PŘÍBĚH

s takovým drajvem a loajalitou by v Praze

nikdy nenašla. O  prioritách takových zaměstnanců prý vypovídá už to, že se přes

své vzdělání – většinou v  uměleckých

oborech – ve městě rozhodli zůstat i v časech, kdy na obzoru žádná obdobná instituce nebyla. Sama zdůrazňuje, že jakkoliv

má mnoho úřadování v Praze, v Humpolci

alespoň z poloviny týdne bydlí.

Výhoda ukotvení v  Humpolci se

dá dobře ilustrovat na Janě Strejčkové,

grafičce a  ilustrátorce, která se do rodného města vrátila po studiu pedagogiky v  Hradci Králové. Původně přišla do

8mičky jako návštěvnice, teď má na starost doprovodné programy. Vede třeba

komentované procházky městem, kterým

říkají Sirény. Konají se totiž vždy první

středu v  měsíci. V  září obcházeli místní

školy a zkoumali jejich architekturu, v dušičkovém listopadu zase nejmalebnější

náhrobky. To zvládne náplava jen těžko.

„My navíc skoro neděláme letáky. Snažíme se co nejvíc komunikovat osobně,

proto jsou akce mimo 8smičku tak důležité,“ vysvětluje nám Jana. Sama se ostychu

obyvatel nediví. Už jen krásné dezerty

a draze vyhlížející podlaha prý při prvním

setkání působí v Humpolci až nepatřičně.

Práce s týmem si ještě zaslouží malou odbočku: získáváme dojem, že členové 8smičky otevřeně přiznají, že začátky

byly velmi těžké co do přesčasů. Nebo že

je 8smička občas vnímána problematicky. Když před Strakovou nadhodíme, že

jsme se doslechli o vlažném přijetí galerie městskými úředníky, hned jí zajiskří

v očích a zeptá se: „A kdo vám to řekl?”

Sama si ale vzápětí odpoví: „To byl asi

Jenda, že jo?“ Že zaměstnanci hovoří i jinak než v  jakémsi marketingovém tónu,

ji, zdá se, netrápí. Důležitější nejspíš je,

zda členové týmu berou celý projekt

skutečně za svůj.

Čas ukáže

Zásada obklopit se místními pracovníky

se jistě dá převzít. Podobně lze neustále hovořit s  co největším množstvím lidí

a  zjišťovat, nakolik se jim líbí dosavadní

56

produkce. Ptát se, co by změnili a  „vytvářet v nich pocit, že jim není blbé se zeptat“, jak zní základní imperativ Strakové.

A  pak jsou tu tipy, které nejspíš

fungují, jen když se upíšete do služby na

dvacet let. Jen to může vést ke kontinuitě a  překonání jisté cizosti. 8smička má

i  v  dalších ohledech ideální podmínky.

Humpolec není schovaný třeba v  sudetském výběžku. Z  Prahy i  z  Brna jste

v něm autem za hodinu. Kromě toho jde

taky o už zmíněné vedení. Když Straková hovoří o Rýznerových, zdůrazňuje, že

nevěřila, že kdy dostane nabídku od tak

osvícených lidí.

To se potom přirozeně nabízí otázka, jestli by něco, jako je 8smička, mohlo

vzniknout i  bez osvícených mecenášů.

Straková přemýšlí a nejprve to vypadá, že

spíš ne. Potom ale říká: „To by to město

muselo doopravdy chtít. Mít na to dům,

vyčlenit peníze… Takže jde o otázku priorit. Když si starosta Moravského Krumlova umínil, že chce návrat Slovanské epopeje, dokázal to.“

Zhodnotit, nakolik se povedl projekt 8smičky, bude složitější než u  přesunu Muchových pláten. Už teď je jasné,

že se v  Humpolci sešlo hned několik

nesmírně zajímavých a pro úspěch svědčících faktorů: zkušenosti, finanční zajištění i šikovnost místního týmu. Výsledek, a to především vycházení s městem

a místními, ale jistý není. Nakonec snad

bude víc vzrušující sledovat proměny tohoto vztahu než poslední dokonalou výstavu.

Jakub Jetmar se zajímá o média.

@jakub_j_ 

Ondřej Sliš se zabývá PR, krásnou

literaturou a hummusem.

@zissou123

Marcela Straková

Narodila se v roce 1977, vystudovala anglistiku-amerikanistiku

a dějiny umění na Masarykově

univerzitě v Brně. Na stáži ve

švédském Lundu se věnovala

sociolingvistice a kurátorství.

Před 8smičkou, kde je výkonnou

ředitelkou, působila v Národní

galerii, na Nové scéně Národního

divadla, vedla České centrum ve

Stockholmu a festival scénografie

Pražské Quadriennale. Žije v Praze

a v Humpolci.