BIO

stávají i  neanglicky mluvené snímky:

íránský Rozchod Nadera a  Simin, francouzská Láska, mexická Roma nebo jihokorejský Parazit. Tímto se Oscary opravdu otevírají globálnímu publiku a  dávají

najevo, že kinematografie je jeden celek.

Mimochodem: tuto poctu naposledy zažívali Bergman a Fellini.

Tvoje tělo má známou tvář

Zhruba před dvěma lety se do širšího

povědomí dostala technologie deepfakes – uživatelsky relativně přístupných programů umožňujících nasadit

číkoli obličej na tělo kohokoli jiného,

aby říkal věci, které nikdy neřekl,

nebo třeba účinkoval v pornofilmu.

Zatím převážně neumělé pokusy se

budou v následujících letech vylepšovat k naprosté nerozeznatelnosti,

což poslouží jak propagandě, tak

i vydírání jednotlivců a další bulvarizaci médií.

Na obrázku je americký prezident Richard Nixon, který oznamuje tragický

konec první výpravy na Měsíc. Ano,

Armstrong a spol. se v pořádku vrátili,

ale Nixon měl pro všechny případy

nachystanou smuteční řeč. Dojemný

projev loni vytáhli z šuplíku vědci

z MIT a stvořili přesvědčivé deepfake

video. Googlujte: Moon disaster

deepfake.

Ústup katastrof

Od devadesátých let jsme se třásli u  příběhů, ve kterých se na Zemi řítí asteroid,

nastane doba ledová, přiletí mimozemšťané, zkrátka se stane něco globálně kataklyzmatického. Nyní nás spíš zahrnují vize

toho, co bude následovat po katastrofě

– různé verze totality nebo barbarské společnosti. Od Hunger Games přes Interstellar, Elysium až po Šíleného Maxe či Nevědomí. K tomu sledujeme rozmach zombie

žánru v kinech i televizi – viz Zombieland,

Živí mrtví a desítky dalších příkladů.

Soudobou formou katastrofických

filmů, v  nichž se tragédii podaří oddálit,

jsou komiksové snímky, ať už studia Marvel, nebo Warner Bros / DC. Začalo to

velmi seriózně pojednaným Batmanem

Christophera Nolana a  víceméně celou

dekádu pokračovalo více než dvěma desítkami snímků z Marvel Cinematic Universe (MCU) – tedy Iron Manem, Captainem

Americou, Thorem a dalšími, kteří se čtyřikrát sešli v Avengers. Tyto filmy zcela změnily způsob výroby sérií. Už nikoli případné dvojky, pokud je film úspěšný, už nikoli

plánované trilogie, ale obrovská bobtnající

síť titulů, vycházející spíše z konceptu televizních seriálů a komiksových románů.

Éru příznačně završil loňský Joker,

který převrátil komiks do temného syrového dramatu, v  němž se zaměřuje pozornost na padoucha, proti kterému nestojí žádný kladný protivník. Nepřítelem

tu je společenský systém.

And so on…

Sledovali jsme i nástup ženských hrdinek

ve Hvězdných válkách, Krotitelích duchů,

Wonder Woman či Captain Marvel, Gravitaci, Lucy nebo Atomic Blonde. K  prá-

ci se dostalo víc režisérek, scenáristek

a  producentek a  odpovídá tomu obrovské množství filmů jako Ženy sobě nebo

Zlatokopky a  hlavně sérií na streamovacích službách jako Příběh služebnice či

Sedmilhářky.

Rozmohla se móda live-action verzí

disneyovek, které jsou sice z velké části

digitální, ale hrají v nich živí herci: Kniha

džunglí, Kráska a  zvíře, Aladdin, Dumbo

nebo Lví král. Těžko říct, čím jsou přínosné oproti původním 2D animákům,

ale jejich úspěch je obrovský, téměř každý z těchto titulů překonal na celosvětových tržbách jednu miliardu dolarů.

Řada filmů velmi dobře přejímá estetiku a  způsob vyprávění počítačových

her: Raubíř Ralf, Na hraně zítřka, Ready

Player One. Podceňovaný a „laciný“ žánr

hororu se vzpíná k  novým uměleckým

výšinám v  případě titulů jako Uteč, My,

Děsivé dědictví, Slunovrat, Čarodějnice či

Maják. Komedie se stávají společensky

ostřejšími a  vzhledem ke komplikovanosti témat se tu často vypráví pomocí

vystupování z role a pohledů do kamery:

Vlk z Wall Street, Sázka na nejistotu, Pot

a  krev, Já, Tonya, Vice, The Laundromat

a další. Vzrůstá počet aktivistických dokumentů typu Cowspiracy – Klíč k  udržitelnosti a  Ti, kdo mění svět, ale třeba

i The Red Pill či vyloženě konspiračních

záležitostí ovlivněných nepřehledných

tokem informací na internetu.

Za největší štěstí můžeme považovat, že nás po Padesáti odstínech

šedi nečekala žádná vlna rádobyerotických filmů jako v  devadesátých letech

po Základním instinktu. Musíme být

skromní a  být někdy vděčni i  za to, co

se nestane.

Kamil Fila vystudoval teorii a dějiny filmu

a audiovizuální kultury na Masarykově univerzitě. Nedostudoval filozofii. Psal pro odborné

časopisy jako Film a doba a Cinepur a pro

populární magazíny jako Cinema nebo Film-Pub. Čtyři roky pracoval pro deník Aktuálně.

cz a poté čtyři roky pro týdeník Respekt. Nyní

je na volné noze. Věnuje se svému filmovému webu Ještěvětšíkritik.cz a své zálibě

v biochemii pro firmu Nutri-Exact, kde vyvíjí

doplňky sportovní výživy.

95