CITY

Jdeš jak na zavolanou

Můžete postavit sebehezčí tělocvičnu – ale nikdy se v ní navzájem

nepozná tolik lidí, co na plácku za panelákem.

Text: Adam Gebrian

V letech 2007 a 2008 jsem bydlel v Los Angeles. Neměl jsem tehdy řidičský průkaz

a byla to proto pozoruhodná zkušenost. Časem přede mnou vykrystalizovaly dva problémy, které mi umožnily docenit, jak rád

žiju v Česku.

Za prvé, Los Angeles je tak velké a lidé

se v něm tak často pohybují auty, že je v podstatě nemožné potkat náhodou na ulici někoho známého a prohodit s ním pár slov. To

se mi tam nestalo ani jednou.

Druhý problém byl pro mě ještě zásadnější. Lidé se v Los Angeles věnují téměř výhradně individuálním sportům. Běhají, jezdí

na kole, na bruslích, plavou, surfují, chodí

do posilovny. Vrchol organizačního výkonu

a  kolektivního setkání představoval streetball a plážový volejbal, oboje dva na dva. Dostat čtyři lidi ve stejný čas na stejné místo, to

už byla mimořádná událost.

V  Praze hraju několikrát týdně fotbal.

Nejmíň se nás schází deset, nejvíc dvacet,

většinou kolem patnácti. Svoláme se přes

Facebook či e-mail, dvě hodiny hrajeme

a  spoustu toho namluvíme. Před zápasem,

během zápasu a po zápase v hospodě.

Miluju hraní fotbalu s lidmi, se kterými

se následně setkávám i v různých situacích

v profesním životě. Vidět je hrát a projevovat se při tom pod tlakem, vám toho o nich

prozradí strašně moc. Víc než stovky hodin

společných diskuzí.

8

Povrch není všechno

Celé dětství jsem strávil venku, na ulici, na

parkovišti, na šikmé louce s  pár stromy, na

zabahněném plácku naprosto nepravidelného tvaru, na asfaltovém hřišti u škol na zlínských Jižních Svazích, zkrátka všude, kde se

dal hrát fotbal a v zimě hokej.

Až zpětně jsem si uvědomil, že se za

možnost hrát na takových místech nic neplatilo a přidat se mohl každý. Častokrát šel

někdo náhodou kolem a za chvíli už lítal po

place s  námi. Na rozdíl od hřišť, po kterých

běhám dnes, jsme mohli pouze snít o  přesných čarách, vysokém oplocení či o vrcholu

nedostupnosti: sítích v brankách. Ani by mě

nenapadlo, že může existovat umělé osvětlení nebo povrch z  umělé trávy. Ale když

jsem nedávno v marockém Adagiru viděl, jak

se pláž na víkend proměnila ve stovky fotbalových hřišť pro party školáků i šedesátníků,

došlo mi, jak skvělá věc to byla. A že jsme o ni

v Česku skoro úplně přišli. Ke své škodě.

Často přemýšlím nad heslem „nostalgie

už není, co bývala“. Hrajeme dnes v mnohem

vybavenějším prostředí, za které v průměru

platím asi sto korun za zápas, ale v nalajnované tělocvičně se k nám nepřidá nikdo, kdo

by šel náhodou kolem.

A  mimochodem: jsem přesvědčený,

že kolektivní sport je jedním z  nejlepších

způsobů osobnostního rozvoje. Od svých

protihráčů i  spoluhráčů jsem se toho naučil

strašně moc. Snad nikdo se ke mně nechoval

tak tvrdě jako ten, kdo mě neznal a chtěl mě

porazit. Škola k nezaplacení.

Adam Gebrian je fanoušek architektury.

@AGebrian