PŘÍBĚH

umístila saunu s  převlékárnou. Svršky

jste si samozřejmě nechali u  šatnářek

Národního divadla.

Ve světě podle ní tradiční, u nás stále

neokoukaný přístup praktikuje i  v  Humpolci. Přesahy v  8smičce běží po dvou liniích. První vychází z jistého perfekcionismu a míří víc na lidi, které už umění zajímá.

Třeba katalogy tu nejsou pouhou doplňkovou tiskovinou, ale svébytnými publikacemi, pro které mají v 8smičce vlastní vydavatelství. Hned tu první, knihu Pocta

suknu: Textil v  kontextu umění, ocenili

porotci v  soutěži o  nejkrásnější publikaci

roku. Jistě nezapadne ani další bokovka,

čtyřdílný soupis výtvarných prací Josefa

Čapka Pracoval jsem mnoho. První díl vydala 8smička vloni na podzim. Vytištěný je

na speciálním recyklovaném papíře Savile

Row, na kterém v Česku ještě nic nevyšlo.

Samozřejmě, chce se nám skoro říct.

Vypiplanost samotných výstav pak

už ani nepřekvapí. Za rok tu mají vždycky

tři. Úspěch slavila hned ta první o textilu

v umění (jsme v textilce), loňská Vrchovina, krabatina, mrchovina o  regionálních

umělcích-solitérech (jsme na Vysočině),

ale i zatím poslední Retina, rekapitulující

třicet let porevoluční malby. Podařená,

říkáme si. Snad jen popisky nám méně

znalým chyběly. Tedy do chvíle, kdy nás

Straková upozornila, že zařídili neviditelné. Aby nic nerušilo dojem z díla, jsou

vyvedeny bíle na stejnobarevné stěně

a patrné jsou až při pohledu zblízka.

Na maličkosti, které potěší, si tu vůbec dávají pozor. Třeba že ke každé výstavě místní tým nahraje podcast. V dětském koutku mají na hraní obří špulky.

Kavárnu u  vstupu zase ocenil i  nejvyšší

soudce kvality dortů a kafe Lukáš Hejlík.

Vyskakovaná

Druhá linka přesahů je výzvou zapeklitější a  nejspíš ještě o  mnoho důležitější: jde

o  důvěrné navázání vztahu s  návštěvníky,

městem a  místními. Pracovníci 8smičky, mezi kterými má jediná Straková plný

úvazek, to zkoušejí různými způsoby. Na

programu jsou hodiny malby a  kresby,

54

rodinné dílny nebo kurz o  umění pro dospělé. Právě na kurzech se záhy ukázalo,

že na maloměstě neprojdou hrátky, jaké si

mohou dovolit zavedené instituce. Když tu

Jan Peknik-Kozák, jinak také umělec a učitel na střední škole v Jihlavě, začal vést své

večerní přednášky, účastníci byli lehce

zaražení. „Řekl jsem Warhol a až pak mně

došlo, že musím dodat celý řetězec informací. Že samo jméno není lidem jasné.“

Teď přednáší spolu s kolegyní Natálií Brzoňovou, PR manažerkou 8smičky

a učitelkou estetické výchovy na zdejším

gymnáziu, a  původní metoda se proměnila. Nejprve se probere základní teorie,

teprve poté ji Kozák – všemi přezdívaný

Jenda – komentuje z pozice umělce, často na příkladech. Výsledek je prý znát,

lidé se teď mnohem více ptají.

Právě zbavování současného umění

aury nesrozumitelnosti bude klíčové pro

vnímání 8smičky mezi obyvateli Humpolce. Současné umění bývá vnímané

jako uzavřená zábava pro lidi, kteří mají,

jak to jen říct, nosy trochu nahoru. Situace je o  to těžší, když sídlíte ve stejném

městě jako pivovar Bernard, který štědře

dotuje lidovější program. Třeba kopanou.

Straková o  možných předsudcích

moc dobře ví. Sami jsme opakovaně byli

svědky toho, jak se s  potenciální nedůvěrou vypořádává. Když během našeho

rozhovoru spatřila odcházející návštěvníky, vyběhla za nimi, aby se jich zeptala

na dojmy. Odkud přijeli i jestli tu byli poprvé. Nepůsobí to jako divadýlko pro reportéry. Straková si vyskakování na lidi,

jak to sama nazývá, pochvaluje a  ráda

vzpomíná, co zajímavého se dozvěděla

cestou do Humpolce v autobuse nebo při

pochůzce po městě. „Někoho nezajímají

lidi a  to je naprosto v  pohodě. Já to tak

ale mám. Pořád si kladu otázku: Jak dělat

8smičku, aby byla přínosná pro ostatní?

Pochopí to?“

Nekonkurovat si

Večerní škola umění je samozřejmě

hlavně pro ty, kteří se sami zajímají a nemají ostych přijít. V  8smičce proto mají

Textil, hrany, umění

Název 8smička pochází ze značení

budovy, když ještě byla textilkou

– to měla značení 08. Areál z devatenáctého století prošel mnoha

rekonstrukcemi a před zónou pro

umění v něm sídlila i firma vyrábějící

nábytkové hrany. Ta patří Zdeňku

Rýznerovi, který vede nadační fond,

z nějž plynou pro 8smičku peníze.

Současnou podobu budově vtiskl

jeho bratr Luděk Rýzner se svým

ateliérem. Že se přestavba povedla,

potvrzuje například Kristína Fišerová

v magazínu Czech Design, kde píše

o „nesmírně příjemném prostoru

s dubovým dřevem, vonícím kávou,

knihami, uměním a nadšením“. Rekonstrukce také získala čestné uznání

v Grand Prix architektů.