V červenci uplynulo dvacet let od korunovace
marockého krále Mohameda VI., který zemi přivedl
do 21. století. Řada jeho odvážných reforem zůstala na
půli cesty a poslední severoafrické království opět
pociťuje společenský neklid.
Portrét sedmapadesátiletého Mohameda VI. visí v každém marockém
obchodě i v mnoha domácnostech.
Královská figura představuje pro
pestré arabské, berberské i černošské obyvatelstvo jeden z mála
sjednocujících symbolů národní
identity. Byla to právě rozhodnutí
„z Boží vůle krále“ a podle tradice
přímého potomka stejnojmenného
proroka, která v překotných posledních dvou dekádách zformovala
dnešní podobu země.
SMÍŘLIVĚJŠÍ SYN
První zásadní okamžik nastal při nástupu na trůn, který Mohamed zdědil
po svém otci Hassanovi II. Nový král
udělal tlustou čáru za jeho neskrývanou krutovládou, když propustil obávaného ministra vnitra, amnestoval
desetitisíce vězňů a inicioval vznik
Komise pro spravedlnost a smíření,
která zdokumentovala represe a vyplatila odškodnění postiženým.
Diplomatický postup vůči kritikům
prokázal Mohamed i v období
takzvaného arabského jara v letech
2011 a 2012. Na masivní protesty
nereagoval násilím, ale ústupky
a reformami. Nová ústava pozvedla
berberštinu na úroveň arabštiny,
zakotvila právo na svobodu projevu
a myšlení a rozšířila pravomoci
parlamentu a premiéra.
O předsedovi vlády měly místo
královy libovůle nově rozhodo-
vat parlamentní volby, které do
funkce poprvé v historii vynesly
šéfa umírněné islamistické Strany
spravedlnosti a rozvoje (PJD) Abdelilaha Benkiraneho. Maroko se díky
svižné královské reakci stalo jednou
z mála arabských zemí, která se
požadovaných reforem dočkala
bez změny režimu, nebo dokonce
ničivé občanské války.
HRANICE SHOVÍVAVOSTI
Marocká demokratizace má ovšem
řadu kritiků. Mohamed VI. nepřestal zasahovat do politického dění,
jak ukázalo sestavování vlády po
volbách z roku 2016. Znovu vítězné
PJD se tehdy pod královým tlakem
nepodařilo dohodnout na koalici
s dalšími stranami a nebezpečně populární Benkirane musel odstoupit.
Jednání se pak „zázračně“ odblokovala.
Král si v ústavě formálně zachoval
kontrolu nad ozbrojenými složkami
i diplomacií. Neformálně pak přes
síť příbuzných a přátel v čele bank
i firem ovládá část ekonomiky.
„Nazval bych to spíš liberalizací než
demokratizací,“ vysvětluje novinář
a historik Maati Mondžíb.
Opakovaně se ukázalo, že královská shovívavost má i v uvolněnější
době Mohamedově svoje limity.
Kolem královské rodiny musejí
novináři našlapovat po špičkách,
pokud nechtějí skončit bez práce,
v exilu nebo ve vězení. Přesně to se
stalo například šéfredaktorovi arabské verze webu Lakome.com Alímu
Anouzlovi, uvězněnému na základě
údajné podpory terorismu po uveřejnění videa kritizujícího zkorumpovanost nejvyšších představitelů
monarchie.
Mohamed také tvrdě reagoval na
protesty v dlouhodobě zanedbávané
a převážně berberské oblasti Ríf na
severu země. Bezpečnostní složky
tam v roce 2016 násilně rozehnaly
demonstranty rozhořčené smrtí
místního rybáře v popelářském
voze, kam vlezl pro úlovek zabavený
a vyhozený policisty, a přetrvávající extrémní chudobou. Tisíce lidí
skončily ve vězení a opoziční předáci
dostali až dvacetileté tresty.
AŽ PO SVATBĚ
Vláda Mohameda VI. jako by vždy
zůstala v půli cesty. Anebo král
umně balancuje mezi moderní
západní demokracií a tradiční samovládou, jak tvrdí jeho obhájci.
Patrné je to i na přístupu k náboženství. Mohamed je na jednu stranu tváří smířlivého islámu, zve na
návštěvu papeže Františka a sponzoruje různé formy mezináboženského dialogu. Na druhou stranu
nadále dovoluje, aby náboženská
pravidla omezovala obyčejným Maročanům osobní svobodu a rovnost
před zákonem.
95