Jednou z mála věcí, kterou si Češi

vedle fotbalu, karnevalu a pláže

Copacabana spojují s Brazílií, je její

hlavní město. Brasília dodnes fascinuje futuristickou architekturou

a našinec rád slyší, že si její stavbu

prosadil jediný brazilský prezident

českého původu, Juscelino Kubitschek, vládnoucí v letech 1956 až

1961. Estetiku metropole postavené hluboko ve vnitrozemí ostatně

ocenila i organizace UNESCO, která

ji v roce 1987 zařadila na seznam

Světového dědictví.

Jenže zatímco cizinci Brasílii povětšinou obdivují a také ji hromadně navštěvují, samotní Brazilci

zpravidla hlavní město vnímají

s podstatně menším nadšením –

jako černou díru na peníze, symbol

zkorumpovaného a neefektivního

státu a jako nudné, neživé místo,

jehož obyvatelé jsou ve vřelé zemi

pověstní svou odtažitostí.

Něco z toho je samozřejmě možné

přičíst závisti. Pozici brazilského

hlavního města si odjakživa nárokovala města přímořská – nejprve

Salvador a po něm Rio. A pověsti

Brasílie nepomáhá ani to, že v ní

sídlí všichni vrcholní státní politici

a úředníci.

I sami poněkud odměření a věčně

uspěchaní obyvatelé uznávají, že

život v jejich městě má do plánované utopie daleko. A že existuje

přinejmenším stejně tolik důvodů,

proč Kubitschekův splněný sen

nenávidět, jako proč ho obdivovat.

Existovala už od dob osvícensky

absolutistického markýze Pombala

a od roku 1891 s ní počítaly všechny republikánské ústavy.

Kubitschek byl ale první, který se

odhodlal ambiciózní cíl uskutečňo-

tísnili na úzkém pobřežním pásu.

A co bylo ještě důležitější, Brasília

měla ukázat světu jinou tvář země

než koloniálním barokem a chaotickými slumy protkané Rio – spořádanou a pečlivě naplánovanou

tvář budoucnosti.

HORŠÍ Z OBOU SVĚTŮ

Návrhem města byli pověřeni vizionářský architekt Oscar Niemeyer

a urbanista Lúcio Costa, jejichž

plány uskutečnilo šedesát tisíc

dělníků během pouhých tří let a za

dosud neznámou, leč bezpochyby

astronomickou cenu.

DALŠÍ UTOPIE

Brasília je sice nejslavnější sídlo

narýsované od stolu a postavené

na zelené louce, ale na světě stojí stovky dalších, včetně hlavních:

ve dvacátém století byla založena

australská Canberra, indické Nové

Dillí nebo pákistánský Islámábád.

Jedno nové hlavní město se staví

v Egyptě a druhé plánuje v Indonésii.

Na umělý původ několika metropolí už se prakticky zapomnělo

– podle vizionářských plánů se stavěl Washington, Petrohrad nebo

Sapporo.

V Česku vznikl podobným způsobem Havířov, nový Most, Ostrava-Poruba a nesčetná sídliště.

V šedesátých letech vypracoval

tým architekta Gorazda Čelechovského projekt „města snů“ Etarea

(na obrázku), které mělo jižně od

Prahy nabídnout domov 135 tisícům lidí – s tolika by dnes bylo páté

největší v republice.

AMBICIÓZNÍ VIZE

vat. Na konci padesátých let chtěl

rychle rostoucí Brazílii rapidně modernizovat „o půl století za pět let“.

Juscelino Kubitschek si Brasílii

nevymyslel, nebo přinejmenším

nepřišel s ideou nového hlavního

města ve vnitrozemí jako první.

Nové hlavní město mělo otevřít

cestu kolonizaci vnitrozemí –

obyvatelé obrovské země se dosud

Jenže zatímco v otázce kolonizace vnitrozemí se Kubitschekovy

představy do značné míry naplnily

a podél dálnice spojující Brasílii

s pobřežím začala vznikat nová

osídlení, kýžená modernita zůstala

spíš na papíře – a ve fasádách Niemeyerových obdivovaných staveb.

Nové hlavní město, slavnostně

„otevřené“ v roce 1960, jako by

získalo to nejhorší z obou světů.

Monumentální bulváry a velkými vzdálenostmi oddělené zóny

pro práci, ubytování, nakupování

a zábavu zavinily, že se Brasília

proměnila v peklo pro všechny,

kteří nevlastní automobil.

Ne náhodou má dodnes Federální

distrikt, jak se nazývá celá administrativní oblast s centrem v Brasílii,

zdaleka největší podíl aut na počet

obyvatel, a naopak nejnižší podíl

osob využívajících hromadnou

dopravu. Ne že by automobil řešil

všechno – silnice se v ranní i večerní špičce beznadějně ucpávají

a v centru navíc chybí parkovací

místa, takže řada vozidel stojí jen

tak na okraji vozovky.

35