přišla nejprve s Jak se krotí krokodýli

v roce 2006 a potom s Líbáš jako

Bůh. Jsou to filmy o lidech, kteří

jen předstírají práci a shon, ale

přitom jsou za vodou, neřeší materiální problémy, mají byty, domy

a chalupy a jezdí si po světě. Jejich

problémy jsou absolutně maloměšťácké, a i když na všechno říkají

„Já se z toho zblázním“, nikdy se

jim nic vážného nestane.

Na podobnou vlnu pak najely

filmy producenta Tomáše Hoffmana a Jiřího Vejdělka Ženy v pokušení

a Muži v naději. Do nich se přimíchává kromě vyššího řemeslného

umu navíc ještě oslava promiskuity. Jejich hrdinové se chovají jako

frivolní umělci, ačkoli se většinou

jedná o lidi, kteří by si podobné

výstřelky nemohli dovolit. Snímky

nás tak zásobují nejenom obrazy

relativně luxusního bydlení, ale

i nadbytku v dávkách erotiky.

Spojuje se tu utopie z nákupního

střediska a utopie z pornografie.

Jiří Vejdělek se postupně přeorientoval na mnohem nevinnější poetiku ve filmech Něžné vlny, Tátova

volha nebo Poslední aristokratka.

Společná je jim nejen překvapivá cudnost, ale i to, že minulost,

ať už sametová revoluce, doba

socialismu, nebo restituce devadesátých let, nemají žádné konkrétní

dobové znaky. Vlastně je to jen

čirá fikce. Poslední aristokratka se

k devadesátkám vztahuje tak, že

není poznat, kdy se děj odehrává,

čímž se zažehnávají pocity trapnosti z oné doby. A jestliže dnes

bují spousta konspiračních teorií

o tom, co stálo za 17. listopadem, Něžné vlny převedou vše do

nevinné soukromé historky, kdy

se hrdina snaží přes Národní třídu

dostat na rande. Současný český

JASÁNEK, VZTYK!

Jediným českým filmem, na který do kina zašly dva miliony lidí,

byl porevoluční Tankový prapor. Stříbrní jsou Černí baroni

a bronz si letos těsně uhájil Kolja před Ženami v běhu, kterým

k milionu stačilo rekordních 42

dní od lednové premiéry.

Zdroj: Kinomaniak.cz

Abychom tedy dostali jakoukoli

komplexnější zprávu o současném Česku, která se nesnaží být

především komedií či nihilistickým

výkřikem, musíme zabrousit k dokumentům. Snímky Karla Vachka

nebo jeho žáků Víta Klusáka, Filipa

Remundy či Martina Marečka

nechávají vyvstat komičnost

z mnohosti a chaosu motivů. Co by

bylo nepřijatelné v hraném filmu,

v dokumentu ožívá jako esejistická

rozprava o tom, v jakých existenciálních paradoxech žijeme.

komerčně úspěšný film má jedno

pravidlo: neodehrávám se přesně

nikdy a nikde, jsem jen nějakou

obecninou, nehodlám vás obtěžovat detaily reality.

KDO NEZAVÍRÁ OČI

Tvůrců, kteří by se na současný

režim dívali kriticky a nesklouzávali k úplné karikatuře, je málo. Až

do posledního dechu se o to snažila

Věra Chytilová, velmi nemilosrdně se k moderní době v roce 2005

postavil Jiří Svoboda v Sametových

vrazích. Nejlepším filmem účtujícím s tím, jak dnes prožíváme

minulost, bude Kawasakiho růže

Jana Hřebejka z roku 2009. Nejvytrvalejší a nejštiplavější zůstává

v hrané tvorbě Robert Sedláček ve

filmech Muži v říji, Největší z Čechů

a Rodina je základ státu a pokračuje

v tom v řadě televizních projektů.

Méně tezovitý a více soustředěný

na postavy pak je Jan Prušinovský

se svým Okresním přeborem, Kobrami a užovkami nebo televizním Mostem. V jeho případě jde také méně

o sociální sondu a více o odsudek

individuálních lidských poklesků.

Prušinovský neříká ani tolik, že

lidé jsou produkty svého prostředí,

ale spíš ho baví ukazovat lidi, kteří

jsou zkrátka idioti a zmetci.

KAMIL FILA

Vystudoval teorii a dějiny filmu a audiovizuální kultury na Masarykově

univerzitě. Nedostudoval filozofii.

Psal pro odborné časopisy jako Film

a doba a Cinepur a pro populární

magazíny jako Cinema nebo FilmPub. Čtyři roky pracoval pro deník

Aktuálně.cz a poté čtyři roky pro

týdeník Respekt. Nyní je na volné

noze. Věnuje se svému filmovému

webu Ještěvětšíkritik.cz a své zálibě

v biochemii pro firmu Nutri-Exact,

kde vyvíjí doplňky sportovní výživy.

111