PŘÍBĚH
s takovým drajvem a loajalitou by v Praze
nikdy nenašla. O prioritách takových zaměstnanců prý vypovídá už to, že se přes
své vzdělání – většinou v uměleckých
oborech – ve městě rozhodli zůstat i v časech, kdy na obzoru žádná obdobná instituce nebyla. Sama zdůrazňuje, že jakkoliv
má mnoho úřadování v Praze, v Humpolci
alespoň z poloviny týdne bydlí.
Výhoda ukotvení v Humpolci se
dá dobře ilustrovat na Janě Strejčkové,
grafičce a ilustrátorce, která se do rodného města vrátila po studiu pedagogiky v Hradci Králové. Původně přišla do
8mičky jako návštěvnice, teď má na starost doprovodné programy. Vede třeba
komentované procházky městem, kterým
říkají Sirény. Konají se totiž vždy první
středu v měsíci. V září obcházeli místní
školy a zkoumali jejich architekturu, v dušičkovém listopadu zase nejmalebnější
náhrobky. To zvládne náplava jen těžko.
„My navíc skoro neděláme letáky. Snažíme se co nejvíc komunikovat osobně,
proto jsou akce mimo 8smičku tak důležité,“ vysvětluje nám Jana. Sama se ostychu
obyvatel nediví. Už jen krásné dezerty
a draze vyhlížející podlaha prý při prvním
setkání působí v Humpolci až nepatřičně.
Práce s týmem si ještě zaslouží malou odbočku: získáváme dojem, že členové 8smičky otevřeně přiznají, že začátky
byly velmi těžké co do přesčasů. Nebo že
je 8smička občas vnímána problematicky. Když před Strakovou nadhodíme, že
jsme se doslechli o vlažném přijetí galerie městskými úředníky, hned jí zajiskří
v očích a zeptá se: „A kdo vám to řekl?”
Sama si ale vzápětí odpoví: „To byl asi
Jenda, že jo?“ Že zaměstnanci hovoří i jinak než v jakémsi marketingovém tónu,
ji, zdá se, netrápí. Důležitější nejspíš je,
zda členové týmu berou celý projekt
skutečně za svůj.
Čas ukáže
Zásada obklopit se místními pracovníky
se jistě dá převzít. Podobně lze neustále hovořit s co největším množstvím lidí
a zjišťovat, nakolik se jim líbí dosavadní
56
produkce. Ptát se, co by změnili a „vytvářet v nich pocit, že jim není blbé se zeptat“, jak zní základní imperativ Strakové.
A pak jsou tu tipy, které nejspíš
fungují, jen když se upíšete do služby na
dvacet let. Jen to může vést ke kontinuitě a překonání jisté cizosti. 8smička má
i v dalších ohledech ideální podmínky.
Humpolec není schovaný třeba v sudetském výběžku. Z Prahy i z Brna jste
v něm autem za hodinu. Kromě toho jde
taky o už zmíněné vedení. Když Straková hovoří o Rýznerových, zdůrazňuje, že
nevěřila, že kdy dostane nabídku od tak
osvícených lidí.
To se potom přirozeně nabízí otázka, jestli by něco, jako je 8smička, mohlo
vzniknout i bez osvícených mecenášů.
Straková přemýšlí a nejprve to vypadá, že
spíš ne. Potom ale říká: „To by to město
muselo doopravdy chtít. Mít na to dům,
vyčlenit peníze… Takže jde o otázku priorit. Když si starosta Moravského Krumlova umínil, že chce návrat Slovanské epopeje, dokázal to.“
Zhodnotit, nakolik se povedl projekt 8smičky, bude složitější než u přesunu Muchových pláten. Už teď je jasné,
že se v Humpolci sešlo hned několik
nesmírně zajímavých a pro úspěch svědčících faktorů: zkušenosti, finanční zajištění i šikovnost místního týmu. Výsledek, a to především vycházení s městem
a místními, ale jistý není. Nakonec snad
bude víc vzrušující sledovat proměny tohoto vztahu než poslední dokonalou výstavu.
Jakub Jetmar se zajímá o média.
@jakub_j_
Ondřej Sliš se zabývá PR, krásnou
literaturou a hummusem.
@zissou123
Marcela Straková
Narodila se v roce 1977, vystudovala anglistiku-amerikanistiku
a dějiny umění na Masarykově
univerzitě v Brně. Na stáži ve
švédském Lundu se věnovala
sociolingvistice a kurátorství.
Před 8smičkou, kde je výkonnou
ředitelkou, působila v Národní
galerii, na Nové scéně Národního
divadla, vedla České centrum ve
Stockholmu a festival scénografie
Pražské Quadriennale. Žije v Praze
a v Humpolci.