jak ukázalo sestavování vlády po

volbách z roku 2016. Znovu vítězné

PJD se tehdy pod královým tlakem

nepodařilo dohodnout na koalici

s dalšími stranami a nebezpečně populární Benkirane musel odstoupit.

Jednání se pak „zázračně“ odblokovala.

Král si v ústavě formálně zachoval

kontrolu nad ozbrojenými složkami

i diplomacií. Neformálně pak přes

síť příbuzných a přátel v čele bank

i firem ovládá část ekonomiky.

„Nazval bych to spíš liberalizací než

demokratizací,“ vysvětluje novinář

a historik Maati Mondžíb.

Opakovaně se ukázalo, že královská shovívavost má i v uvolněnější

době Mohamedově svoje limity.

Kolem královské rodiny musejí

novináři našlapovat po špičkách,

pokud nechtějí skončit bez práce,

v exilu nebo ve vězení. Přesně to se

stalo například šéfredaktorovi arabské verze webu Lakome.com Alímu

Anouzlovi, uvězněnému na základě

údajné podpory terorismu po uveřejnění videa kritizujícího zkorumpovanost nejvyšších představitelů

monarchie.

Mohamed také tvrdě reagoval na

protesty v dlouhodobě zanedbávané

a převážně berberské oblasti Ríf na

severu země. Bezpečnostní složky

tam v roce 2016 násilně rozehnaly

demonstranty rozhořčené smrtí

místního rybáře v popelářském

voze, kam vlezl pro úlovek zabavený

a vyhozený policisty, a přetrvávající extrémní chudobou. Tisíce lidí

skončily ve vězení a opoziční předáci

dostali až dvacetileté tresty.

AŽ PO SVATBĚ

Vláda Mohameda VI. jako by vždy

zůstala v půli cesty. Anebo král

umně balancuje mezi moderní

západní demokracií a tradiční samovládou, jak tvrdí jeho obhájci.

Patrné je to i na přístupu k náboženství. Mohamed je na jednu stranu tváří smířlivého islámu, zve na

návštěvu papeže Františka a sponzoruje různé formy mezináboženského dialogu. Na druhou stranu

nadále dovoluje, aby náboženská

pravidla omezovala obyčejným Maročanům osobní svobodu a rovnost

před zákonem.

95