T É M A : B O H AT S T V Í A C H U D O B A / S O N D A
P
Text: Peter Bednár
řestože zastavěné území tvoří jen tři procenta rozlohy České republiky, stále jsme
jednou z nejhustěji obydlených zemí.
V obci nad deset tisíc obyvatel nás žije
5,4 milionu, historické centrum krajského
města, například Plzně, se vejde na rozlohu jednoho shopping parku s parkovištěm a skutečně městské prostředí tvoří
i v Praze sotva pět procent katastru.
Vedle kompaktních bloků v centrech měst tu jsou periferie. Nejde jen
o místa materiální nouze, kde žijí ti druzí, je to běžný stav moderních zemí. Jsou
všude, kde lidskou krajinu netvoří ulice,
náměstí nebo bloky, ale haly, billboardy
a průtahy, bez ohledu na příjem obyvatel.
Většina nových sídel vzniká už desítky let v místech kdesi mezi přírodou
a městem, v prostředí, které ignoruje
civilizační odkaz krajiny, a v budovách,
které by mohly stát kdekoliv. Zaběhnutý
termín je urban sprawl, česky sídelní kaše.
Sto let rozvoje české průmyslově-zemědělské krajiny je velký experiment
s dřív nepředstavitelnou prosperitou (jen
podle HDP nám je osmkrát lépe) výměnou za rezignaci na to, jak to celé vypadá.
Je dobře, že žijeme v bezpečné zemi, ale
bylo by asi těžké někoho přesvědčit, že
se vyplatí žít a zemřít za logistickou zónou v Čestlicích.
Horší z obou světů
Každý režim zanechá otisk v krajině –
vzpomeňme rybníky a barokní vesnice,
smrkové lesy Marie Terezie, odsuny lidí
a měst, jednotná zemědělská družstva,
zahrady s bazény nebo řepku. Periferie je
prostorem věčné revoluce: rozdíly ve spravování krajiny vytvořily celky, jejichž jednotlivé části na sebe nenavazují. Celková
podoba krajiny není otiskem národního
charakteru, výstavba jen pragmaticky tvoří
servisní zónu pro to, co je zrovna potřeba.
Výstavba kolem velkých měst připomíná letokruhy. První periferie, vystavěné ve stylu podnikatelského baroka,
byly domovem těch, kteří si mohli dopřát
luxus velkých sídel. Ty současné rostou
pro ty, kteří si už bydlení ve městech
nemůžou dovolit, a délka dojezdu je inverzně proporční finančním možnostem.
Novinkou je bytový dům do pěti podlaží
(aby nemusel mít výtah) na samém okraji
obce. Tam, kde se spojí všechny nevýhody bytu se všemi nevýhodami venkova.
Problémy současné krajiny lze popsat jednou delší větou: Monofunkční
budovy na nevhodných místech vytvářejí příliš velké vzdálenosti pro vznik
hodnotných celků i v prosperujících oblastech, drancují krajinu a nechávají lidi
zcela odkázané na dojíždění autem do
blízkého města, kde doprava přespolních
ničí to, co je na něm hezké, a v obyvatelích vzbuzuje pocit, že by měli větší klid
za městem… v monofunkčních budovách
na nevhodných místech.
Rozšířené představy o pomoci
jsou dvě: postavit nové dálnice a zavést rychlý internet. Oboje má bohužel
opačný efekt, funguje jako hnojivo pro
nízkou hustotu nového osídlení a zrychluje chátrání problematických míst. Dojezd autem a virtuální spojení se světem
umožňuje žít tam, kde by to jinak nedávalo smysl, na úkor kvalitní zemědělské
půdy, bez prostorové návaznosti na blízkou obec, bez škol a nemocnic, bez pracovních příležitostí, v enklávách plošně
rozdělených podle příjmů. Ani investice
do vzdělání nemusí stačit, jak napovídají
data o překvalifikovanosti zaměstnanců
zaostávajících regionů.
Vynucená separace
Kromě efektivnějšího poměru zdanění
práce a majetku pomůže periferiím hlavně lepší správa krajiny. To nezní problematicky, každá strana se přece s chutí
hlásí k ochraně lesů a zadržování vody.
Ale konkrétní řešení budou velmi kontroverzní: revize další automobilové infrastruktury, akceptování kompaktnější
výstavby a možná i rozhodnutí, že mnohé z šesti tisíc českých obcí zjevně nemají perspektivu bez ohledu na to, kolik
korun, eur nebo betonu se do nich nalije.
Nevýhody nízké hustoty osídlení
mimo stávající strukturu nejsou tajemstvím, na jejich problematičnost reaguje
například dokument Politika územního rozvoje ČR z roku 2009. Přesto se
výstavba řídí archaickým rozdělením
územních funkcí a tlakem na co nejmenší výšku budov.
Termíny nízká hustota nebo monofunkčnost působí neutrálně, ale mají zásadní dopad na podobu krajiny. Z paradoxní obavy před zastavováním přírody
obce nařizují výstavbu na velkých pozemcích, co nejdál od už postaveného.
Stavební legislativa na většině míst
neumožňuje postavit smíšenou čtvrť
s obchody a školkou. Tyto funkce musejí
35