T É M A : B O H AT S T V Í A   C H U D O B A / KO M E N TÁ Ř

John William Godward:

Sladké nicnedělání, 1904

chyba, měl bys spát aspoň osm hodin,

vyšla o  tom teď v  Melvilu kniha, musím

ti ji půjčit,“ polekal se upřímně. Pořád čekám na vynález stěru analogického k „OK

boomer“ někomu, kdo vyzrál na to, jak organizovat čas s rodinou, protože ji nemá,

a zbývá mu tak čas nad tím přemýšlet.

Ostatně tenhle zakletý kruh – potřebujete čas na to udělat si čas, i  paní

na úklid si musíte v klidu najít, domluvit,

odemknout jí – se podobá mechanismu,

jakým debilizuje materiální chudoba

a  o  kterém píše Petr Houdek na straně

46. Když mě průšvih v práci vyruší od řešení průšvihu doma, který mě vyrušil od

předchozího průšvihu v  práci, přičemž

jsem si v  souladu se self-help kánonem

ráno vytyčil úplně jinou prioritu dne,

vzpomenu si na kreslený vtip Hugleikura Dagssona. Jedna postavička na něm

zezadu přiráží do druhé, které v tu chvíli

dojde: „Tak počkat! Tohle není tenis! Tohle je anální sex!“

Paradox druhý

Ze všech dosud vyzkoušených společenských systémů umí ten náš nejlíp

transfery kapitálu. Když jste chudej, ale

s  milionovým nápadem, dostanete dotaci, investici nebo aspoň půjčku. Když

chcete byt, na který vyděláte až za třicet

let, je tu hypotéka. Banky zavádějí okamžité převody.

Zato s transfery času to jde od dob

rozbití velkých rodinných klanů na samostatně žijící nukleární rodiny k  horšímu.

Ve srovnání s příjmy, které většině lidí po

celý aktivní život plynule narůstají, je to

navíc s volným časem mnohem divočejší

a nějaký ten úvěr nebo spoření by se o to

víc hodil. S  jeho přebytkem a  nedostatkem se to má podobně, jako kdybyste na

vysoké dostávali kapesné sto tisíc, v první práci vám příjmy klesly na stále pěkných padesát, s  prvním dítětem na pětadvacet a s druhým na minimální mzdu.

Pak se nějakou dobu mírně roste k padesátce, než první den důchodu dostanete

deset milionů v keši.

Předestírám: knihy o  organizaci

času jsem četl snad všechny, dokud jsem

na to měl čas. Dát telefon „na letadlo“

umím, odmítat lidi už taky. A  přece se

občas přistihnu, jak závidím vojínovi

základní služby s  mizerným kádrovým

profilem. Možná je čas pokročit od osobních řešení ke společenským a  udělat

z volného, skutečně vlastního, ničím nerozkouskovaného času, který lze naplnit

neakutními a nebyrokratickými činnostmi, veřejný zájem. A nezastavit se u krácení pracovní doby. Problém není vždycky práce, ta skutečná práce, hodná slova

povolání. Problémem je behemot formulářů, tabulek a podivných společenských

institucí, který ji z denního světla vyhání

do pozdních nočních hodin, spolu s všelijakým vybíráním blech z kožichu, které

dělá život snesitelnějším.

Michal Kašpárek je šéfredaktor webu

Finmag.cz a editor tištěného Finmagu,

autor novely Hry bez hranic.

@kasparek

23