REPORTÁŽ

Vazební věznice Ruzyně z ptačí perspektivy.

hned u dveří. Pak rentgen jako

na letišti. Občanka kolegovi za sklem.

„Jak mám vědět, že jste novinářka?“ Dobrá otázka. Odpověď

nabízí rychleji než já. „Novinářský

průkaz.“ Nemám, zatraceně. Přihazuju k občance vizitku. Přísný pohled.

S touhle kartou to nevyhraju. Ale –

jsme ohlášené, vyzvedne si nás vězeňská

sociální pracovnice – ostraha zvedne

sluchátko, a Lída Nováková už je

na cestě. Smíme dovnitř.

ČEKÁRNA

Zatím jen pár metrů. Hned za rentgenem doprava – do čekárny, jak

hlásí nápis nad fialovými futry.

Na stropě zářivka, na zemi modré

omšelé lino; nejspíš po něm neklidně přešlapovaly už tisíce párů bot.

Hodiny na stěně utíkají, napřed.

A už je tady. Mladá a veselá. Lída

Nováková. „Tak co, jste psychicky

připravená?“ směje se. Svižným

krokem nás vede na nádvoří, zamřížovaná okna nad hlavami. Pak

do budovy; chodba, dveře, schody,

další chodba… Stíhám vnímat jen

52

Hlavní brána září fialovým nátěrem.

všudypřítomnou žlutou na stěnách.

Jde se za četou. Zkratka pracovní čety.

Našim vězňům před chvílí skončila

pracovní doba.

Oficiální název oddělení: Bezdrogová zóna. Režim: s dozorem. „Podmínka zařazení na oddělení je, že

odsouzení nesměli být v minulosti

uživateli drog. Mají tresty od krátkých po dlouhé, od mírných přečinů

po nejtěžší paragrafy. Ti se závažným

deliktem nejdřív prošli přísnější věznicí, až po nějaké době bezproblémového výkonu trestu se dostali k nám,“

vysvětluje sociální pracovnice.

Tři ženy na mužském oddělení.

Kráčíme po šedivém linu dlouhou

chodbou lemovanou celami, na každých dveřích číslo. Míjíme špalír

mužů v modrošedých mundúrech –

jsou čtyři, právě se vydává večeře.

Snídá se v půl sedmé, obědvá v jedenáct.

Vaří vězni. Pozdraví každý.

ZÍVAL SE STŘÍHÁ K SOUDU

Vzdělávací místnost na konci chodby. Kurz, který má vězně naučit

přemýšlet o penězích, hospodařit

a pomoci jim vypořádat se s dluhy,

je pro vězně dobrovolný. „Ale fakt,

že se účastní, snaží se mapovat dluhy a chystat na jejich řešení, může

pomoct, když žádají o podmínečné

propuštění,“ zmíní Katka.

První přichází Petr. Je mu třiatřicet.

Dostal tři roky. V realitce zpronevěřil sto třicet tisíc. „Tady dělám

zámečníka v dílně, taky řeším

havárky.“ Hrubá mzda: 4500 korun,

čistého asi 3700. Dluží 380 tisíc.

„Dostávám kapesné osm set korun

měsíčně, zbytek jde na úhradu pobytu, pak na přednostní pohledávky

státu, jako jsou náklady na soudy.

Pak splátka dalších exekucí. Důležité je vůbec si dluhy přiznat, osvojit

si princip, jak je řešit. Oslovit věřitele… S tím mi pomáhá Rubikon.“

Pozítří má papírovou půlku. „Menší

výročí. V srpnu zkusím žádat o podmínečné propuštění.“

Zatímco si povídáme, místnost se

zaplní. Přišlo asi dvacet vězňů.

Po oddělení se smějí volně pohybovat. Ve dne v noci na ně dohlížejí