E KO N O M I C KÝ S P E C I Á L / R O Z H O V O R

Salámová reforma

Proč se čeští politici bojí důchodové reformy?

A kdy nám začne skutečně téct do bot?

J

Text: Ondřej Tůma

eden krok dopředu, další do strany a pak

zase zpátky na začátek. Tak by se daly ve

zkratce popsat české pokusy o  penzijní

reformu. Své o  tom ví ekonom Vladimír

Bezděk, který vedl dvě důchodové komise i Asociaci penzijních společností.

Koncem minulého roku jste v  Parlamentu na konferenci o  důchodovém systému

varoval, že máme zaděláno na velký rozpočtový problém. Kdy může přijít?

Zatím máme štěstí, protože ekonomice fouká do plachet. To ale nebude trvat

věčně. Až se vítr obrátí, začnou se vynořovat problémy, které jsme neviděli, nebo

spíš vidět nechtěli. Penzijní systém bude

ukázkovým příkladem.

Průměrnému důchodci jsme k  valorizaci penzí přidali dvě stě korun měsíčně nad to, co ukládal zákon. Je to sice

líbivé, ale zároveň zcela nesystémové. Ve

výsledku to stojí přes sedm miliard korun

ročně, které přitom vláda prezentuje jako

jednorázový náklad. Správně bychom se

ale měli bavit o desítkách let, takže o desítkách, možná i nižších stovkách miliard

korun. Takovou cenovku veřejnosti nikdo

neukazuje. Ekonom si to sice spočítá, devadesát lidí ze sta si to ale vůbec neuvědomí.

Zástupci vlády tvrdí, že jen napravují to, co

jejich předchůdci důchodcům odepřeli.

Kdyby šlo o  poctivé napravování stavu, musel by se říct celý příběh. Kolik to

bude dohromady stát a jak to zatíží další

generace. Průběžně financovaný důchodový systém má výhodu, že prakticky nikdy – když pominu dvě extrémní situace,

které jsme viděli před deseti lety za krize

v  Řecku a  Lotyšsku – nesníží nominální

výši vyplácených penzí. To se nedá říct

o trhu práce a průměrných mzdách, které

můžou klesat, zatímco důchody stále valorizujeme. I z toho důvodu moc nevěřím

argumentaci, že je potřeba dorovnat, co

dřívější vlády zanedbaly.

Když jsme spolu dělali rozhovor před pěti

a půl rokem, byl jste větší optimista.

Ano. Dost mě zklamalo, jak se naložilo

s  úpravami penzijního systému, které

udělala Nečasova vláda. Nejdřív se zrušil

druhý pilíř a  později se změnilo i  to, co

zavedla takzvaná malá penzijní reforma.

Skončilo automatické posouvání věku

odchodu do důchodu podle růstu střední délky života. Když k tomu připočteme

změnu výpočtu valorizace penzí, které se

teď každým rokem navyšují o inflaci a polovinu růstu reálných mezd, řítí se důchodový systém do velkých potíží.

Nebylo jen otázkou času, kdy dojde k revizím předchozí reformy?

Z dnešního pohledu asi ano. Ale minimálně zastropování důchodového věku na

65 letech a  navýšení valorizace zkrátka

nedává smysl. Je hezké říkat, že si to důchodci zaslouží. Jenže každý by chtěl víc

peněz a u každého se najdou důvody, proč

si je takzvaně zaslouží.

Jde nastavení důchodového věku vůbec

odpolitizovat? Funguje to někde ve světě?

Myslím, že ano. Alespoň v rámci možností. Třeba Švédové mají zákonem stanovený minimální důchodový věk, systém je

ale nastavený tak, že ekonomickými prvky obyvatele velmi efektivně motivuje,

aby ještě pokračovali v práci a do penze šli

61