Takových jako ona jsou statisíce.

Deklasované vrstvy mají problémy

s bydlením už dlouho. Romové sestěhovaní do ghett, pracující chudí

na ubytovnách, lidé v exekucích,

single rodiče s dětmi v azylových

domech. Bezdomovci na ulici,

kterých každou zimu umrznou

desítky. Tito a mnozí další čelí jedné

z nejhlubších životních nejistot každodenně, aniž se to stalo politickým

nebo společenským tématem.

V posledních letech se ale problémy

s nedostupností bydlení rozšířily i na

další skupiny. „Najít pokoj pro studentku vysoké školy je v Praze skoro

no-go,“ popisuje mi výrazně mladší

kamarádka. Zatímco před deseti lety,

kdy jsem se do Prahy nastěhovala

já, bylo možné najít sdílený pokoj

za tři tisíce, dnes se cena za podobný „komfort“ pohybuje minimálně

na dvojnásobku. Luxus vlastního

pokojíčku startuje někde na devíti

tisících. A už dávno se nebavíme jen

o širším centru, jak nám s oblibou

říkají ti, kteří žádný strach z neustálého stěhování nezažívají.

Nemožnost uplatit drahé bydlení ve

městě, kam odejdete studovat, se

tak stává výraznou sociální bariérou

pro studium samotné. Podobně jsou

na tom mladé páry. Kdo se chce

z podnájmů sestěhovat do samostatného bytu a založit rodinu, musí

mít železné zásoby a taky notnou

dávku cynismu. Úvahy o rodinné

politice se při současných cenách

bydlení můžou jít klouzat. V zahraničí to v souladu s nihilismem

pozdního kapitalismu vyřešila

generace sinkies – lidí, kteří se

z ekonomických důvodů rozhodli

nemít děti.

Drahé nájmy ale nepostihují jen

mladé. Nejhorší situaci zažívají

lidé v důchodu: zdvojnásobil se

jejich počet na ubytovnách, tvoří

skoro půlku příjemců dávek na

bydlení a nájmy leckdy přesahují

jejich penze. Stěhovat se není kam:

šance, že člověk najde srovnatelně

kvalitní bydlení za stejnou cenu,

je mizivá. Zatímco na krátkodobé

ubytování typu Airbnb se v našem

hlavním městě nabízí až patnáct

tisíc bytů, k dlouhodobému bydlení

je na výběr pouze ze tří až čtyř tisíc.

Mantra o údajně pomalé výstavbě,

kterou se tak rádi ohánějí developeři, neobstojí: bytů není tak málo,

spíš se už nějakou dobu nepoužívají

k bydlení, ale k byznysu. Krize je

navíc globální a spíš než ke specifickým lokálním problémům odkazuje

k proměně vnímání bydlení. Ne,

současnou krizi opravdu nezpůsobila pomalá výstavba a malé

pravomoci developerů, ale absolutní rezignace na politiku bydlení

a zbavování se odpovědnosti za tuto

zásadní oblast života.

HLAVNĚ NEBÝT DRZÍ

Zatímco poválečný konsenzus demokratické Evropy stál na tom, že

silný sociální stát s kvalitními veřejnými službami může být prostředím

pro kultivaci demokracie, žije dnešní společnost v úplně jiném světě.

Bydlení se stalo komoditou volně

obchodovatelnou na trhu. „Nejstabilnější investicí je dnes oblast nájemního bydlení. Rent never ends.“

Přesně tak znějí investorské poučky,

vysvětlující, proč je dnes výhodnější

investovat do koupě nemovitostí

než do zlata. „Lidé zkrátka potřebují

bydlet.“ Jak jednoduché.

Der Spiegel před časem zveřejnil

studii upozorňující na to, že sociální

nerovnosti nejrychleji rostou mezi

těmi, kteří nemovitosti vlastní,

a těmi, kteří ne. Představovat si jednotlivé dobrotivé majitele jednotek

bytů by ale bylo naivní. Spíš než

o lidech se bavíme o korporacích,

které skupují statisíce bytů i s lidmi,

kteří je obývají. I v Česku koneckonců takoví byli: například Zdeněk

Bakala nebo firma ČEZ.

Na západ od nás je nájemní bydlení

mnohem běžnější, a proto jsou

běžnější i různé formy občanských

protestů proti jeho znedostupňování. Organizace nájemníků, solidární

protesty proti vystěhování, tlak

na politiky, aby zavedli důsledné

regulační nástroje, umenšovali roli

soukromého sektoru a posilovali

roli toho veřejného. U nás žije v nájmu jen něco kolem dvaceti procent

lidí a o něčem takovém si můžeme

jen nechat zdát. Naše pozice je

navíc extrémně nerovná: smlouvy

uzavírané na rok nutí většinu moc

nevyčnívat, moc nechtít a moc si

nestěžovat. A když se nájem meziročně zvedne o padesát procent,

tiše odejít.

Chceme-li tento neviditelný, ale

brutální útlak změnit, je nutné

změnit i vzorce vlastního podrobeného chování. Začít můžeme třeba

tím, že překročíme začarovaný kruh

bezmoci a odmítneme pozici druhořadých občanů. Jenom proto, že

jsme byty neprivatizovali, nezdědili

a nemůžeme si je ani koupit, přece

nemáme být vyloučeni ze společnosti. Bydlení je totiž skutečně nad

zlato – jen v jiném smyslu, než jaký

se prosadil na investičních trzích.

Autorka je dokumentaristka a publicistka,

redaktorka A2larm.cz. Věnuje se sociálním

otázkám, politice a problematice nerovností.

27