přišla nejprve s Jak se krotí krokodýli
v roce 2006 a potom s Líbáš jako
Bůh. Jsou to filmy o lidech, kteří
jen předstírají práci a shon, ale
přitom jsou za vodou, neřeší materiální problémy, mají byty, domy
a chalupy a jezdí si po světě. Jejich
problémy jsou absolutně maloměšťácké, a i když na všechno říkají
„Já se z toho zblázním“, nikdy se
jim nic vážného nestane.
Na podobnou vlnu pak najely
filmy producenta Tomáše Hoffmana a Jiřího Vejdělka Ženy v pokušení
a Muži v naději. Do nich se přimíchává kromě vyššího řemeslného
umu navíc ještě oslava promiskuity. Jejich hrdinové se chovají jako
frivolní umělci, ačkoli se většinou
jedná o lidi, kteří by si podobné
výstřelky nemohli dovolit. Snímky
nás tak zásobují nejenom obrazy
relativně luxusního bydlení, ale
i nadbytku v dávkách erotiky.
Spojuje se tu utopie z nákupního
střediska a utopie z pornografie.
Jiří Vejdělek se postupně přeorientoval na mnohem nevinnější poetiku ve filmech Něžné vlny, Tátova
volha nebo Poslední aristokratka.
Společná je jim nejen překvapivá cudnost, ale i to, že minulost,
ať už sametová revoluce, doba
socialismu, nebo restituce devadesátých let, nemají žádné konkrétní
dobové znaky. Vlastně je to jen
čirá fikce. Poslední aristokratka se
k devadesátkám vztahuje tak, že
není poznat, kdy se děj odehrává,
čímž se zažehnávají pocity trapnosti z oné doby. A jestliže dnes
bují spousta konspiračních teorií
o tom, co stálo za 17. listopadem, Něžné vlny převedou vše do
nevinné soukromé historky, kdy
se hrdina snaží přes Národní třídu
dostat na rande. Současný český
JASÁNEK, VZTYK!
Jediným českým filmem, na který do kina zašly dva miliony lidí,
byl porevoluční Tankový prapor. Stříbrní jsou Černí baroni
a bronz si letos těsně uhájil Kolja před Ženami v běhu, kterým
k milionu stačilo rekordních 42
dní od lednové premiéry.
Zdroj: Kinomaniak.cz
Abychom tedy dostali jakoukoli
komplexnější zprávu o současném Česku, která se nesnaží být
především komedií či nihilistickým
výkřikem, musíme zabrousit k dokumentům. Snímky Karla Vachka
nebo jeho žáků Víta Klusáka, Filipa
Remundy či Martina Marečka
nechávají vyvstat komičnost
z mnohosti a chaosu motivů. Co by
bylo nepřijatelné v hraném filmu,
v dokumentu ožívá jako esejistická
rozprava o tom, v jakých existenciálních paradoxech žijeme.
komerčně úspěšný film má jedno
pravidlo: neodehrávám se přesně
nikdy a nikde, jsem jen nějakou
obecninou, nehodlám vás obtěžovat detaily reality.
KDO NEZAVÍRÁ OČI
Tvůrců, kteří by se na současný
režim dívali kriticky a nesklouzávali k úplné karikatuře, je málo. Až
do posledního dechu se o to snažila
Věra Chytilová, velmi nemilosrdně se k moderní době v roce 2005
postavil Jiří Svoboda v Sametových
vrazích. Nejlepším filmem účtujícím s tím, jak dnes prožíváme
minulost, bude Kawasakiho růže
Jana Hřebejka z roku 2009. Nejvytrvalejší a nejštiplavější zůstává
v hrané tvorbě Robert Sedláček ve
filmech Muži v říji, Největší z Čechů
a Rodina je základ státu a pokračuje
v tom v řadě televizních projektů.
Méně tezovitý a více soustředěný
na postavy pak je Jan Prušinovský
se svým Okresním přeborem, Kobrami a užovkami nebo televizním Mostem. V jeho případě jde také méně
o sociální sondu a více o odsudek
individuálních lidských poklesků.
Prušinovský neříká ani tolik, že
lidé jsou produkty svého prostředí,
ale spíš ho baví ukazovat lidi, kteří
jsou zkrátka idioti a zmetci.
KAMIL FILA
Vystudoval teorii a dějiny filmu a audiovizuální kultury na Masarykově
univerzitě. Nedostudoval filozofii.
Psal pro odborné časopisy jako Film
a doba a Cinepur a pro populární
magazíny jako Cinema nebo FilmPub. Čtyři roky pracoval pro deník
Aktuálně.cz a poté čtyři roky pro
týdeník Respekt. Nyní je na volné
noze. Věnuje se svému filmovému
webu Ještěvětšíkritik.cz a své zálibě
v biochemii pro firmu Nutri-Exact,
kde vyvíjí doplňky sportovní výživy.
111