BY Z N YS P L Á N

Letos čeká bednáře Josefa Fryzelku z Vlachovic

těžká práce. Až dokončí knihu z historie svého

řemesla, rodina si promluví o předávání podniku

další generaci. Synové jsou ve firmě dva.

K

Text: Gabriel Pleska

dyž přijíždíte do Vlachovic od Klobúk,

tedy Valašských Klobouk, napřed je vlevo komín s  čapím hnízdem, pálenice,

plovárna, fotbalové hřiště, škola – a  pak

už dvorek, na kterém se do výšky tyčí vyrovnané dříví. Bednářství Fryzelka.

Chodím a  jezdím kolem skoro dvacet let. A  firemní logo, ve kterém se písmena F a  J, Fryzelka a  Josef, skládají do

podoby bečky, mě nepřestává přitahovat.

To se jako fakt někdo v  jednadvacátém

století uživí tím, že dělá sudy? Uživí. A nejen sebe, dílna zaměstnává osm lidí a prosperuje. Ovšem zdaleka nedělá jen sudy.

Vlaštovka

Josefa Fryzelku, ročník šestapadesát, to

jako kluka táhlo do hory, jak se na Valašsku říká lesu. Když pásl krávy, nejraději

hnal k  jeho kraji, ke stromům a  ke svoboděnce. Tata ale o touze stát se lesákem

nechtěl slyšet. Volky nevolky jde bednářův synek do Letovic u Blanska do učení

na bednáře.

Proti spolužákům má jednu výhodu.

Praxi si může odbýt doma. V  roce 1956

sice otci vzali bednářské náčiní a zavřeli

živnost, ale do roka všecko přivezli zpátky. Zas pracoval ve své dílně a  se svým

nářadím – jen už to nebylo jeho nářadí

a nedělal na sebe, ale na národní podnik.

Tak fungoval systém, který skoncoval

s vykořisťováním.

Když se ten systém zhroutil, dostal

většinu svého starého vercajku Josef Fryzelka zpátky. A  pokusil se už na vlastní

triko pokračovat v  bednářské tradici,

která sahá devadesát let zpátky k  jeho

pradědovi. Nejdřív bednaří a stolaří (pro

Čechy z  Čech: stolař = truhlář) v  garáži a  jedné z  místností rodinného domu,

brzy ale s pomocí tchána přestavuje stodolu na větší dílnu – A od té doby to tu lepíme jak vlaštovky hnízdo, říká Fryzelka.

Letos ale přestane jen oblepovat

chalupu a rozroste se za silnici, přesune

skladiště dřeva o pár set metrů dál. Jednak se hasičům nelíbí, jak blízko je tolik

vysušeného dřeva od návsi, jednak se tím

uvolní kousek plácku na dvoře. V  dílně

ze stodoly je už bednářům z  Vlachovic

těsno, štrngají jim o  sebe zadnice. Takže vlaštovčí hnízdo se přece jenom zase

rozroste.

Dříví

Návštěvu v  bednářství začínáme právě… Ale ne, to bych kecal. Návštěvu zahajujeme v  kanceláři náprstkem čehosi

ostřejšího, pro zahřátí. Jsme ostatně na

Valašsku, a  pokud vím, už vzorky otce

dnešního majitele firmy bývaly vyhlášené. A to, co nám klouže do krku, chutná

báječně. Přitom není trnková, tedy slivovice ze švestek, v kraji obecně uznávaná

jako jediné pití první kategorie a  etalon

všeho ostatního, ale jen z jablek. Tajemství jemné chuti se prý skrývá – jak jinak

– v sudu. Respektive v tom, že byl zevnitř

důkladně vypálený.

A  pak už začínáme doopravdy,

u  dříví. „To je můj kapitál,“ říká majitel

hrdě. Dřevo si pokud možno vybírá sám,

přímo v lese. A podstatné není jenom to,

aby byl strom dobře rostlý, ale i  to, kdy

se kácí. Bednář potřebuje dříví kácené

v zimě, kdy je míza zatažená do kořenů.

Dříví se pak musí řezat méně obvyklým

radiálním řezem, při kterém se nejmíň

naruší vlákna. Než se dá použít, ještě

aspoň dva roky vysychá. Nahlédneme

do sušárny, kde se dřevo ještě dosušuje,

a necháme si ukázat, kde se „polotovar“

budoucího sudu napařuje a  ohýbají jednotlivé dužiny. Po vytvarování se sud

zafixuje horkým vzduchem nad ohněm.

Ještě trochu líp rozumím tomu, proč jsou

hasiči nervózní.

Přišli jsme v  den, kdy se nepracuje, ale i tak je vidět, že pro osm chlapů je

místa málo. Zvlášť pokud by měly přibýt

49