T É M A : B O H AT S T V Í A C H U D O B A / KO M E N TÁ Ř
John William Godward:
Sladké nicnedělání, 1904
chyba, měl bys spát aspoň osm hodin,
vyšla o tom teď v Melvilu kniha, musím
ti ji půjčit,“ polekal se upřímně. Pořád čekám na vynález stěru analogického k „OK
boomer“ někomu, kdo vyzrál na to, jak organizovat čas s rodinou, protože ji nemá,
a zbývá mu tak čas nad tím přemýšlet.
Ostatně tenhle zakletý kruh – potřebujete čas na to udělat si čas, i paní
na úklid si musíte v klidu najít, domluvit,
odemknout jí – se podobá mechanismu,
jakým debilizuje materiální chudoba
a o kterém píše Petr Houdek na straně
46. Když mě průšvih v práci vyruší od řešení průšvihu doma, který mě vyrušil od
předchozího průšvihu v práci, přičemž
jsem si v souladu se self-help kánonem
ráno vytyčil úplně jinou prioritu dne,
vzpomenu si na kreslený vtip Hugleikura Dagssona. Jedna postavička na něm
zezadu přiráží do druhé, které v tu chvíli
dojde: „Tak počkat! Tohle není tenis! Tohle je anální sex!“
Paradox druhý
Ze všech dosud vyzkoušených společenských systémů umí ten náš nejlíp
transfery kapitálu. Když jste chudej, ale
s milionovým nápadem, dostanete dotaci, investici nebo aspoň půjčku. Když
chcete byt, na který vyděláte až za třicet
let, je tu hypotéka. Banky zavádějí okamžité převody.
Zato s transfery času to jde od dob
rozbití velkých rodinných klanů na samostatně žijící nukleární rodiny k horšímu.
Ve srovnání s příjmy, které většině lidí po
celý aktivní život plynule narůstají, je to
navíc s volným časem mnohem divočejší
a nějaký ten úvěr nebo spoření by se o to
víc hodil. S jeho přebytkem a nedostatkem se to má podobně, jako kdybyste na
vysoké dostávali kapesné sto tisíc, v první práci vám příjmy klesly na stále pěkných padesát, s prvním dítětem na pětadvacet a s druhým na minimální mzdu.
Pak se nějakou dobu mírně roste k padesátce, než první den důchodu dostanete
deset milionů v keši.
Předestírám: knihy o organizaci
času jsem četl snad všechny, dokud jsem
na to měl čas. Dát telefon „na letadlo“
umím, odmítat lidi už taky. A přece se
občas přistihnu, jak závidím vojínovi
základní služby s mizerným kádrovým
profilem. Možná je čas pokročit od osobních řešení ke společenským a udělat
z volného, skutečně vlastního, ničím nerozkouskovaného času, který lze naplnit
neakutními a nebyrokratickými činnostmi, veřejný zájem. A nezastavit se u krácení pracovní doby. Problém není vždycky práce, ta skutečná práce, hodná slova
povolání. Problémem je behemot formulářů, tabulek a podivných společenských
institucí, který ji z denního světla vyhání
do pozdních nočních hodin, spolu s všelijakým vybíráním blech z kožichu, které
dělá život snesitelnějším.
Michal Kašpárek je šéfredaktor webu
Finmag.cz a editor tištěného Finmagu,
autor novely Hry bez hranic.
@kasparek
23