BY Z N YS P L Á N
Vizovická firma tehdy musela poprvé výrazně řešit vzhled a uživatelskou přívětivost díla i to, že většina dílů budou originály. „Chtěli po nás čtrnáctimetrové kusy,
takže jsme tomu museli úplně přizpůsobit
výrobu. První ostravský McDonald jsme
nejdřív postavili tady v areálu a pak jsme
ho rozložili a dovezli do Ostravy, kde stojí
dodnes,“ vzpomíná Martinec.
Firma pak začala organizovat architektonické soutěže na vysokých školách – a tak se později potkala s tehdy
ještě neznámou architektonickou dvojicí Chybík a Krištof. Jejich první stavba
stojí právě v areálu Koma, je to jídelna
pro zaměstnance. „Právě tam mi kluci
u oběda prozradili, že se chtějí přihlásit
do soutěže na pavilon pro Expo. Hezky
jsme se tomu zasmáli, ale nakonec jsme
si řekli, že do toho půjdeme. Chtěli jsme
skončit druzí, protože za to bylo tři sta
tisíc korun a my jsme do toho vložili jenom sto tisíc,“ přiznává potutelně.
Když soutěž na konci roku 2013 vyhráli,
nerozhodilo ho to prý tolik, jako když jel
z prvních jednání na vládní úrovni. „Cestou domů se mi klepaly nohy. Došlo mi,
že tohle je velká, mezinárodní věc a že výstava začíná 1. května, takže nejde dodat
něco, co se pak nějak dodělá za provozu.“
Právě tvorba pavilonu posunula firmu i architekty do nové éry. Koma teď
staví díky milánským kontaktům čtyři
velké projekty ve Francii, mezi kterými
je luxusní hotel i sociální byty. Chystá se
taky na dodávku budov pěti nových letišť
v Senegalu. „To už nemá s buňkařinou nic
společného, jsou to modulární designové
stavby. Věřím, že to, co děláme, je základem nového funkcionalismu,“ má jasno
Martinec, když provádí pavilonem a na
střeše ukazuje, kudy se bude v krajině jeho
firma rozvíjet. Na jednom ze svahů plánuje dokonce stavbu modulární vesničky pro
zaměstnance. Podobně jako to před lety
v nedalekém Zlíně udělal Tomáš Baťa.
Radši všechno sami
Byly to právě Baťovy závody, při kterých
ve Zlíně vznikla designérská a propagační
škola, na niž později navázala detašovaná
katedra designu Vysoké školy uměleckoprůmyslové. Když se David Karásek a Radek Hegmon na konci osmdesátých let
rozhodovali, kam na vysokou, dali Zlínu přednost před Prahou a Bratislavou.
A společně se tady pozdější spolužáci
v roce 1992 přihlásili do soutěže na tvorbu
městského mobiliáře, kterou Zlín vyhlásil.
„Na tehdejší poměry bylo město progresivnější než jiná, ale bylo to dáno i jeho
architektonickým charakterem. Málokde
to bylo takhle stylově čisté, vždyť celý Zlín
pochází z jedné doby, což není standardní.
Většinou máte všude historické centrum,
v té době typicky poničené komunismem,
a kolem sídliště,“ vzpomíná David Karásek.
S kamarádem plánovali, že si časem založí designérské studio a budou
David Karásek, spoluzakladatel firmy mmcité
Lavička Vera
Nejžádanějšího výrobku mmcité se
prodaly desetitisíce kusů do celého
světa. Zinková ocelová konstrukce
je někdy doplněná tenkými lamelami
ze stejného materiálu, jindy dřevem.
Najdete ji u stadionu arabského klubu
Sharjah, mezi administrativními budovami v americkém Indianapolis, u nové
zástavby v rakouském Neunkirchenu
i na řadě míst v Česku.
59