DĚLNÍKEM KAPITALISMU – DÍL III.

VOJNA

V létě roku 1991 jsem dostal povolávací

rozkaz. Vedlejší důsledek toho, že jsem

se nedostal na vysokou. Kdybych věděl,

co vím dnes, šel bych na jakoukoli

školu, jen abych se tomu vyhnul.

ANTONÍN THURNWALD

Pro člověka, který právě vyklouzl

z okovů totalitního režimu a ochutnal doušky svobody, byla vojna

strašlivý šok. Do přísahy zavření

v kasárnách. Když nás poprvé pustili, opili jsme se, že jsme nedokázali

dojít zpátky. Nebýt mazáků, kteří

pro nás na diskotéku dojeli a odtahali nás na hřbetech, dopadlo by to

špatně.

V létě 1992 dorazil závan demokracie i do kasáren. Kdosi moudrý

usoudil, že vojáci jsou na vojně

vlastně v zaměstnání, a když mají

volno, není důvod je držet pod

zámkem. Dosud byla vycházka jen

za odměnu, teď jsme mohli ve čtyři

odejít. Tím skončila veškerá šikana. Ta na vojně existovala jenom

z nudy. Nikdo neměl náladu něco

vymýšlet, když mohl jít za holkama

nebo na pivo.

Nepropadnout na vojně zoufalství

bylo přesto těžké. Kdo chtěl přežít

duševně zdráv, musel si vyvinout

obranné mechanismy a zastávat důležitou funkci nebo být nenápadný.

56

Trvalo mi rok, než jsem se rozkoukal. Pak přišel čas něco podniknout.

Ještě nebyly mobily ani internet.

Telefonovat se smělo jen na zvláštní

povolení. Nezbývalo tak nic jiného,

než se po něčem poohlédnout přímo v kasárnách. Všechno podnikání na vojně spadalo do kategorie,

které se dnes říká šedá ekonomika,

a nebezpečně se blížilo tomu, pro

co mělo komunistické zákonodárství označení rozkrádání majetku

v socialistickém vlastnictví. No uznejte,

nezní to mnohem líp než krádež?

Když si šel za rozkrádačku někdo

sednout, byl za hrdinu. Žádný

zloděj, kdepak! Kdo neokrádá stát,

okrádá rodinu, říkalo se. A za socialismu se kradlo všude. Představa, že

lidé s nástupem kapitalismu změní

zvyky, byla naivní.

Nejlepší byznys jsem vymyslel

náhodou. Dostali jsme úkol zřídit

funkční telefonní linku, protože

celý barák měl jenom čtyři, ačkoli

ve skříni jich bylo padesát. Úkol

jsme zvládli a linku zřídili. A pak

ještě jednu, která končila přístrojem

v mé skříňce. Ven se sice muselo

volat přes ústřednu, ale s kolegou, který tam obsluhoval, se dalo

domluvit. Náš pokoj měl ojedinělou výsadu, že jsme mohli ležet

na posteli a telefonovat. To nemohl

ani velitel. Záhy se ukázalo, že mít

v dosahu vlastní telefon chce každý.

Velení mě navíc chválilo, jak intenzivně nacvičujeme pokládání linek.

A my pokládali jak diví. Zejména

na proviantním obchody kvetly.

Za linku opušťák a pěkná hromada

zásob ze skladů.

Jen jsme měli velkou spotřebu

drátu. Cvičení předpokládalo, že

linku zase sbalíme, ale my jsme ji

vzhledem k povaze byznysu museli

nechat ležet. Materiál tudíž docházel. Problém vyřešil kamarád, který

přivezl ze cvičení spousty dalších

cívek s tím, že dostali rozkaz všechno uklidit. Hodně lidí pak hledalo

zmizelé cívky spojovací roty, ale ty

už byly natažené po celých kasárnách.

Pokračování příště...