T É M A : B O H AT S T V Í A   C H U D O B A / KO M E N TÁ Ř

Zbabělci v čele

Vlády od devadesátých let bojují proti zneužívání dávek.

Výsledkem je, že už je nelze využít ani poctivě, k jejich

původnímu účelu – k odrazu ode dna.

Text: Saša Uhlová

„Smlouvu mám na rok, vyprší mi za pět

měsíců. Loni mi zase zvedli nájem, platím teď za bydlení skoro šestnáct tisíc,

ale na stěhování nemám, nikdy nedám

dohromady kauce a samo stěhování taky

stojí hodně,“ říká Ivana, která vychovává

jednoho syna.

Bydlí na sídlišti a  samotný nájem

není na dnešní dobu nijak vysoký. Je to

jen jedenáct tisíc, těžko by hledala nižší.

Za Prahou by zase měla problém se synem, který má poruchy učení, dlouho pro

něj hledala školu, kde by byli vstřícní.

Ivana uklízí a její čistý příjem je kolem 15 tisíc. Na živobytí ji měsíčně zbyde

pár tisíc, a to pobírá příspěvek na bydlení

a má velké štěstí, že není v exekuci. Dva

nájmy a  kauce v  případě stěhování jsou

skoro nepřekonatelné překážky.

Přes všechny problémy, které má,

vidí Ivana, že na tom je lépe než mnozí

sousedi. Ty trápí exekuce, kvůli kterým

mají nižší příspěvky na bydlení, a  situaci

zvládají jen díky tomu, že někdo v  rodině

pracuje načerno a nepřiznává příjem. A tak

se jen modlí, ať už se nájem nezvyšuje, protože příspěvek na bydlení má svůj strop.

40

Bez trampolíny

Jak jsme se dostali k  tomu, že se nedá

důstojně přežít dokonce ani z  kombinace výplaty a sociálních dávek? Mezi lety

2007 a  2013 se nezvyšovala minimální

mzda a  ještě déle se nevalorizovalo životní a  existenční minimum. Životní

minimum jednotlivce se od roku 2007

zvedlo z 3126 na 3410 korun, existenční

zůstává třináct let na 2200 korunách.

Je to důsledek všudypřítomného přesvědčení, že chudí lidé jsou líní

a  pořád by jen chtěli něco od státu.

Dovedlo nás to ale do situace, kdy není

možné uživit rodinu nejen z minimální

mzdy, která od letoška činí 14 600 korun, ale v mnoha případech ani z příjmů

o dost vyšších.

Výplaty v posledních letech sice rostou, situaci ale zkomplikovala rozrůstající

se krize bydlení, která zasahuje nejenom

lidi v  centru větších měst. Cesta na dno,

do zadlužení a  jen obtížně řešitelných

životních situací je někdy podivuhodně

krátká. Stačí nemít se na koho obrátit,

když přijde problém: nemoc člena rodiny,

náhlá ztráta bydlení nebo zaměstnání. Sociální síť nefunguje jako trampolína, která

by lidem pomohla se odrazit.

Věčné utahování

Populistické výroky i  následná přísnější kontrola chudých a  jejich vyřazování

z evidence Úřadu práce nebo odebírání

dávek jsou motivovány představou, že

se takový postup bude většině lidí líbit.

Tento druh populismu má u  nás tradici

už od devadesátých let, kdy se o  zneužívání dávek začalo mluvit, a  vybujel

v  době, kdy byl ministrem práce a  sociálních věcí Petr Nečas. Od kampaně

před volbami v  roce 2010 nás vize politiky pro slušné lidi, kteří se snaží, už

neopustila.

Část politiků věří, že přísností na

nemakačenka, kam v  jejich fantaziích

spadají nejen nezaměstnaní, ale i  lidé

s nízkými příjmy, v důsledku třeba i důchodci, samoživitelé a  lidé se zdravotním postižením, osloví nové voliče. Jenže ono to funguje i naopak. Neustálým

omíláním klišé o  zneužívání sociálních

dávek na jedné straně a o slušných pracovitých lidech na straně druhé ovlivňují politici veřejný prostor a  sami přispívají k  tomu, že se společnost stává

méně solidární.

Dlouhé roky jim s  tím zdatně pomáhala většina médií, včetně těch, která

by z principu měla být veřejnou službou.

V  roce 2010 ČTK ve své zprávě označila karenční dobu za opatření proti

zneužívání dávek. V  mnoha médiích

měly podporu reformy Jaromíra Drábka

z  Nečasovy vlády, které přitom způsobily mnoho lidských neštěstí. Politika

utahování opasků se těšila dlouhé roky

velké oblibě novinářů, kteří psali o tom,