T É M A : B O H AT S T V Í A   C H U D O B A / S O N D A

P

Text: Peter Bednár

řestože zastavěné území tvoří jen tři procenta rozlohy České republiky, stále jsme

jednou z  nejhustěji obydlených zemí.

V  obci nad deset tisíc obyvatel nás žije

5,4 milionu, historické centrum krajského

města, například Plzně, se vejde na rozlohu jednoho shopping parku s  parkovištěm a  skutečně městské prostředí tvoří

i v Praze sotva pět procent katastru.

Vedle kompaktních bloků v  centrech měst tu jsou periferie. Nejde jen

o místa materiální nouze, kde žijí ti druzí, je to běžný stav moderních zemí. Jsou

všude, kde lidskou krajinu netvoří ulice,

náměstí nebo bloky, ale haly, billboardy

a průtahy, bez ohledu na příjem obyvatel.

Většina nových sídel vzniká už desítky let v  místech kdesi mezi přírodou

a  městem, v  prostředí, které ignoruje

civilizační odkaz krajiny, a  v  budovách,

které by mohly stát kdekoliv. Zaběhnutý

termín je urban sprawl, česky sídelní kaše.

Sto let rozvoje české průmyslově-zemědělské krajiny je velký experiment

s dřív nepředstavitelnou prosperitou (jen

podle HDP nám je osmkrát lépe) výměnou za rezignaci na to, jak to celé vypadá.

Je dobře, že žijeme v bezpečné zemi, ale

bylo by asi těžké někoho přesvědčit, že

se vyplatí žít a zemřít za logistickou zónou v Čestlicích.

Horší z obou světů

Každý režim zanechá otisk v  krajině –

vzpomeňme rybníky a  barokní vesnice,

smrkové lesy Marie Terezie, odsuny lidí

a  měst, jednotná zemědělská družstva,

zahrady s  bazény nebo řepku. Periferie je

prostorem věčné revoluce: rozdíly ve spravování krajiny vytvořily celky, jejichž jednotlivé části na sebe nenavazují. Celková

podoba krajiny není otiskem národního

charakteru, výstavba jen pragmaticky tvoří

servisní zónu pro to, co je zrovna potřeba.

Výstavba kolem velkých měst připomíná letokruhy. První periferie, vystavěné ve stylu podnikatelského baroka,

byly domovem těch, kteří si mohli dopřát

luxus velkých sídel. Ty současné rostou

pro ty, kteří si už bydlení ve městech

nemůžou dovolit, a  délka dojezdu je inverzně proporční finančním možnostem.

Novinkou je bytový dům do pěti podlaží

(aby nemusel mít výtah) na samém okraji

obce. Tam, kde se spojí všechny nevýhody bytu se všemi nevýhodami venkova.

Problémy současné krajiny lze popsat jednou delší větou: Monofunkční

budovy na nevhodných místech vytvářejí příliš velké vzdálenosti pro vznik

hodnotných celků i v prosperujících oblastech, drancují krajinu a  nechávají lidi

zcela odkázané na dojíždění autem do

blízkého města, kde doprava přespolních

ničí to, co je na něm hezké, a v obyvatelích vzbuzuje pocit, že by měli větší klid

za městem… v monofunkčních budovách

na nevhodných místech.

Rozšířené představy o  pomoci

jsou dvě: postavit nové dálnice a  zavést rychlý internet. Oboje má bohužel

opačný efekt, funguje jako hnojivo pro

nízkou hustotu nového osídlení a zrychluje chátrání problematických míst. Dojezd autem a virtuální spojení se světem

umožňuje žít tam, kde by to jinak nedávalo smysl, na úkor kvalitní zemědělské

půdy, bez prostorové návaznosti na blízkou obec, bez škol a nemocnic, bez pracovních příležitostí, v  enklávách plošně

rozdělených podle příjmů. Ani investice

do vzdělání nemusí stačit, jak napovídají

data o  překvalifikovanosti zaměstnanců

zaostávajících regionů.

Vynucená separace

Kromě efektivnějšího poměru zdanění

práce a majetku pomůže periferiím hlavně lepší správa krajiny. To nezní problematicky, každá strana se přece s  chutí

hlásí k  ochraně lesů a  zadržování vody.

Ale konkrétní řešení budou velmi kontroverzní: revize další automobilové infrastruktury, akceptování kompaktnější

výstavby a možná i rozhodnutí, že mnohé z  šesti tisíc českých obcí zjevně nemají perspektivu bez ohledu na to, kolik

korun, eur nebo betonu se do nich nalije.

Nevýhody nízké hustoty osídlení

mimo stávající strukturu nejsou tajemstvím, na jejich problematičnost reaguje

například dokument Politika územního rozvoje ČR z  roku 2009. Přesto se

výstavba řídí archaickým rozdělením

územních funkcí a tlakem na co nejmenší výšku budov.

Termíny nízká hustota nebo monofunkčnost působí neutrálně, ale mají zásadní dopad na podobu krajiny. Z  paradoxní obavy před zastavováním přírody

obce nařizují výstavbu na velkých pozemcích, co nejdál od už postaveného.

Stavební legislativa na většině míst

neumožňuje postavit smíšenou čtvrť

s obchody a školkou. Tyto funkce musejí

35