Takových jako ona jsou statisíce.
Deklasované vrstvy mají problémy
s bydlením už dlouho. Romové sestěhovaní do ghett, pracující chudí
na ubytovnách, lidé v exekucích,
single rodiče s dětmi v azylových
domech. Bezdomovci na ulici,
kterých každou zimu umrznou
desítky. Tito a mnozí další čelí jedné
z nejhlubších životních nejistot každodenně, aniž se to stalo politickým
nebo společenským tématem.
V posledních letech se ale problémy
s nedostupností bydlení rozšířily i na
další skupiny. „Najít pokoj pro studentku vysoké školy je v Praze skoro
no-go,“ popisuje mi výrazně mladší
kamarádka. Zatímco před deseti lety,
kdy jsem se do Prahy nastěhovala
já, bylo možné najít sdílený pokoj
za tři tisíce, dnes se cena za podobný „komfort“ pohybuje minimálně
na dvojnásobku. Luxus vlastního
pokojíčku startuje někde na devíti
tisících. A už dávno se nebavíme jen
o širším centru, jak nám s oblibou
říkají ti, kteří žádný strach z neustálého stěhování nezažívají.
Nemožnost uplatit drahé bydlení ve
městě, kam odejdete studovat, se
tak stává výraznou sociální bariérou
pro studium samotné. Podobně jsou
na tom mladé páry. Kdo se chce
z podnájmů sestěhovat do samostatného bytu a založit rodinu, musí
mít železné zásoby a taky notnou
dávku cynismu. Úvahy o rodinné
politice se při současných cenách
bydlení můžou jít klouzat. V zahraničí to v souladu s nihilismem
pozdního kapitalismu vyřešila
generace sinkies – lidí, kteří se
z ekonomických důvodů rozhodli
nemít děti.
Drahé nájmy ale nepostihují jen
mladé. Nejhorší situaci zažívají
lidé v důchodu: zdvojnásobil se
jejich počet na ubytovnách, tvoří
skoro půlku příjemců dávek na
bydlení a nájmy leckdy přesahují
jejich penze. Stěhovat se není kam:
šance, že člověk najde srovnatelně
kvalitní bydlení za stejnou cenu,
je mizivá. Zatímco na krátkodobé
ubytování typu Airbnb se v našem
hlavním městě nabízí až patnáct
tisíc bytů, k dlouhodobému bydlení
je na výběr pouze ze tří až čtyř tisíc.
Mantra o údajně pomalé výstavbě,
kterou se tak rádi ohánějí developeři, neobstojí: bytů není tak málo,
spíš se už nějakou dobu nepoužívají
k bydlení, ale k byznysu. Krize je
navíc globální a spíš než ke specifickým lokálním problémům odkazuje
k proměně vnímání bydlení. Ne,
současnou krizi opravdu nezpůsobila pomalá výstavba a malé
pravomoci developerů, ale absolutní rezignace na politiku bydlení
a zbavování se odpovědnosti za tuto
zásadní oblast života.
HLAVNĚ NEBÝT DRZÍ
Zatímco poválečný konsenzus demokratické Evropy stál na tom, že
silný sociální stát s kvalitními veřejnými službami může být prostředím
pro kultivaci demokracie, žije dnešní společnost v úplně jiném světě.
Bydlení se stalo komoditou volně
obchodovatelnou na trhu. „Nejstabilnější investicí je dnes oblast nájemního bydlení. Rent never ends.“
Přesně tak znějí investorské poučky,
vysvětlující, proč je dnes výhodnější
investovat do koupě nemovitostí
než do zlata. „Lidé zkrátka potřebují
bydlet.“ Jak jednoduché.
Der Spiegel před časem zveřejnil
studii upozorňující na to, že sociální
nerovnosti nejrychleji rostou mezi
těmi, kteří nemovitosti vlastní,
a těmi, kteří ne. Představovat si jednotlivé dobrotivé majitele jednotek
bytů by ale bylo naivní. Spíš než
o lidech se bavíme o korporacích,
které skupují statisíce bytů i s lidmi,
kteří je obývají. I v Česku koneckonců takoví byli: například Zdeněk
Bakala nebo firma ČEZ.
Na západ od nás je nájemní bydlení
mnohem běžnější, a proto jsou
běžnější i různé formy občanských
protestů proti jeho znedostupňování. Organizace nájemníků, solidární
protesty proti vystěhování, tlak
na politiky, aby zavedli důsledné
regulační nástroje, umenšovali roli
soukromého sektoru a posilovali
roli toho veřejného. U nás žije v nájmu jen něco kolem dvaceti procent
lidí a o něčem takovém si můžeme
jen nechat zdát. Naše pozice je
navíc extrémně nerovná: smlouvy
uzavírané na rok nutí většinu moc
nevyčnívat, moc nechtít a moc si
nestěžovat. A když se nájem meziročně zvedne o padesát procent,
tiše odejít.
Chceme-li tento neviditelný, ale
brutální útlak změnit, je nutné
změnit i vzorce vlastního podrobeného chování. Začít můžeme třeba
tím, že překročíme začarovaný kruh
bezmoci a odmítneme pozici druhořadých občanů. Jenom proto, že
jsme byty neprivatizovali, nezdědili
a nemůžeme si je ani koupit, přece
nemáme být vyloučeni ze společnosti. Bydlení je totiž skutečně nad
zlato – jen v jiném smyslu, než jaký
se prosadil na investičních trzích.
Autorka je dokumentaristka a publicistka,
redaktorka A2larm.cz. Věnuje se sociálním
otázkám, politice a problematice nerovností.
27